Gilles Villeneuve se nikdy nestal mistrem světa jako další legendy tohoto sportu, ale kdyby nezemřel, tak by se mu to určitě povedlo. Nikdo mu nemůže upřít, že byl vždycky velmi rychlý a snad i jedním z nejlepších jezdců F1 historie. Jeho syna Jacquse zná téměř celý svět, ale Gill byl tak trochu zapomenut. Takže sláva formuli 1, všem závodníkům, kteří ji kdy jezdili a všem tragicky zesnulým závodníkům.

Joseph Gilles Henri Villeneuve se narodil 18. ledna 1950 v kanadském Quebecu. Když mu bylo osm let, jeho rodina se přestěhovala do Berthierville (to je město na severním břehu řeky St. Lawrence v Kanadě blízko Montrealu). Už od malička Gilles miloval rychlost a nebezpečí s ní spojené. Nezačínal však na motokárách jako většina jezdců F1, ale na sněžných skútrech. A to až ve věku 13 let - tenkrát byly sněžné skútry v Kanadě velmi populární... A také to bylo levnější než závodění na okruzích - a peníze byly tím, čeho se Gillesovi na začátku jeho kariéry především nedostávalo.Na sněžných skútrech strávil několik let, jenomže klasické motoristické závodění ho lákalo přece jenom více. Auta miloval už od dětství. V patnácti (tehdy ještě bez řidičáku, který mohl získat až v 16) zcela zdemoloval otcovo auto, které si tajně "vypůjčil". Ovšem, i jeho první automobil sporťák MGA o rok později dopadl úplně stejně... Dalším Gillesovým autem byla česká škodovka, s kterou (a především divokými kousky, které s ní prováděl) se proslavil po celém okolí.

Bez ostychu mnohonásobně překračoval povolenou rychlost a když mu za to byly opakovaně udělovány finanční pokuty, vůbec nic si z toho nedělal a bez řečí (a s klidným úsměvem na tváři) je platil...

Ale, ne že by ho snad nějaká pokuta mohla zdržovat od rychlejší jízdy. Gilles prostě rychlost miloval.... Policistům vždycky říkal: "Dobrá, chytil jste mě. Ale vášeň jezdit rychle je silnější než já..." Ovšem ani česká škodovka mu nevydžela věčně, protože ji nahradil rychlejší vůz mustang.
A s ním teprve vyváděl Gilles věci... Roku 1970 (bylo mu 20 let) se Gilles oženil se svou několikaletou známostí Joane. O rok později se jim narodil syn Jacques v roku 1973 dcera Melanie. Avšak rodina nežila v nějakém velkém blahobytu - všechny peníze, které vyděla, dával totiž Gilles do závodění, takže žili téměř na hranici chudoby - vlastně ani neměli žádný pořádný dům, obývali pouze dřevěnou maringotku, což v tvrdých kanadských zimách určitě nebyl žádný med. Peníze, které vydělal na sněžných skútrech mu umožnily, aby si mohl koupit monopost formule ford. Ve formuli ford se Gillesovi mimořádně dařilo - vyhrál totiž skoro každý závod, kterého se zúčastnil a dokonce získal ocenění "Bažant roku". O rok později si splnil svůj sen a začal závodit ve formuli Atlantic.

