Giotto di Bondone byl italský malíř a architekt, který je pokládán za předchůdce renesančního umění.
Giotto se narodil jako syn chudého zemědělce Bondona a sám v dětství pásl ovce. Jméno pod kterým je znám vzniklo patrně zkrácením jména...
Životopis
Giotto di Bondone byl italský malíř a architekt, který je pokládán za předchůdce renesančního umění.
Giotto se narodil jako syn chudého zemědělce Bondona a sám v dětství pásl ovce. Jméno pod kterým je znám vzniklo patrně zkrácením jména Ambrogio (Ambrogiotto) nebo Angelo (Angelotto).
Životopisec italských renesančních umělců Giorgio Vasari vypráví, že jeho talent prý objevil jiný slavný italský malíř Cimabue, když ho uviděl na pastvě, jak kreslí špičatým kamenem na jiný kámen obraz ovečky. To je pravděpodobně jenom legenda. Faktem však je, že Cimabue se skutečně stal Giottovým učitelem a ochráncem a zajistil mu i první zakázky.
Již roku 1290 dostal mladý malíř velkou zakázku v nedávno dostavěné bazilice sv. Františka v Assisi, na jejíž výzdobě pracoval již před tím jako pomocník svého učitele Cimabua. Jeho úkolem se stalo vyzdobit dolní část stěn jednolodního horního kostela. Františkánský konvent si přál, aby zde byly zpodobněny výjevy ze života světce podle Bonaventurova životopisu. Práce trvaly až do roku 1295 (1296). Giotto zde vytvořil pozoruhodný cyklus 28 fresek ze života sv. Františka.
V době vyhlášení jubilejního roku 1300 se vydal Giotto do Říma, aby zde shlédl dílo významného římského malíře Pietra Cavalliniho. Při této příležitosti ho pověřil papež Bonifác VIII., aby ho namaloval v lateránské bazilice (freska Bonifác VIII. vyhlašuje jubilejní rok).
Poté pracoval v letech 1303–1310 v Padově.
V Padově vzniklo Giottovo snad největší mistrovské dílo. Je jím cyklus fresek v Cappella degli Scrovegni. 38 scén tohoto cyklu zobrazuje na základě kanonických i apokryfních evangelií život Panny Marie a Ježíše Krista a sv.Jáchyma. Dílo bylo dokončeno patrně v roce 1305. Obrazy jsou pozoruhodné téměř naturalistickým zobrazením postav a využíváním perspektivní zkratky. Giotto zde poprvé užívá začlenění postav do uměle vytvořeného architektonického rámce, který později rozvinul např. Masaccio a k dokonalosti dovedl Michelangelo v Sixtinské kapli. Jako první malíř vůbec zobrazuje postavy zezadu a z profilu, což zvyšuje dojem prostoru. Dále zde vznikl cyklus Alegorie Neřestí a Ctností.
Giotto pak postupně pracoval ve Florencii, Neapoli a znovu v Římě (1310), kde se podílel na výzdobě původního chrámu sv. Petra. z těchto jeho prací se však dochovala pouze dnes již silně restaurovaná mozaika Navicella v dnešním portiku. Po roce 1315 se Giotto vrátil do Florencie, kde vytvořil dva cykly fresek a řadu oltářních obrazů pro kostel Santa Croce. V námětu Smrt sv. Františka pro kapli Bardiů rozvinul své dřívější téma.
Giotto se stal osobním přítelem Dante Alighieriho, s nímž se zřejmě seznámil v Padově v době, kdy byl Dante již ve vyhnanství. Později vytvořil jeho podobiznu na fresce v kapli paláce podesty (dnes Bargello) ve Florencii. Naopak Dante zmiňuje Giotta ve svém největším díle Božské komedii. I další renezanční spisovatelé jako Boccaccio a Saccheti zvěčnili Giotta ve svých povídkách.
Poslední roky života pak Giotto zasvětil architektuře a sochařství. Roku 1334 byl pozván florentskou městskou radou, aby se ujal městských staveb. Byl jmenován architektem městských hradeb, což v sobě zahrnovalo také dozor při výstavbě florentského dómu. Poté zpracoval projekt na výstavbu zvonice, jejíž základní kámen byl položen již 18.července 1334. Brzy nato byl však odvolán milánským vládcem Viscontim, aby pracoval v Miláně. Roku 1336 se vrátil do Florencie, ale již 8. ledna 1337 zemřel během prací na fresce zobrazující Poslední soud v kapli Bargella. Byl pohřben v rozestavěné katedrále.
Význam
Giotto se ve své tvorbě vrací k antice - avšak není to návrat ve smyslu napodobování antických vzorů, ale je to návrat k přirozené prostorové souvislosti, vyvážené kompozici, které na diváka působí svou monumentalitou a nedostižným ideálem v antickém smyslu.
Giottovo dílo bylo i pro jeho současníky téměř šokující věrným napodobením přírody. Giottovým hlavním přínosem malířství je však nový kompoziční postup, jehož užívá. Předvádí na obraze výjev, který se jakoby odehrává před divákem na jevišti a jehož prostřednictvím se obraz, umělec i divák dostávají do vědomého vztahu. Všechny postavy a předměty v obraze mají vztah k celku a v tomto celku mají u svoji určitou funkci, z toho pak vzniká dojem, že vše v obraze je tam nutně, ne nahodile a obraz pak působí dojmem umělecké monumentality.
