Ernesto Che Guevara byl velkým čtenářem a diskutérem, a přesto, že měl jisté politické povědomí, stranil se zapojení do politiky až do věku hodně nad 20 let. V roce 1944 se Guevarova rodina přestěhovala do Buenos Aires. Měli vážné finanční problémy. V roce 1946 ukončil svá středoškolská studia a začal pracovat. Současně se přihlásil na lékařskou fakultu. V prvních letech studia procestoval severní a západní Argentinu, kde v tamních vesnicích studoval lepru a tropické nemoci. V posledním roce studia se Che vydal napříč Latinskou Amerikou na starém motocyklu. Na cestě ho doprovázel Alberto Granado. Jeho deníky a dopisy postupně odhalují, jak si stále více uvědomoval nespravedlnost, chudobu a útlak, které měl šanci na cestách poznat.

Che z těchto toulek napsal knihu Motocyklové deníky. V úvodu vzpomíná na svého syna Ernestův otec Ernesto Guevara Lynch. A kromě jiného také říká, proč se jeho syn osmělil jako mladík na tak dobrodružné putování: Potřeboval do hloubky poznat potřeby chudých národů a věděl, že aby je poznal, musí k nim najít cestu ne jako obyčejný turista, nýbrž tak jak to udělal on. Na své pouti se často zastavoval ne proto, aby si vyfotil krajinu nebo prošel zajímavosti, ale aby nechal do sebe proniknout lidskou bídu přítomnou v každém záhybu cesty, kterou se rozhodl jít, a aby vypátral příčinu této bídy. Cestoval jako badatel společnosti, který jde a pátrá a také co možná ulevuje lidské bolesti.

V tomto období hodně čte, zejména Lenina, Marxe, Engelse či Stalina. Guevara na medicíně promoval v březnu 1953 a rozhodl se pro práci v kolonii nemocných leprou ve Venezuele. Na cestě do Venezuely se v hlavním městě Peru potkal s Ricardem Rojem, právníkem, který vnesl do jeho života nový náhled. Che změnil svůj plán jet do Venezuely a místo toho odjel s Ricardem do Guatemaly. A tak ačkoli dospíval v "hrdinských" letech perónistického hnutí v Argentině (1944 - 1952) a stranil se politických aktivit pro i proti Juanu a Evě Perónovým a jejich hnutí, dějiny nabídly mladému doktoru příležitost postavit se na tu či onu stranu.

V roce 1959 Guevara získal kubánské občanství. Ve stejném roce začal působit na různých postech v nové Castrově vládě (byl prezidentem kubánské národní banky a později řídil také ministerstvo průmyslu), během něhož se snažil dál propagovat svou vizi spravedlivé beztřídní společnosti (tvrdil, že když už nejde stvořit člověka vzdělanějšího, tak alespoň morálnějšího. Ve výkonu svých funkcí je popisován co neústupný, neschopný kompromisů, neflexibilní, ale taktéž neúplatný. V roce 1966 opustil Che Guevara kvůli rozporům s Castrem a tehdejšími představiteli Sovětského svazu Kubu, aby pokračoval v šíření revoluce v dalších státech (valný úspěch ale neměl); nejprve v Zairu a potom v Bolívii. Právě tam byl zajat při vojenské operaci zorganizované americkou CIA – svědci událostí tvrdí, že se tak stalo po zradě některého z vesničanů, kteří jim nosili jídlo.[zdroj?]

Ačkoliv někteří činitelé CIA Guevaru patrně chtěli nechat naživu kvůli výslechu, bolivijští vojáci jej zabili. 9. října byl popraven, nejprve mu byly rozstříleny nohy a pak byl zabit kulkou do srdce. Po smrti mu byly amputovány ruce (jako důkaz, kdyby jeho smrt chtěl někdo popřít), zbytek měl být dle rozkazu zpopelněn, ale spěchající vojáci jej jen pohřbili na neznámém místě. Jeho hrob byl objeven až 30 let po jeho smrti a ostatky slavnostně převezeny na Kubu 13. července 1997.

Po své smrti se Che stal jako teoretik i taktik guerillového boje hrdinou socialistických revolučních hnutí celého třetího světa. Pro levicové idealisty západní civilizace je dodnes populární ikonou revolucionáře; mylně je často považován za vzor mírového idealismu. Che Guevara vždy hlásal ozbrojený odpor. Jeho ideály (stvoření beztřídní společnosti, sesazení USA z pozice světové velmoci…) se však nepodařilo realizovat.