Cesta Jana Vondráčka k herectví nebyla nikterak přímočará, ačkoliv prvotní vliv lze vystopovat už v rodině - tatínek, pánský krejčí prvorepublikové zkušenosti i kvality, byl totiž vášnivý divadelní ochotník. Jan chodil od dětství do dramatického...

Životopis

Cesta Jana Vondráčka k herectví nebyla nikterak přímočará, ačkoliv prvotní vliv lze vystopovat už v rodině - tatínek, pánský krejčí prvorepublikové zkušenosti i kvality, byl totiž vášnivý divadelní ochotník. Jan chodil od dětství do dramatického kroužku, ke studiu na konzervatoři („byl jsem líný cvičit na housle, tak jsem se rozhodl pro hudebně-dramatické oddělení“) však nebyl přijat.

Studoval gymnázium a věnoval se hudbě (s vlastní kapelou), k divadlu se vrátil až během vojny (do Armádního uměleckého souboru se prý dostal díky nachlazení, které jeho hlas posunulo mezi málo obsazené basy). Prostřednictvím AUSu se potkal se svými dnešními kolegy Tomášem Turkem a Janem Bornou a zahrál si první „opravdovou“ roli v inscenaci Ubu se vrací.

Po vojně se Jan Vondráček na konzervatoř přece jen dostal - pracoval tu v hudebním archívu, než se odhodlal odejít jako elév do loutkového divadla v Mostě. Následovalo studium na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU, odchod s celým ročníkem do nově vzniklého Dejvického divadla, účast na mnoha festivalech, řada ocenění a nakonec spojení s dalšími kolegy v souboru Divadla v Dlouhé. Zde patří Jan Vondráček k nepřehlédnutelným postavám, a to nejen díky své výšce.

Jako zpěvák a moderátor je určujícím hybatelem kabaretů a revuí (Kabaret Vian-Cami, Kabaret Prévert-Bulis, Mokré písně z Dlouhé, Jak jsem se ztratil), na hudební stránce řady inscenací se podílel také jako skladatel, upravovatel, aranžér či korepetitor, případně vše najednou. Jeho činoherní kvality pak prověřily role jako byl Hans Castorp v Mannově Kouzelném vrchu, Petr Verchovenskij v Dostojevského Běsech, Hjalmar Ekdal v Divoké kachně či Lelio ve Lháři, za nějž získal několik cen za herecký výkon včetně Ceny Alfréda Radoka.