Jenomže tato soutěž byla velmi drahou záležitostí a Gilles sháněl peníze všude, kde se dalo i nedalo. Prodal téměř všechen rodinný majetek (manželce Joane to raději oznamoval až dodatečně) a všechno v podstatě vsadil na jedinou kartu - na závodění... Jenomže risk bohužel není vždycky zisk a sezóna Gillesovi nevyšla zrovna podle jeho představ. Jeho tým (Ecurie Canada) se totiž teprve učil, jeho vůz byl krajně nespolehlivý... Prostě a jednoduše - všechno dopadlo katastrofálně. Když se k tomu přičtou dluhy, které Gilles nadělal, aby tu sezónu mohl absolvovat, tak budoucnost se rýsovala v těch nejčernějších barvách. Naštěstí přišla nečekaná záchrana - firma, pro kterou dříve Gilles závodil na sněžných skútrech mu nabídla, jestli by za ni nechtěl jezdit i v roce 1975. Gilles Filleneuve samozřejmě rád souhlasil, ale jenom pod podmínkou, že mu zaplatí i sezónu ve formuli Atlantic. Sezóna 1975 už sice byla o trochu lepší, ale oslavovat se rozhodně nedalo. Gilles vyhrál pouze jediný závod (bylo však spíše vinou týmu, nedostatku peněz na vybavení než Gillovými jezdeckými schopnostmi) a celkově skončil až pátý. Zlom přišel v závodě ve Trois-Rivieres, který se sice nezapočítával do závěrečné klasifikace, ale měl svou pikantní příchuť díky tomu, že se ho zúčastnily některé hvězdy z formule 1. Alan Jones, Patrick Depailler, Patrick Tambay a hlavně James Hunt. A Gill si je tehdy všechny dovolil porazit. James Hunt nezaváhal a okamžitě zavolal na vedení McLarenu (v tom týmu tehdy závodil) a přemluvil je, aby dali Gillesovi šanci. "Poslouchej Teddy (Teddy Mayer = tehdejší šéf McLarenu), zrovna mě porazil tenhle chlápek Villeneuve. Je opravdu kouzelný, měl by sis ho čapnout." McLaren podepsal s Gillem smlouvu na jeden závod. Byla to Velká cena Británie. Gillesovi se podařilo v tréninku několikrát udělat hodiny, ale nepoškodil ani vůz, ani motor... V kvalifikaci senzačně skončil devátý. V závodě se hned po startu probojoval na sedmé místo a kdyby nemusel s rozbitým teploměrem do boxů, patrně by skončil na nečekaném 4 místě. Vypadalo to, že Gillesova šťastná hvězda se naplno rozzářila. Gilles Villeneuve si ještě "odskočil"na chvilku zpátky do formule Atlantic, aby si zajistil titul mistra světa a čekal, co bude dál... Předpokládal, že mu McLaren nabídne smlouvu na příští rok, jenže šéf týmu si vybral Patricka Tambaye... Talentovaný Kanaďan však vůbec nemusel být smutný. Čekalo na něj totiž něco mnohem lepšího... Padl do oka samotnému Enzovi Ferrarimu a ten se rozhodl mu nabídnout angažmá přinejmenším na poslední dva závody, aby nahradil Nikiho Laudu, ktetý poté, co si předstihem zajistil titul, od týmu odešel.

Ale i v těch dvou závodech na sebe dokázal upozornit. Bohužel spíš v tom negativním slova smyslu. Ve Velké ceně Japonska totiž zavinil nehodu s Ronniem Petersonem, jeho auto letělo vzduchem a při dopadu smrtelně zranilo dva diváky a sedm těžce. Nutno však podotknout, že Ti diváci tam vůbec neměli, co dělat... Jemu se nic nestalo. Sám Gill k tomu řekl: "Samozřejmě mě to strašně mrzelo, ale byla to jejich vina, protože přelezli ochranné ploty a stáli na zakázaném místě, kam vůbec nesměli..."

V Itálii se na jeho hlavu snesla vlna kritiky a jen málokdo věřil, že by Enzo Ferrari mohl udělat něco tak pošetilého jako nabídnout tomu kanadskému bláznovi smlouvu i na příští sezónu. Jenže legendární zakladatel legendární stáje vždycky jednal podle svého - rozhodl se dát Gillesovi ještě šanci. Gilles se Ferrarimu za jeho důvěru dobře odvděčil, v sezóně 1978 jezdil v týmu společně s perfektním Carlosem Reutemannem, od kterého se toho hodně moc naučil. Ve své vlasti Kanadě (byl to poslední závod sezóny) za bláznivého počasí (chvílemi dokonce sněžilo) vyhrál svoji první Velkou cenu v životě. Prostě, ale upřímně, k tomu řekl: "Toto je největší den mého života." Svým vítězstvím si konečně příznivě naklonil italské fanoušky (mimochodem, v Itálii je Gilles Villeneuve zbožňován do dneška) a také se stabilizovala jeho pozice v týmu - v příští sezóně měl přijít Jihoafričan Jody Scheckter a dosud nebylo rozhodnuto, koho nahradí. Nakonec si musel svoje kufry sbalit Reutemann a Gilles prodloužil smlouvu s Ferrari na další rok.

Ještě před tím však Gilles musel v závodě v italské Monze vypít až do dna pohár hořkosti a nemilosrdné pravdy - v tomto závodě zahynul proslulý a sympatický švédský závodník Ronnie Peterson (mimo jiné i Gillesův veliký vzor) - tehdy poprvé si snad Gilles uvědomil, že formule 1 je sport, který si čas od času vyžádá tu nejkrutější daň - lidský život... Kdo ví, kdo přijde na řadu příště...

