František Šec pocházel z Mladé Boleslavi, kde jeho otec pracoval jako prokurista významné automobilky Laurin a Klement. Podobnou dráhu měl otec naplánovanou i pro syna Františka a ten tak po maturitě začal studovat v Praze Vysokou školu obchodní,...
Životopis
František Šec pocházel z Mladé Boleslavi, kde jeho otec pracoval jako prokurista významné automobilky Laurin a Klement. Podobnou dráhu měl otec naplánovanou i pro syna Františka a ten tak po maturitě začal studovat v Praze Vysokou školu obchodní, jeho studia však přerušilo násilné uzavření všech vysokých škol v roce 1939. V průběhu války vystřídal František Šec několik zaměstnání převážně úřednického charakteru, pracoval v Praze, také v Mladé Boleslavi, naposledy v Náchodě. Tehdy se také začal zajímat o divadlo a v náchodské Osvětě hrál s místními ochotníky.
Po válce se František Šec rozhodl na základě svých zkušeností začít hrát divadlo profesionálně. První angažmá získal v Zemském divadle v Liberci (1945-1947); poválečná doba umožnila uplatnění mnohým začínajícím hercům v bývalých Sudetech, kde byly divadelní soubory značně personálně oslabené. Následně působil v zájezdovém divadelním souboru Modrá halena (1947-1948), další stálé angažmá na něj čekalo ve Východočeském divadle v Pardubicích (1948-1950), kde se nikoli naposledy setkal se shakespearovským repertoárem (Zkrocení zlé ženy, Veselé paničky windsorské), krátce účinkoval na scéně Moravského divadla v Olomouci (1950-1951) a v Divadle J. K. Tyla v Plzni (1951-1954). Pak se vrátil do Olomouce, kde pak působil do roku 1961. Kromě hraní se v té době začal věnovat překladům a pro olomouckou scénu připravil několik her zahraniční provenience.
Od počátku šedesátých let je osobnost a působení Františka Šece spojeno výhradně s Ostravou, kam spolu s manželkou přešel na popud režiséra Radima Kovala. Ve Státním divadle v Ostravě byl František Šec angažován třicet let (1961-1991) a odehrál zde desítky rolí, opět v díle W. Shakespeara, dále v ruské klasice, zahrál si také doktora Galéna v Bílé nemoci.
Ke spolupráci s filmem byl Šec přizván již počátkem padesátých let, na filmovém plátně debutoval postavou gestapáka Bohneho ve válečném titulu MALÝ PARTYZÁN (1950). Vzhledem ke svému angažmá mimo Prahu a také jiným než hereckým aktivitám se filmografie Františka Šece nijak nezvětšovala, zaznamenat jej můžeme dále například jako důlního inženýra ve filmu ZAČÍT ZNOVA (1963) nebo Dostála v komedii NEOBYČEJNÁ TŘÍDA (1964). Několik zajímavých hereckých příležitostí ale dostal v inscenacích ostravského televizního studia.
V letech 1968-1969 projevoval František Šec sympatie s obrodným demokratizačním procesem, a protože své aktivity a postoje odmítl po roce 1969 odvolat, postihl jej zákaz činnosti v televizi, rozhlase i filmu. Zůstal sice v divadle, ale v důsledku zásahů vedení byl obsazován jen do rolí malých nebo záporných. V menších úlohách se objevil například v zapomenutém filmu DVĚ VĚCI PRO ŽIVOT (1972), který se natáčel v Ostravě, zcela epizodní charakter měl jeho výstup v dodnes známém životopisném titulu BOŽSKÁ EMA (1979). K práci v masmédiích se mohl vrátit až po roce 1989, hrál v několika televizních inscenacích (ODSOUZEN K ŽIVOTU, 1991; SJEZD ABITURIENTŮ, 2000), především se ale divákům připomněl v rozsáhlém televizním cyklu ŠUMNÁ MĚSTA (1995-2004), kde se objevoval jako průvodce v postavě kavárenského číšníka. Film mu nabídl poslední příležitost nevelkou rolí umírajícího správce domu v titulu MILENCI A VRAZI (2004).
