Koncem občanské války se s rodiči přestěhoval do Madridu, kde nejprve pracoval v továrně na cukrovinky. Když pak večerně studoval na elektrotechnické průmyslovce vedené jezuity, založil se spolužáky divadelní kroužek.

Jako elektrotechnik získal zaměstnání ve film. ateliérech v Chamartinu, kde také příležitostně statoval. Jeho fotogeničnosti si povšiml režisér Rafael Gil a nabídl mu první skutečnou, byť epizodní roli ve filmu Marnotratná.

Ve dvaceti letech debutoval na divadle, kde postupně vystřídal různé madridské scény (Divadlo Infantky Isabely a Divadlo Marie Guerrerové) a posléze se připojil k Divadelnímu souboru Lope de Vegy, jehož vůdčí osobností byl režisér José Tamayo.

Během 50. let se díky svému vzhledu prosadil ve filmech domácí a italské provenience jako představitel mužných typů a milovnických hrdinů.

Titulní úloha donkichotského kněze Nazarina, který se dostává do rozporů nejen se světskými institucemi, ale i se samotnou církví, v dramatu podle románu Benita Peréze Galdóse Nazarin (r. L. Buñuel) však ukázala, že zvládne i psychologicky náročné party.

Potvrdil to hned několika následujícími rolemi, které vytvořil na přelomu 50. a 60. let a dostal se jimi do mezinárodního povědomí: markýz de Brandomina, dobrodruh, svůdník a hazardér, který se mimoděk angažuje na straně mexických revolucionářů, v milostném příběhu Sonáty (r. J. A. Bardem); mladý pragmatik Jorge, jemuž se podvolí zbožně vychovaná dívka (Silvia Pinalová), v dramatu Viridiana (r. L. Buñuel); milenec Riccardo, s nímž se po čtyřech letech rozchází hrdinka (Monica Vittiová) dramatu o citovém odcizení Zatmění (r. M. Antonioni).

Mnohokrát ztělesňoval historické postavy, z nichž vynikají zejm. pověstný vůdce banditů José Maria el Tempranillo v dobrodružném snímku z poč. 19. století Pláč pro banditu (r. C. Saura), janovský mořeplavec a objevitel Ameriky v TV seriálu Kryštof Kolumbus, legendární latinskoamerický revolucionář v dramatu "Che" Guevara (r. P. Heusch) a slavný španělský malíř v životopisném snímku Francisco Goya - Kronika lásky a osamění (r. N. Quevedo).

Ve své herecké aktivitě nepolevil ani po padesátce, kdy se pouze pozměnil profil a charakter jeho postav. Pozoruhodný výkon, oceněný na MFF v Cannes 1984, podal v úloze slabomyslného venkovana Azaríase v sociálním dramatu Nevinní svatí (r. M. Camus).

V nezvyklé komické poloze se představil jako zkušený vězeňský recidivista Gines, který k sobě připoutá smolařského podvodníčka (Arturo Fernández), v kriminální komedii Podvodníci (r. M. Hermoso).

Laureátem ceny Goya 1999 se stal za ztvárnění titulní postavy španělského malíře, který ve francouzském exilu vzpomíná na klíčové události svého života, v životopisném snímku Goya v Bordeaux (r. C. Saura).

Jeho film. tvorba, čítající více než sto šedesát rolí, však trpí značnou nevyrovnaností, protože vedle umělecky náročných filmů vystupoval často v podřadných komerčních snímcích.

Jako režisér natočil čtyři krátké dokumentární filmy: Funerales de arena (1975, Pohřby v aréně), Mis encuentros con Dámaso Alonso y sus poemas (1976, Moje setkání s Dámasem Alonsem a jeho básněmi), Mis encuentros con Rafael Alberti (Moje setkání s Rafaelem Albertim) a Por tierras de España (Okola Španělska).

Roku 1984 byl ve Španělsku vyznamenán Národní film. cenou a za výjimečný přínos film. umění byl oceněn Grand Prix des Amériques na MFF v Montrealu 2001.

Z manželství s herečkou Asunciónou Balaguerovou pocházejí dcera Teresa, která se věnuje herectví, a syn Benito, který je režisérem.