Jana Brejchová se narodila 20. ledna 1940 v Praze. Její kariéra odstartovala rolí Píďalky ve filmu Jiřího Sequense OLOVĚNÝ CHLÉB, kdy ji v kobyliské škole objevil Ladislav Helge. Po třech letech se před kameru vrátila ve VINĚ Vladimíra Olmera a...
Životopis
Jana Brejchová se narodila 20. ledna 1940 v Praze. Její kariéra odstartovala rolí Píďalky ve filmu Jiřího Sequense OLOVĚNÝ CHLÉB, kdy ji v kobyliské škole objevil Ladislav Helge. Po třech letech se před kameru vrátila ve VINĚ Vladimíra Olmera a po několika dalších úlohách zazářila jako největší talent českého filmu konce 50. let ve Weissově přepisu románu VLČÍ JÁMA (1957). Stala se nejobsazovanější herečkou své generace, sklízela obdiv a vavříny na všech domácích i zahraničních festivalech. Měla štěstí na režiséry, kteří jí poskytli příležitost a dokázali ji vést. Nebýt však její učenlivosti, talentu a pokoře, asi by byla jen stěží už v roce 1958 vyhlášena domácí Herečkou roku. O dva roky později dostala za svůj výkon v Krejčíkově VYŠŠÍM PRINCIPU v Locarnu Stříbrnou plachtu a doma se opět stala Herečkou roku.
Z režisérů, s nimiž během let spolupracovala nejraději, vzpomíná asi nejvíce na Jiřího Krejčíka, Vojtěcha Jasného, Evalda Schorma a Zdeňka Podskalského. V průběhu let si vychutnala snad všechny filmové žánry, což ostatně dokazují tituly BARON PRÁŠIL (režie Karel Zeman, 1961), KAŽDÝ DEN ODVAHU (režie Evald Schorm, 1964), KDYBY TISÍC KLARINETŮ (režie Vladimír Svitáček, Ján Roháč, 1964), NÁVRAT ZTRACENÉHO SYNA (režie Evald Schorm, 1966), ŽENU ANI KVĚTINOU NEUHODÍŠ (režie Zdeněk Podskalský, 1966), NOC NEVĚSTY (režie Karel Kachyňa, 1967), FARÁŘŮV KONEC (režie Evald Schorm, 1969), ZABIL JSEM EINSTEINA, PÁNOVÉ… (režie Oldřich Lipský, 1969), ĎÁBELSKÉ LÍBÁNKY (režie Zdeněk Podskalský, 1970), LUK KRÁLOVNY DOROTKY (režie Jan Schmidt, 1970), NOC NA KARLŠTEJNĚ (režie Zdeněk Podskalský, 1973) nebo HODÍME SE K SOBĚ, MILÁČKU? (režie Petr Schulhoff, 1974).
Po své skvostné Editě ve filmové adaptaci Páralova románu MLADÝ MUŽ A BÍLÁ VELRYBA (režie Jaromil Jireš, 1978) se objevila i v dalších rolích zralých žen. Umožnil jí to režisér Jiří Svoboda, který ji obsadil jak do televizní inscenace JEHLA (1982), tak do filmů SCHŮZKA SE STÍNY (1982), ZÁNIK SAMOTY BERHOF (1983) a SKALPEL, PROSÍM (1985).
Její odvahu ukázat tvář stárnoucí, nenalíčené ženy obdivoval a dokázal využít nejen Jiří Svoboda, ale rovněž Evald Schorm – bylo to ve filmu VLASTNĚ SE NIC NESTALO (1988) – anebo Vladimír Drha. U něj si zahrála ve filmech CITLIVÁ MÍSTA (1987) a POČETÍ MÉHO MLADŠÍHO BRATRA (2000).
Na počátku 70. let začala hrát také divadlo. Není žádným tajemstvím, že mezi její životní partnery patřili dnes už světoznámý režisér Miloš Forman, německý herec Ulrich Thein a čeští herci Vlastimil Brodský a Jaromír Hanzlík. V současnosti žije s hercem Jiřím Zahajským. Z manželství s Vlastimilem Brodským má dceru Terezu Brodskou, která jde úspěšně v rodičovských šlépějích a se kterou si zahrála například ve filmech Citlivá místa a Vlastně se nic nestalo.
Stopy Jany Brejchové v českém filmu a v českém publiku jsou nesmazatelné, její tvář nezaměnitelná, její projev nenapodobitelně osobitý.
Z režisérů, s nimiž během let spolupracovala nejraději, vzpomíná asi nejvíce na Jiřího Krejčíka, Vojtěcha Jasného, Evalda Schorma a Zdeňka Podskalského. V průběhu let si vychutnala snad všechny filmové žánry, což ostatně dokazují tituly BARON PRÁŠIL (režie Karel Zeman, 1961), KAŽDÝ DEN ODVAHU (režie Evald Schorm, 1964), KDYBY TISÍC KLARINETŮ (režie Vladimír Svitáček, Ján Roháč, 1964), NÁVRAT ZTRACENÉHO SYNA (režie Evald Schorm, 1966), ŽENU ANI KVĚTINOU NEUHODÍŠ (režie Zdeněk Podskalský, 1966), NOC NEVĚSTY (režie Karel Kachyňa, 1967), FARÁŘŮV KONEC (režie Evald Schorm, 1969), ZABIL JSEM EINSTEINA, PÁNOVÉ… (režie Oldřich Lipský, 1969), ĎÁBELSKÉ LÍBÁNKY (režie Zdeněk Podskalský, 1970), LUK KRÁLOVNY DOROTKY (režie Jan Schmidt, 1970), NOC NA KARLŠTEJNĚ (režie Zdeněk Podskalský, 1973) nebo HODÍME SE K SOBĚ, MILÁČKU? (režie Petr Schulhoff, 1974).
Po své skvostné Editě ve filmové adaptaci Páralova románu MLADÝ MUŽ A BÍLÁ VELRYBA (režie Jaromil Jireš, 1978) se objevila i v dalších rolích zralých žen. Umožnil jí to režisér Jiří Svoboda, který ji obsadil jak do televizní inscenace JEHLA (1982), tak do filmů SCHŮZKA SE STÍNY (1982), ZÁNIK SAMOTY BERHOF (1983) a SKALPEL, PROSÍM (1985).
Její odvahu ukázat tvář stárnoucí, nenalíčené ženy obdivoval a dokázal využít nejen Jiří Svoboda, ale rovněž Evald Schorm – bylo to ve filmu VLASTNĚ SE NIC NESTALO (1988) – anebo Vladimír Drha. U něj si zahrála ve filmech CITLIVÁ MÍSTA (1987) a POČETÍ MÉHO MLADŠÍHO BRATRA (2000).
Na počátku 70. let začala hrát také divadlo. Není žádným tajemstvím, že mezi její životní partnery patřili dnes už světoznámý režisér Miloš Forman, německý herec Ulrich Thein a čeští herci Vlastimil Brodský a Jaromír Hanzlík. V současnosti žije s hercem Jiřím Zahajským. Z manželství s Vlastimilem Brodským má dceru Terezu Brodskou, která jde úspěšně v rodičovských šlépějích a se kterou si zahrála například ve filmech Citlivá místa a Vlastně se nic nestalo.
Stopy Jany Brejchové v českém filmu a v českém publiku jsou nesmazatelné, její tvář nezaměnitelná, její projev nenapodobitelně osobitý.