V roce 1979 měl před sebou svou velkou životní šanci. Ferrari se po technické stránce neustále zlepšovalo a Gill si mohl začít dělat velmi reálné naděje na získání titulu mistra světa. Se svým novým týmovým kolegou Jodym Schecktrem si mimořádně rozumněl (u jezdců F1 navíc v jednom týmu to bylo poměrně neobvyklé, protože přece byli konkurenty) - dokonce se stali nejlepšími přáteli. Vyhrál Velkou cenu Jižní Afriky a zopakoval si to i ve Long Beach. Jenomže v druhé části sezóny se vschopil i jeho týmový kolega Jody Scheckter. Vedli spolu vyrovnaný souboj. Gill byl rychlejší, ale Jodyho auto bylo mnohem spolehlivější (dokončil s ním narozdíl od Gilla všechny závody). Pak přišla Velká cena Itálie a okruh v Monze. Jody Scheckter si tam mohl titul s předstihem zajistit. A právě tam se Gill rozhodl, že ho nechá vyhrát.

Spřátelil se s ním a chtěl, aby se stal mistrem světa. Na oplátku očekával, že mu Jody k mistrovskému titulu pomůže v příští sezóně... Rok 1979 byl pro Ferrari více než úspěšný. Scheckter byl mistrem, Gill druhý a Ferrari získalo Pohár konstruktérů. Proto všichni vykračovali do sezóny 1980 s velkými cíly, sny a nadějemi. Jenomže vůz byl katastrofální. Ani on, ani Scheckter nevyhráli ani jednu Velkou cenu. V ročníku 1981 měl Gill další možnost. Jenomže, teď už neměl za kolegu Jodyho Scheckera, ale Francouze Didiera Pironiho... Gill o něm zpočátku vůbec nesmýšlel špatně:
"Nejvíc si cením Didiera. Ten je hodně rychlý. Je fakt dobrý, to mi věřte. A navíc je to sympaťák. Dobrý partner."

Cíle byli jasné. Gill se těšil, jak bude s Pironim dobře vycházet, a že mu Didier pomůže k titulu mistra světa. Jenomže všechny sympatie byly pryč po Velké ceně San Marina. Právě tam totiž Didier Pironiho zradil Gilla i Ferrari: "Věděli jsme především, že jsme na hranici se spotřebou. Ve skutečnosti auta dostala palivo ještě na roštu. Tři čtvrtiny vzdálenosti jsme bojovali s Arnouxem a dělali jeden okruh za 1:35,5 minuty. Když pak René odpadl, převzal jsem vedení. Z boxů jsme dostali pokyn jet "pomalu". Znamenalo to, že si máme udržet pozice. Dělávalo se to tak po celou dobu co jsem u Ferrari. Imola měla být moje, protože ve chvíli, kdy Arnoux odstoupil, jsem byl před Pironim. Kdyby tomu bylo naopak, měl bych zkrátka smůlu zase já. Jakmile byly renaulty za hry, tak jsem zpomalil. Myslel jsem jen na to, jak zajistit dostatek paliva až do konce. Můj kolega se propadl zpět a rozdíl dotahoval. Když jsem se při výjezdu ze zatáčky dopustil chyby, předjel mě. Nebál jsem se - myslel jsem, že pojede včele několik okruhů a pak mně vedení přenechá. Mohl se snažit připravit divákům show. Strach jsem ale měl z toho, že jede příliš rychle. Musel jsem totiž jet rychle také. Jak jen má člověk uposlechnout pokynu z depa a jet "pomalu", když se jeho partner po okruhu řítí? Dopředu jsem se dostal ve 49. kole (ze 60. okruhů) a zase zpomalil.