Hlavním nositelem uměleckého výrazu v Giottově díle jsou postavy - titánské typy, plné přirozené síly a životního zdraví a spíše drsné než půvabné. Tento rys jeho tvorby se svým způsobem stal vzorem pro většinu renesančních malířů.
Giotto se narodil jako syn chudého zemědělce Bondona a sám v dětství pásl ovce. Jméno pod kterým je znám vzniklo patrně zkrácením jména Ambrogio (Ambrogiotto) nebo Angelo (Angelotto).
Životopisec italských renesančních umělců Giorgio Vasari vypráví, že jeho talent prý objevil jiný slavný italský malíř Cimabue, když ho uviděl na pastvě, jak kreslí špičatým kamenem na jiný kámen obraz ovečky. To je pravděpodobně jenom legenda. Faktem však je, že Cimabue se skutečně stal Giottovým učitelem a ochráncem a zajistil mu i první zakázky.
Již roku 1290 dostal mladý malíř velkou zakázku v nedávno dostavěné bazilice sv. Františka v Assisi, na jejíž výzdobě pracoval již před tím jako pomocník svého učitele Cimabua. Jeho úkolem se stalo vyzdobit dolní část stěn jednolodního horního kostela. Františkánský konvent si přál, aby zde byly zpodobněny výjevy ze života světce podle Bonaventurova životopisu. Práce trvaly až do roku 1295 (1296). Giotto zde vytvořil pozoruhodný cyklus 28 fresek ze života sv. Františka.
V době vyhlášení jubilejního roku 1300 se vydal Giotto do Říma, aby zde shlédl dílo významného římského malíře Pietra Cavalliniho. Při této příležitosti ho pověřil papež Bonifác VIII., aby ho namaloval v lateránské bazilice (freska Bonifác VIII. vyhlašuje jubilejní rok).
Poté pracoval v letech 1303–1310 v Padově.
V Padově vzniklo Giottovo snad největší mistrovské dílo. Je jím cyklus fresek v Cappella degli Scrovegni. 38 scén tohoto cyklu zobrazuje na základě kanonických i apokryfních evangelií život Panny Marie a Ježíše Krista a sv.Jáchyma. Dílo bylo dokončeno patrně v roce 1305. Obrazy jsou pozoruhodné téměř naturalistickým zobrazením postav a využíváním perspektivní zkratky. Giotto zde poprvé užívá začlenění postav do uměle vytvořeného architektonického rámce, který později rozvinul např. Masaccio a k dokonalosti dovedl Michelangelo v Sixtinské kapli. Jako první malíř vůbec zobrazuje postavy zezadu a z profilu, což zvyšuje dojem prostoru. Dále zde vznikl cyklus Alegorie Neřestí a Ctností.
Giotto pak postupně pracoval ve Florencii, Neapoli a znovu v Římě (1310), kde se podílel na výzdobě původního chrámu sv. Petra. z těchto jeho prací se však dochovala pouze dnes již silně restaurovaná mozaika Navicella v dnešním portiku. Po roce 1315 se Giotto vrátil do Florencie, kde vytvořil dva cykly fresek a řadu oltářních obrazů pro kostel Santa Croce. V námětu Smrt sv. Františka pro kapli Bardiů rozvinul své dřívější téma.
Giotto se stal osobním přítelem Dante Alighieriho, s nímž se zřejmě seznámil v Padově v době, kdy byl Dante již ve vyhnanství. Později vytvořil jeho podobiznu na fresce v kapli paláce podesty (dnes Bargello) ve Florencii. Naopak Dante zmiňuje Giotta ve svém největším díle Božské komedii. I další renezanční spisovatelé jako Boccaccio a Saccheti zvěčnili Giotta ve svých povídkách.
Poslední roky života pak Giotto zasvětil architektuře a sochařství. Roku 1334 byl pozván florentskou městskou radou, aby se ujal městských staveb. Byl jmenován architektem městských hradeb, což v sobě zahrnovalo také dozor při výstavbě florentského dómu. Poté zpracoval projekt na výstavbu zvonice, jejíž základní kámen byl položen již 18.července 1334. Brzy nato byl však odvolán milánským vládcem Viscontim, aby pracoval v Miláně. Roku 1336 se vrátil do Florencie, ale již 8. ledna 1337 zemřel během prací na fresce zobrazující Poslední soud v kapli Bargella. Byl pohřben v rozestavěné katedrále.
Význam
Giotto se ve své tvorbě vrací k antice - avšak není to návrat ve smyslu napodobování antických vzorů, ale je to návrat k přirozené prostorové souvislosti, vyvážené kompozici, které na diváka působí svou monumentalitou a nedostižným ideálem v antickém smyslu.
Giottovo dílo bylo i pro jeho současníky téměř šokující věrným napodobením přírody. Giottovým hlavním přínosem malířství je však nový kompoziční postup, jehož užívá. Předvádí na obraze výjev, který se jakoby odehrává před divákem na jevišti a jehož prostřednictvím se obraz, umělec i divák dostávají do vědomého vztahu. Všechny postavy a předměty v obraze mají vztah k celku a v tomto celku mají u svoji určitou funkci, z toho pak vzniká dojem, že vše v obraze je tam nutně, ne nahodile a obraz pak působí dojmem umělecké monumentality.
Hlavním nositelem uměleckého výrazu v Giottově díle jsou postavy - titánské typy, plné přirozené síly a životního zdraví a spíše drsné než půvabné. Tento rys jeho tvorby se svým způsobem stal vzorem pro většinu renesančních malířů.