V roce 1997 obdržel František Šec (i s manželkou) Křišťálovou růži na Poděbradských dnech poezie za celoživotní přínos v oblasti recitace. V posledních letech života pracoval Šec na knize Sezona, v níž románovou formou zpracoval kulturní dění v Olomouci v době svého zdejšího působení v padesátých letech (kniha vyšla až po jeho smrti). František Šec zemřel na Slovensku ve Staré Turé 5. srpna 2005 ve věku 85 let, pohřben je v Ostravě. Jeho manželkou byla herečka Zora Rozsypalová (*1922), která s ním od 50. let sdílela společnou profesní dráhu i neveselý osobní život v době normalizace.
Po válce se František Šec rozhodl na základě svých zkušeností začít hrát divadlo profesionálně. První angažmá získal v Zemském divadle v Liberci (1945-1947); poválečná doba umožnila uplatnění mnohým začínajícím hercům v bývalých Sudetech, kde byly divadelní soubory značně personálně oslabené. Následně působil v zájezdovém divadelním souboru Modrá halena (1947-1948), další stálé angažmá na něj čekalo ve Východočeském divadle v Pardubicích (1948-1950), kde se nikoli naposledy setkal se shakespearovským repertoárem (Zkrocení zlé ženy, Veselé paničky windsorské), krátce účinkoval na scéně Moravského divadla v Olomouci (1950-1951) a v Divadle J. K. Tyla v Plzni (1951-1954). Pak se vrátil do Olomouce, kde pak působil do roku 1961. Kromě hraní se v té době začal věnovat překladům a pro olomouckou scénu připravil několik her zahraniční provenience.
Od počátku šedesátých let je osobnost a působení Františka Šece spojeno výhradně s Ostravou, kam spolu s manželkou přešel na popud režiséra Radima Kovala. Ve Státním divadle v Ostravě byl František Šec angažován třicet let (1961-1991) a odehrál zde desítky rolí, opět v díle W. Shakespeara, dále v ruské klasice, zahrál si také doktora Galéna v Bílé nemoci.
Ke spolupráci s filmem byl Šec přizván již počátkem padesátých let, na filmovém plátně debutoval postavou gestapáka Bohneho ve válečném titulu MALÝ PARTYZÁN (1950). Vzhledem ke svému angažmá mimo Prahu a také jiným než hereckým aktivitám se filmografie Františka Šece nijak nezvětšovala, zaznamenat jej můžeme dále například jako důlního inženýra ve filmu ZAČÍT ZNOVA (1963) nebo Dostála v komedii NEOBYČEJNÁ TŘÍDA (1964). Několik zajímavých hereckých příležitostí ale dostal v inscenacích ostravského televizního studia.
V letech 1968-1969 projevoval František Šec sympatie s obrodným demokratizačním procesem, a protože své aktivity a postoje odmítl po roce 1969 odvolat, postihl jej zákaz činnosti v televizi, rozhlase i filmu. Zůstal sice v divadle, ale v důsledku zásahů vedení byl obsazován jen do rolí malých nebo záporných. V menších úlohách se objevil například v zapomenutém filmu DVĚ VĚCI PRO ŽIVOT (1972), který se natáčel v Ostravě, zcela epizodní charakter měl jeho výstup v dodnes známém životopisném titulu BOŽSKÁ EMA (1979). K práci v masmédiích se mohl vrátit až po roce 1989, hrál v několika televizních inscenacích (ODSOUZEN K ŽIVOTU, 1991; SJEZD ABITURIENTŮ, 2000), především se ale divákům připomněl v rozsáhlém televizním cyklu ŠUMNÁ MĚSTA (1995-2004), kde se objevoval jako průvodce v postavě kavárenského číšníka. Film mu nabídl poslední příležitost nevelkou rolí umírajícího správce domu v titulu MILENCI A VRAZI (2004).
V roce 1997 obdržel František Šec (i s manželkou) Křišťálovou růži na Poděbradských dnech poezie za celoživotní přínos v oblasti recitace. V posledních letech života pracoval Šec na knize Sezona, v níž románovou formou zpracoval kulturní dění v Olomouci v době svého zdejšího působení v padesátých letech (kniha vyšla až po jeho smrti). František Šec zemřel na Slovensku ve Staré Turé 5. srpna 2005 ve věku 85 let, pohřben je v Ostravě. Jeho manželkou byla herečka Zora Rozsypalová (*1922), která s ním od 50. let sdílela společnou profesní dráhu i neveselý osobní život v době normalizace.