Umíte si přestavit scénu, jak se ženou v Itálii v čele závodu dvě Ferrari a dojde jim v posledním okruhu palivo? To bylo to jediné, na co jsem myslel. Tři okruhy po sobě jsem zajel za 1:37,1 až 1:38,0 minuty. Najednou mě ale Pironi předjíždí znovu! Považoval jsem to za pěkně pitomé. V 59. okruhu jsem se při příjezdu k Tose dostal znovu před něj. Zdálo se mně, že trochu ubral plyn, i když on sám tvrdil, že měl nějaké problémy s motorem. Ať to ale bylo cokoliv, ještě tehdy jsem se domníval, že je Pironi čestný a reagujena signál z boxů. Poslech sice pozdě, ale přece. Jel jsem v čele a opět zmírnil tempo. Do posledního kola jsem vjížděl jako první bez jakýchkoliv problémů. Jen jsem měl strach, jestli vystačí palivo. Přeřadil jsem téměř o tisíc otáček dříve a málem jsem plachtil po cílové rovince, protože jsem nechtěl čekat, že mě předjede znovu.Zčista jasna jsem viděl, že se přibližuje. Neblokoval jsem ho, a tak mě vnitřkem předjel v pohodě se skoro zablokovanými koly přejel a a vyhrál závod. Pustil mě dopředu v 59. kole, protože mě chtěl znovu v 60. okruhu dostat. A já byl tak hloupý, že jsem věřil v Pironiho čestnost! Po dojezdu jsem si myslel, že si všichni uvědomí, co se vlastně přihodilo. Ale nebylo tomu tak. Pironi prohlásil, že jsme měli potíže s motory a že žádné pokyny z depa neexistovaly. Opravdu mě ale vytočilo, když Piccinini (šéf týmu Ferrari) toto všechno potvrdil tisku. Můj motor byl přece bezvadný a pokyny vedení týmu existovaly! Zdálo se přitom, že si lidé myslí, že jde o naši životní bitvu. Proboha! Byl jsem před ním větší část jízdy a kvalifikoval jsem se rychleji než on. Kde tedy byl můj problém? Už jsem dokázal v rovnocenných autech, že když chci, aby někdo zůstal za mnou, tak tam zůstane. On tam stál jako hrdina, zatímco já jsem vypadal jako rozmazlený bastard, který trucoval. Věděl jsem, že to tak bude vypadat, ale pořád jsem si myslel, že bude lepší zmizet..."

Gill se zařekl, že s Pironim už nikdy v životě nepromluví. To dodržel, protože o 13 dní později v kvalifikaci na GP Belgie tragicky zahynul. 13 dní po Pironiho zradě se konala kvalifikace v Zolderu na Velkou cenu Belgie. Gill byl o jednu desetinu vteřiny pomalejší než Pironi a to bylo to nejhorší, co si dokázal představit. Proto těsně před koncem ještě jednou vyjel naplno na trať. Chtěl buď všechno nebo nic. Bohužel přišlo to druhé ve své nejkrutější podobě... V obrovské rychlosti narazil do mnohem pomalejšího závodníka Jochena Massy. Kanaďan byl vymrštěn z vraku svého Ferrari a utrpěl velmi vážná zranění. Lékařům se ještě podařilo obnovit činnost srdce a převezli jej do nemocnice. Jenomže další orgány, nejvíce mozek, byly vážně požkozeny a před 22. hodinou večerní se ho lékaři rozhodli odpojit od podpůrných přístrojů. Nikdo mu již nemohl pomoci...
Z osobního příkazu kanadského premiéra Pierra Elliota bylo Gillovo tělo Boeingem 707 kanadského letectva převezeno do vlasti, kde se konal i pohřeb. Mnoho lidí z F1 nepřišlo...Jen Bruno Giacomelli, Gillův velký soupeř René Arnoux z Renaultu, ... A samozřejmě bývalý stájový kolega, kterému Gill pomohl k titulu mistra světa Jody Scheckter. Ten pronesl i slavnostní rozloučení s mrtvým: "Bude mi velmi chybět. Byl to nejrychlejší závodník, jakého jsme znali, a velmi dobrý přítel. Ale neodešel. Stále bude žít v našich vzpomínkách na to, jaký byl a co dokázal."

Ano, Gilles Villeneuve se nesmazatelným písmem zapsal do historie královské motoristické disciplíny, formule 1, stal se legendou, na kterou se nezapomíná...

Manželka: Joann
Děti: Jacques a Melanie
Aktivní roky v F1: 1977 – 1982
Velkých cen: 67
Nejlepší umístění v šampionátu: 2. místo (Ferrari) v roce 1979
Vítězství ve Velkých cenách: 6
Úmístění na stupních vítězů: 13
Pole - position: 2
První startovní řada: 8
Nejrychlejší kola: 8
Body (celkem): 107
Celkem kol: 3282
Celkem kilometrů v F1: 15 189
V čele Velkých cen: 18
V čele kol: 534
V čele kilometrů: 2252