Příležitost k natočení prvního celovečerního filmu dostal Tarr od Studia Bély Balázse, které oceňovalo jeho amatérskou tvorbu a podpořilo ho finančně. Od roku 1977 začal studovat na Vysoké divadelní a filmové škole v Budapešti.

Debut Rodinné ohniště měl premiéru počátkem roku 1979 a byl kritikou zařazen mezi tzv. budapešťskou školu, vyznačující se dokumentaristickým stylem a kritickým zobrazením sociálních podmínek v zemi. V Tarrově pojetí však strohý realismus ustupuje rozkrytí hlubších psychických sil a duchovních postojů, které řídí lidské jednání ve společnosti. Podobně postupoval i v následujících filmech Outsider (1981) a Panelové vztahy (1982). Počínaje Podzimním almanachem (1984) směřuje Tarrův filmový výraz od zobrazení konkrétního světa ke stále větší abstrakci s ústředním tématem plynutí času, které je vyjadřováno skrze složitou výstavbu dlouhého záběru.

Tato tendence vrcholí v trojici filmů, natočených podle literárních předloh Lászlóa Krasznahorkaie: Zatracení (1988), Satanské tango (1994) a Werckmeisterovy harmonie (2000). Tato díla stvrdila Tarrovu pozici nesmlouvavého filmaře s vlastní nezaměnitelnou vizí. Jeho význam pro současnou filmovou kulturu dokazují natolik odlišní autoři jako Gus Van Sant, Kornél Mundruczó nebo představitelé hnutí remodernistického filmu, kteří všichni vědomě navazují na Tarrův odkaz.