Bohuš (Bohumil) Hradil se narodil 27. června 1905 ve Věrovanech u Tovačova. Započal se studii na prostějovské reálce, ale studia přerušil a v letech 1922 – 1925 absolvoval herectví na Stání pražské konzervatoři. Po ukončení studí prošel jako...
Životopis
Bohuš (Bohumil) Hradil se narodil 27. června 1905 ve Věrovanech u Tovačova. Započal se studii na prostějovské reálce, ale studia přerušil a v letech 1922 – 1925 absolvoval herectví na Stání pražské konzervatoři. Po ukončení studí prošel jako herec či jako režisér řadou pražských i mimopražských souborů a působišť: v Českých Budějovicích a v divadelních společnostech V. Vrby a O. Nováka (1923 až 1927), v Bratislavském Národním divadle (1927 – 1929) a ve Východočeském divadle (1929 – 1930).
Následně se exponoval v divadle Uranie (1930 až 1932) kde též režíroval, u divadelní společnosti J. Burdy (1932 – 1935), ve Švandově divadle, v Novém divadle, v Českých Budějovicích, v Plzni (1936 až 1937), byl také režisérem v literární redakci pražského a ostravského Československého rozhlasu (1938 až 1943), v Moderním divadle a opět režisérem v Uranii (1943 – 1945), v Divadle 5. května (1945), v Československém rozhlase, kde působil zejména jako režisér (1945 – 1950), v Československém filmu (1950 – 1955) a v Národním divadle (1. listopad 1955 – 31. srpen 1970), kde již hostoval předtím a z kterého odešel do penze (hostoval zde i po svém odchodu na odpočinek).
Bohuš Hradil byl na všech scénách dokonalým představitelem menších a středně větších postav, které dokázal obohatit o svůj strohý a vzpřímený postoj, úsporná a nepatetická gesta a zejména svým přísným a zvláštně hrubým hlasem se skvělou (dík své rozhlasové průpravě) výslovností. Na prknech Národního divadla sehrál například otce v Čapkově „Bílé nemoci“, hajného v „Loupežníkovi“, Strouhala a Hrdličku v „Maryše“, barona Revaye v Mahenově „Jánošíku“, kněze v „Hamletovi“ Williema Shakespeara či chrobáka ve hře „Ze života hmyzu“ bratří Čapků. Kromě herectví Hradil založil a vedl v Národním mimický sbor (1958) a často byl pověřován asistencí režie („Optimistická tragédie“, „Ženský boj“, „Veselé paničky windsorské“, „Bílá nemoc“ nebo „Ze života hmyzu“). Filmoví diváci měli možnost shlédnou jeho postavu v roce 1935. V letech 1935 – 1945 sehrál pouze tři role karbaníka v melodramatu JANA (1935) Emila Synka a Roberta Landy, státního zástupce v melodramatu J. A. Holmana BLÁHOVÝ SEN (1943) a bohémského sochaře, přítele hlavních mladých hrdinů, malířů (Ladislav Pešek a Jan Pivec) v komedii o potrestání pýchy a chamtivosti U PĚTI VEVEREK (1945) s Mílou Pačovou a Jindřichem Plachtou.
Jeho situace se změnila až po roce 1945, kdy vystupoval ročně minimálně ve dvou filmech. Bohužel vytvářel pouhé epizodní a menší postavy ve snímcích PRŮLOM (lékárník Salivar), PRÁVĚ ZAČÍNÁME (obchodní zástupce Jetmar), ČAPKOVY POVÍDKY (Vitásek), KRAKATIT (tajný Holz), PAST (hostinský), SLEPICE A KOSTELNÍK (parťák Lojza), MLADÁ LÉTA (inspektor Barvíř), HAŠKOVY POVÍDKY ZE STARÉHO MOCNÁŘSTVÍ (vlezlý učitel), TAJEMSTVÍ KRVE (Dr. Pluhař), NEJLEPŠÍ ČLOVĚK (dělník Marčan), BYL JEDNOU JEDEN KRÁL… (dvořan), JAN HUS (švec Mikeš), JAN ŽIŽKA (Pražan), PROTI VŠEM (Husita Mikeš), PSOHLAVCI (Chod), ZAOSTŘIT, PROSÍM! (starší úředník), DNES NAPOSLED (Maškův kolega), VYŠŠÍ PRINCIP (soused), LABYRINT SRDCE (vedoucí Pramenu) a další.
Pouze jedinkrát se Hradil zapsal divákům do paměti větší historickou postavou hvězdáře Tycho Ottesena de Brahe ve Fričově komedii CÍSAŘŮV PEKAŘ a PEKAŘŮV CÍSAŘ (1951) s Janem Werichem v hlavní dvojroli. Filmová kariéra Bohuše Hradila, čítající na 70 rolí, se nadobro uzavřela už roku 1964 postavou referenta odboru pracovních sil Marečka v Blumenfeldově povídkovém snímku STRAKATÍ ANDĚLÉ. I když Bohuš Hradil žil dalších dvacet let, žádnou příležitost před filmovými kamerami již nezískal.
