Václav Jan Křtitel Tomášek byl český hudební skladatel a pedagog v době národního obrození.

Otec, Jakub Tomášek, byl pláteník a vesnický amatérský muzikant. Matka Kateřina pocházela ze Skutče, z tkalcovské rodiny. O základní vzdělání Václava se zasloužili jeho bratři. Antonín Tomášek se stal ve Skutči děkanem a Jakub byl vrchnostenským úředníkem v Praze a v Dolních Rakousích. Hudební vzdělání získával nejdříve od sbormistra a varhaníka Pavla Josefa Wolfa v Chrudimi. Jako chlapec měl krásný alt a zpíval proto v jihlavském klášteře minoritů.

Jeho talentu si povšiml hrabě Wallis, který mu umožnil studovat na gymnasiu v Jihlavě a později i v Praze. Navštěvoval malostranské a později staroměstské gymnázium. Po čtyřech letech vstoupil do vyšších tříd gymnázia při univerzitě, kde se věnoval logice, fyzice a metafyzice. O tři roky později se nechal zapsat na právnickou fakultu. Tu ukončil v roce 1789 a začal se připravovat na doktorát. K tomu navštěvoval přednášky z anatomie a chirurgie. Vlastním přičiněním se stal znamenitým klavíristou vyhledávaným zejména v salónech české šlechty a měšťanů. Byl mimo jiné žákem Jana Ladislava Dusíka. Byl všestranně vzdělaný a zřejmě i společensky obratný, takže se mu podařilo setkávat se s mnoha významnými osobnostmi té doby. Stýkal se s Haydnem a L. v. Beethovenem, ale i J. W. Goethem. Jeho přáteli se stali přední osobnosti národního obrození (Václav Hanka, František Palacký, Josef Krasoslav Chmelenský, František Ladislav Čelakovský). Jeho dům se stal vyhledávaným salonem špiček pražské vědy a kultury.

V roce 1771 vstoupil do služeb hraběte Jiřího Buquoye, který mu poskytl úplnou tvůrčí svobodu a v jeho službách zůstal až do roku 1815. Smlouva mu zajišťovala plné zaopatření, roční plat 400 zlatých, navíc honorář za skladby vzniklé na objednávku. Vyučoval hudbě hraběcí děti, organizoval orchestr a připravovat provedení velkých skladeb (k tomu však došlo pouze jednou, během první zimy, kdy byl u Buqoye zaměstnán). V zimě pobýval skladatel v hraběcím paláci na Velkopřevorském náměstí (dnes francouzské velvyslanectví), v létě v Nových Hradech a na Červeném Hrádku. Hrabě financoval i jeho léčení v lázních, když onemocněl dnou a po odchodu do důchodu mu poskytl doživotní rentu.

Oženil se až v roce 1824 s Vilemínou Ebertovou sestrou německého básníka Karla Egona Eberta. Svou budoucí ženu poznal při jednom ze svých léčebných pobytů v Mariánských Lázních. Vilemína byla dobrá klavíristka i zpěvačka a na koncertech uváděla skladatelovy písně. Založil hudební ústav zaměřený na klavír a skladbu, který dobře konkuroval pražské konzervatoři i varhaní škole. Mezi jeho žáky patřili mj. Jan Hugo Voříšek, Julius Schulhoff, Ludvík Ritter z Ritterdorfu, Eduard Hanslick i budoucí ředitel pražské konzervatoře Jan Bedřich Kittl.

Stal se jakousi žijící legendou české hudby. Byl čestným členem mnoha zahraničních hudebních společností. Podle vlastního životopisu, vydaného v roce 1845, byl členem nizozemského Hudebního spolku pro zvelebení umění hudebního, dopisující čestný člen Společnosti sv. Anny ve Vídni, čestný člen německého National-Verein für Musik und ihre Wissenschaft, čestný člen dalších hudebních spolků ve Vídni, Innsbrucku, Pešti a Budíně a čestný člen Spolku ve Lvově. Významní umělci jej při návštěvě Prahy neopoměli navštěvovat (Richard Wagner, Nicolo Paganini, Klára Schumanová, Hector Berlioz).

Přes všechny úspěchy a finanční nezávislost jeho stáří nebylo šťastné. Velmi těžce nesl smrt své ženy, špatně snášel útoky v tisku a navíc sám těžce onemocněl. Kromě toho byl zcela neschopen pochopení pro revoluční hnutí roku 1848 a nové myšlenky, které tehdy hýbaly Evropou. V posledních letech života se prakticky uzavřel světu.

Zemřel 3. dubna 1850 v Praze. Je pochován na hřbitově v Košířích. Na pomníku má vytesáno své životní heslo: „Jen pravda je diadémem umění“.

Dílo:
Vycházel z klasické hudby Mozartova typu, obdivoval Christopha Willibalda Glucka, Josepha Haydna i tehdy mladého Beethovena. Jeho hudba však nezapírá český původ a stal se tak předchůdcem Bedřicha Smetany jako zakladatele českého romantismu.

Jeho největší význam je v klavírní a písňové tvorbě. Kromě klasických forem, sonát a variací na témata vlastní i svých současníků získal největší úspěch drobnějšími skladbami. Vydal sedm sešitů eklog, tři sešity rapsodií a tři dithyramby. Tyto poetické skladby pro klavír byly velmi oblíbené a dodnes se využívají jako instruktivní literatura. V písňové tvorbě prokazoval rozsháhlou znalost světové literatury. napsal řadu písní na texty J. W. Goetha, Friedricha Schillera i Alexandra Sergejeviče Puškina. Prokazoval cenné služby obrozeneckému hnutí svými písněmi na texty Rukopisu královédvorského a básně obrozeneckých básníků V. Hanky, J. K. Chmelenského a dalších dnes už méně známých buditelů. Zkomponoval i dvě opery: Seraphine oder Grossmut und Liebe (1811) a Alvaro a vlasteneckou kantátu Vlasta. Samozřejmostí té doby je i řada chrámových skladeb (2 mše , 2 requiem, Te Deum)

Chronologický soupis skladeb sestavený L. Boháčkem byl publikován ve sborníku Bertramka v roce 1950.

Kromě hudebního díla stojí za pozornost jeho vlastní životopis, který vycházel v letech 1845 – 1849 v německém hudebním časopise Libussa. I když v tomto díle je sám k sobě poněkud nekritický a ke svým součastníků naopak neúměrně přísný, je toto dílo velmi zajímavým svědectvím o událostech i osobnostech té doby.

Jeho klavírní skladby nahrál Pavel Štěpán.