Jan Preisler byl český malíř a vysokoškolský profesor.

Dětství
Jan Preisler se narodil v rodině slévače pracujícího v železárnách v Králově Dvoře. Měšťanskou školu navštěvoval v Karlově Huti u Popovic. Od dětství byl samotář, bavilo ho pozorování přírody a živlů. V měšťanské škole v Berouně vzbudil pozornost svými výkresy i soukromými kresbami. Ředitel školy Kozel, profesor brněnské techniky Řehořovský a poslanec Neumann, milovníci umění, vyzvali prostřednictvím dopisů Preislerovy rodiče, aby dali chlapce na studie do Prahy, a zaručili se, že ho budou finančně podporovat. Návrh podpořil i Emil Kratochvíl, ředitel železáren v Králově Dvoře, kde pracoval Preislerův otec.

Studia a SVU Mánes
Tak tedy v roce 1887, kdy mu bylo 15 let, odešel studovat do Prahy na umělecko-průmyslovou školu, kterou tehdy vedl František Ženíšek, později na této škole sám vyučoval. Po jejím absolvování sdílel s Karlem Špillarem ateliér v budově Malostranské záložny. V době svých studií navázal kontakt se spolkem Mánes, který byl tehdy zatím jen studentským sdružením. Od počátku se podílel na publicistické aktivitě spolku, v roce 1894 nakreslil obálku k albu Listy z palety a o dva roky později jeho kresba Vánek a vítr byla použita na obálku prvního čísla časopisu Volné směry, který po několik ročníků redigoval.

V roce 1902 cestoval s přítelem Antonínem Hudečkem po Itálii. Na zpáteční cestě se ve Vídni setkává s Augustem Rodinem.

Po legendární výstavě Edvarda Muncha v Praze v roce 1905, kterou pomáhal zorganizovat a navrhl i plakát, navštívil Paříž v roce 1906, kde se seznámil s dílem Paula Gauguina.

V roce 1903 se stal externím učitelem kresby aktu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a v letech 1913 - 1918 pak působil jako profesor na Akademii výtvarných umění. Jedním z žáků byl Josef Šíma.

V březnu roku 1909 ho v ateliéru navštívil francouzský sochař Émile-Antoine Bourdelle.

Rodina a závěr života
V roce 1914 se oženil s Boženou Pallasovou z pražské řemeslnické rodiny. Měli dvě děti: syna Jana a dceru Boženu. V dubnu roku 1918 zemřel v Praze na zápal plic. Na vlastní přání byl pochován v rodinné hrobce na hřbitově v Králově Dvoře-Počáplích u Berouna.

Dílo
Na přelomu století se od umění očekávalo vyslovení nevyslovitelného, odhalování tajemných hlubin nitra. V Preislerově díle ožívají pohádkové touhy, melancholické nálady, erotické smutky a osudová traumata. Inspiroval se verši tehdejších básníků (Antonín Sova, Otakar Březina, Karel Hlaváček, Julius Zeyer, Josef Suk, Otakar Ostrčil, Vítězslav Nezval). Preislerův triptych Jaro byl vystaven na třetí výstavě SVU Mánes v roce 1900. Byl vyjádřením pocitů moderníko člověka, vstupujícího do nového století:
- bolestný pocit vykořenění, který přinesl moderní individualismus
- touha po splynutí s přírodou
- nostalgie nad uplývajícím časem
- i očekávání nových životních sil.

Zasněný chlapec s uchem přiloženým na kmen břízy z triptychu je pravděpodobně autorův idealizovaný autoportrét a krajina je venkovem z Preislerova dětství, okolí Králova Dvora. Preislerovo malířské dílo je svým způsobem monotematické, zaměřené na motiv Pokušení a Svádění. Je to zřejmé v nedokončeném Cyklu o dobrodružném rytíři z let 1897 - 1898, pokračuje ve variacích Jara, Milenců, Adama a Evy, Koupání, Žen v lese až k posledním obměnách Jezdců a Pokušení z roku 1917.

Nejdříve tvoří v duchu neoromantismu, později se přiklání od alegorického pojetí k symbolismu, jehož prostřednictvím odmítal akademické opakování osvědčených forem historických slohů. Na konci devadesátých let se seznámil s dílem Puvise de Chavannese, Hanse von Maréese, Ferdinanda Khnopffa, Franze von Stucka, Arnolda Böcklina. Ovlivněn Alfonsem Muchou a Vojtěchem Preissigem zkoušel krátce i secesní stylizaci (grafická úprava knih: Princezna Pampeliška a Pohádka špatně končící, 1897).

Preislerova plošná stylizace, jemný patos a kult krásy a harmonie se uplatňovaly zejména při dekorativní výzdobě secesní architektury.

- 1899 interiér Obchodní a živnostenské komory na Světové výstavě v Paříži
- 1901 - 1902 mozaika pro dům U Nováků
- 1902 nástěnné malby v Ohmannově Hotelu Central v Praze
- 1900 triptych Jaro pro Peterkův dům

Na motivy Jara navázal v roce 1902 Obrazem z většího cyklu, který je považovám za první moderní dílo v českém malířství. Neutrálním názvem díla naznačil odvrat od literárních významů a potřebu působit malířskými prostředky. Uplatnil čisté barevné tóny v komplementárních kontrastech, iluzivní pojetí prostoru, nekomplikovanou kompozici. Jeho úsilí o monumentalitu vrcholí v expresivní sérii Černých jezer, poetických metaforách hlubin lidské duše.

Od roku 1908 se stýkal s členy skupiny Osma, zejména s Bohumilem Kubištou, Vincencem Benešem a Zdeňkem Kratochvílem.

Dekorativní malby pro Palackého sál Obecního domu v Praze (1910 - 1912) jsou pokusem o monumentální kompozici pevně postavenou na principech výtvarného řádu, ale ještě se symbolistními rekvizitami a výsledkem je chladná malba.

Od roku 1909 nevystavoval a díla posledního období mají být poezií vyjádřenou pouze malířskými prostředky: vyváženou kompozicí, zjednodušenými tvary a intenzitou barev.

Preislerova linie a barva
Ottův slovník naučný(srv. OSN XX, str. 621): „Dekorativní sklon ovládal spíše linii, nálada si hledala ventil v barvě. Linie byla nejprve nositelem dobové stylisace, příbuzné s německým Jugendstylem a vídeňskou secesí a v druhé době, kdy přišla generace Skupiny s otázkami komposice, stala se osnovou dekorativního klasicismu (malby v Obecním domě z r. 1912). Barva byla expresivnějším živlem, hned na počátku ho postavila do oposice proti realismu a impresionismu vlastní generace, připravila setkání s Munchem a napomáhala vytvářet symbol. Z odstupu se ukazuje, že jsou obě vlastnosti, nálada i dekorativnost slupkou, často velmi dobovým mimikri, a teprve za nimi nutno hledat vlastního Preislera, jak se projevil v časném Obraze z většího cyklu nebo v pozdním díle Milosrdný samaritán. V těchto nejvlastnějších polohách ztrácí barva ornamentálnost a dekorativní linie se rozplývá ve volném rukopisu štětce, který poutalo ve stylisovanějších dílech dosti mechanické šrafování. Zde je Preislerovi obraz vnitřní melodií, symbolem, lyrickým vyznáním.“