Kromě divadla a filmu byl pro Hradila další uměleckou doménou již zmíněný rozhlas (režíroval například rozhlasové hry „Kokain“, „Čtyřicetkrát whisky“, „Asagao“, „Měla jsem tři syny“ či „Muži v offsidu“ a hrál ve hrách „Zalamejský sudí“, „Paní Marjánka“ nebo „Válka s Mloky“) a částečně i televize. Byl rovněž oceněn titulem Zasloužilý člen Národního divadla (1968). Bohuš Hradil zemřel 28. února 1984 v Praze ve věku nedožitých sedmdesáti devíti let.
Následně se exponoval v divadle Uranie (1930 až 1932) kde též režíroval, u divadelní společnosti J. Burdy (1932 – 1935), ve Švandově divadle, v Novém divadle, v Českých Budějovicích, v Plzni (1936 až 1937), byl také režisérem v literární redakci pražského a ostravského Československého rozhlasu (1938 až 1943), v Moderním divadle a opět režisérem v Uranii (1943 – 1945), v Divadle 5. května (1945), v Československém rozhlase, kde působil zejména jako režisér (1945 – 1950), v Československém filmu (1950 – 1955) a v Národním divadle (1. listopad 1955 – 31. srpen 1970), kde již hostoval předtím a z kterého odešel do penze (hostoval zde i po svém odchodu na odpočinek).
Bohuš Hradil byl na všech scénách dokonalým představitelem menších a středně větších postav, které dokázal obohatit o svůj strohý a vzpřímený postoj, úsporná a nepatetická gesta a zejména svým přísným a zvláštně hrubým hlasem se skvělou (dík své rozhlasové průpravě) výslovností. Na prknech Národního divadla sehrál například otce v Čapkově „Bílé nemoci“, hajného v „Loupežníkovi“, Strouhala a Hrdličku v „Maryše“, barona Revaye v Mahenově „Jánošíku“, kněze v „Hamletovi“ Williema Shakespeara či chrobáka ve hře „Ze života hmyzu“ bratří Čapků. Kromě herectví Hradil založil a vedl v Národním mimický sbor (1958) a často byl pověřován asistencí režie („Optimistická tragédie“, „Ženský boj“, „Veselé paničky windsorské“, „Bílá nemoc“ nebo „Ze života hmyzu“). Filmoví diváci měli možnost shlédnou jeho postavu v roce 1935. V letech 1935 – 1945 sehrál pouze tři role karbaníka v melodramatu JANA (1935) Emila Synka a Roberta Landy, státního zástupce v melodramatu J. A. Holmana BLÁHOVÝ SEN (1943) a bohémského sochaře, přítele hlavních mladých hrdinů, malířů (Ladislav Pešek a Jan Pivec) v komedii o potrestání pýchy a chamtivosti U PĚTI VEVEREK (1945) s Mílou Pačovou a Jindřichem Plachtou.
Jeho situace se změnila až po roce 1945, kdy vystupoval ročně minimálně ve dvou filmech. Bohužel vytvářel pouhé epizodní a menší postavy ve snímcích PRŮLOM (lékárník Salivar), PRÁVĚ ZAČÍNÁME (obchodní zástupce Jetmar), ČAPKOVY POVÍDKY (Vitásek), KRAKATIT (tajný Holz), PAST (hostinský), SLEPICE A KOSTELNÍK (parťák Lojza), MLADÁ LÉTA (inspektor Barvíř), HAŠKOVY POVÍDKY ZE STARÉHO MOCNÁŘSTVÍ (vlezlý učitel), TAJEMSTVÍ KRVE (Dr. Pluhař), NEJLEPŠÍ ČLOVĚK (dělník Marčan), BYL JEDNOU JEDEN KRÁL… (dvořan), JAN HUS (švec Mikeš), JAN ŽIŽKA (Pražan), PROTI VŠEM (Husita Mikeš), PSOHLAVCI (Chod), ZAOSTŘIT, PROSÍM! (starší úředník), DNES NAPOSLED (Maškův kolega), VYŠŠÍ PRINCIP (soused), LABYRINT SRDCE (vedoucí Pramenu) a další.
Pouze jedinkrát se Hradil zapsal divákům do paměti větší historickou postavou hvězdáře Tycho Ottesena de Brahe ve Fričově komedii CÍSAŘŮV PEKAŘ a PEKAŘŮV CÍSAŘ (1951) s Janem Werichem v hlavní dvojroli. Filmová kariéra Bohuše Hradila, čítající na 70 rolí, se nadobro uzavřela už roku 1964 postavou referenta odboru pracovních sil Marečka v Blumenfeldově povídkovém snímku STRAKATÍ ANDĚLÉ. I když Bohuš Hradil žil dalších dvacet let, žádnou příležitost před filmovými kamerami již nezískal.
Kromě divadla a filmu byl pro Hradila další uměleckou doménou již zmíněný rozhlas (režíroval například rozhlasové hry „Kokain“, „Čtyřicetkrát whisky“, „Asagao“, „Měla jsem tři syny“ či „Muži v offsidu“ a hrál ve hrách „Zalamejský sudí“, „Paní Marjánka“ nebo „Válka s Mloky“) a částečně i televize. Byl rovněž oceněn titulem Zasloužilý člen Národního divadla (1968). Bohuš Hradil zemřel 28. února 1984 v Praze ve věku nedožitých sedmdesáti devíti let.
