zavřít
Upravit životopis

Životopis

Gabriel Batistuta vstřelil v argentinské reprezentaci víc gólů, než Diego Maradona - padesát šest zásahů. Proto mu říkali Batigól. Měl ohromný čich na góly a téměř nikdy se nemýlil. Jako jediný zvládl vstřelit hattrick na dvou mistrovství světa: v roce 1994 Řecku a o čtyři roky později Jamajce –tam v rozpětí pouhých jedenácti minut!

Připomínal ukrytého lovce, který dlouhé minuty čekal na tu pravou chvíli a pak soupeře znenadání ztrestal. Uměl nebezpečně vystřelit pravou i levou nohou, zdálky či zblízka, tvrdou střelou nebo jemně technicky. Dokázal také výborně hlavičkovat, proměňovat přímé kopy a nebál se penalt. Byl to prostě chladnokrevný zabiják, jakého fotbal od doby Van Bastena neměl.

Přitom první dojem na leckoho neudělal příliš dobrý. „Na tréninku mi připadal jako jeden z nejhorších,“ vzpomíná Brian Laudrup na společné působení ve Fiorentině. „Měl mizernou techniku a velký rozptyl ve střelách. Jenže pak vsítil deset gólů v šesti zápasech a já pochopil, jak skvělý hráč to je.

Batistuta se původně na fotbalovou kariéru ani nechystal. Do patnácti hrál jen fotbal na ulicích. Více času věnoval basketbalu a také přemýšlel o studiích medicíny. Jenže si ho všiml skaut Newell´s Old Boys, klubu z Rosaria a on vstoupil do světa velkého fotbalu. Strávil tam pouhý jeden rok. „Ale stačilo mi to, abych pochopil, co velký fotbal obnáší,“ vzpomíná Batistuta.

Pod trenérem Marcelem Bielsou, který ho později vedl i v reprezentaci, prožil první velký úspěch: postup do finále Poháru osvoboditelů, v němž jeho tým nakonec podlehl uruguayskému klubu Nacional Montevideo. Skvělé výkony vynesli devatenáctileté naději přestup do slavnějšího River Plate. Jeho slibné začátky záhy uťal příchod nového trenéra Daniela Passarelly. Ti dva si nikdy nepadli do oka. „Má slabé nohy, chybí mu výdrž i technika,“ řekl o něm Passarrella a postaral se tak o jeho odchod. Naprosto se zmýlil.

Do roka se stal Batistuta hrdinou. Pomohl Argentině k titulu jihoamerického šampióna 1991 a s šesti góly se stal nejlepším střelcem mistrovství. Hned přišla nabídka z Evropy. Pohotový útočník, který Passarellu provokoval mimo jiné i dlouhými vlasy, přestoupil do Fiorentiny. Za devět milionů to byl královský nákup, ale klubu se vysoká částka bohatě vrátila. Za devět sezon nastřílel 168 ligových gólů a nikdy nevstřelil méně než třináct gólů za sezonu. V klubu nepamatují lepšího kanonýra a také v historické tabulce Serie A se drží v desítce nejlepších. Všichni brankáři z něj měli obrovský respekt a v tisku se psaly kuriózní návrhy: zmenšete brány, aby Batigól tolik nedováděl…
Fanoušci pořádali finanční sbírku na jeho sochu a zároveň ho prosili, aby kandidoval na místního starostu. „Nechci, já miluji fotbal, ne politiku,“ odmítal Batistuta.

S Fiorentinou prožil všelijaké časy. Neopustil ji, ani když sestoupila ze Serie A, vystřílel jí Italský pohár i semifinále Poháru vítězů pohárů. Nikdy však nedokázal s Fiorentinou získat italský titul, v lize byl nejlépe třetí. Možná i z tohoto důvodu přestoupil v roce 2000 do AS Řím. „Přicházím kvůli scudettu,“ prohlásil na uvítanou. A stalo se. To, nač AS Řím čekalo osmnáct let, on dosáhl okamžitě: do roka získal titul.

K úplnému štěstí mu chybělo jediné – stát se mistrem světa. Dokázalo to generace Kempes s Passarellu, poté i Maradonovy, ale nikdy ne Batistutova, ačkoli horší tým neměla. Třikrát se o to pokoušel, ale ani jednou to nevyšlo. V USA 1994 rozhodil mužstvo Maradonův doping a zranění Caniggi, partnera Batistuta v útoku. Slibně to vypadalo ve Francii 1998. Batistuta válel, s pěti góly ho v tabulce střelců předskočil pouze Chorvat Davor Šuker, jenže Argentinu zastavil ve čtvrtfinále Nizozemec Denis Bergkamp, který se trefil minutu před koncem… Nevyšlo to ani v Asii 2002. Argentinci, vedeni kapitánem Batistutou, vypadli již v základní skupině. „Tehdy jsem poprvé a naposledy kvůli fotbalu plakal,“ řekl Batistuta. „Chtěli jsme udělat radost lidem v naší zemi, kteří trpěli velkou ekonomickou krizí, ale bohužel se nám to nepovedlo.“ Porážka se Švédy byla posledním vystoupením Batistuty v argentinské reprezentaci.

Tomuto vynikajícímu útočníkovy, jenž si dodnes drží dům v zamilované Florencii, má ranč doma v Argentině a miliony v příznivců na světě, zůstaly bohaté fotbalové vzpomínky. A také nesmazatelný fakt, že mezi známými fotbalisty nastříleli víc reprezentačních gólů jen Puskas, Pelé, Kocsis a Gerd Muller.