Jiří Grossmann byl známým hercem, zpěvákem,textařem, spolu s Miloslavem Šimkem tvořili známou autorskou a komickou dvojici. Narodil se 20. července 1941 v Praze. Po maturitě začal studovat stavební fakultu ČVUT. Bylo to víceméně studium na přání rodičů a Jiří je nedokončil. V jeho žilách kolovala divadelní krev předků. Již od dětství hrál na kytaru a klavír, později v různých dixielandových kapelách na trombon nebo kontrabas. Ve třetím ročníku studium přerušil a odešel pracovat jako dělník do Tesly Karlín. Později pracoval jako reklamní textař u Poštovní novinové služby. Krátce také působil v plzeňském divadle Alfa.

S kapelou Dixie Party Jiří hrál na kontrabas a zpíval. Jednoho dne dostali pozvání hrát v klubu Olympik ve Spálené ulici v Praze (dnes Studio Ypsilon). Tento klub v prostorách České pojišťovny založil pod hlavičkou ČSM Miloslav Šimek a spolu s Vladimírem Bystrovem napsali kabaret s názvem Polotrapno, do kterého hledali kapelu. Náhodou dostal tip právě na kapelu Dixie Party, kde působil Jiří Grossmann. Šimek s Grossmannem zjistili, že mají podobné názory na divadlo a začali se často scházet i mimo něj, převážně v Kavárně Slavie. Začali psát první povídky i divadelní hry. Jejich první hra měla název V tomhle teta nehraje.

V roce 1963 oba narukovali na vojnu - Jiří do AUSu a Slávek ke spojařům do Ruzyně, kde založil divadelní souboj VOJ (Vojenské jeviště). Jiří se později nechal přeložit ke spojařům do Ruzyně, takže byli se Slávkem spolu a mohli spolu napsat vojenský kabaret (aspoň to tak nazvali pro nadřízené). Jejich radost však netrvala dlouho, protože vojenský lékař u Jiřího zjistil jeho vážné onemocnění. Po léčení ve vojenské nemocnici se Jiří Grossmann již k útvaru nevrátil a byl propuštěn do civilu.

Když se Miloslav Šimek vrátil v roce 1965 z vojny, začali spolu opět psát povídky a divadelní hry. Hráli spolu jednak v Klubu Olympik ve Spálené ulici, ale také ve Sluníčku na Příkopech. Jiří Grossmann se také stal jedním ze zakládajících členů skupiny Country beat Jiřího Brabce, pro kterou napsal spoustu písňových textů a některé také sám zpíval (Blizzard, Své banjo odhazuji v dál, Až tě náhodou potkám), jiné zpívali jiní zpěváci, například Pavel Bobek (Ruby, nechtěj mi lásku brát, Huston), Ladislav Vodička (Je to zlé) či Naďa Urbánková (Půlnoc, Závidím, Svatební průvod...).

V roce 1967 dostali Šimek s Grossmannem nabídku od Jiřího Suchého k účinkování v divadle Semafor, který tehdy sídlil na Václavském náměstí. Účinkování v tomto divadle byl už dříve jejich velkým snem a kvůli tvorbě pro toto divadlo v podstatě omezily nebo úplně zrušili ostatní aktivity. Miloslav Šimek se vzdal povolání učitele a Jiří Grossman se dokonce vzdal i kariéry zpěváka. Pak už si občas zazpíval jen v Semaforu pro svoje potěšení.

V roce 1969 se Jiřího nemoc ozvala znova. Pobyt v nemocnici a pak zase práce. Návštěvy v nemocnici se začaly stávat častější, pobyty v ní delší.

5. prosince 1971 Jiří Grossmann v nemocnici na Karlově náměstí zemřel ve věku pouhých třiceti let. Mezi lidmi se hovořilo, že zemřel na leukemii, skutečnou příčinou jeho úmrtí však byla Hodgkinova choroba, což je nádorové onemocnění mízních uzlin, které v té době bylo neléčitelné.

Zatímco z divadelních her a povídek dvojice Š+G byl slyšet humor, z písňových textů Jiřího Grossmanna je znát zamyšlení a úzkostná touha, až se člověk ptá, zda náhodou nepramení z tušení blízkého konce. Nejvíce je to znát z posledního textu k písni Závidím, který Jiří Grossmann napsal pro Naďu Urbánkovou (vždyť já chci jen žít, jak žít se má a o nic víc, je to má touha šílená a té chci říct... ... modrém mráčku volnost závidím a to věc je zlá, studentu v sáčku lásku závidím a to věc je zlá...). V každém případě divadelní a písňová tvorba v Jiřím Grossmannovi ztratila výrazného autora. Jeho tvorbu si lze občas připomenout ze starších nahrávek či nových vystoupení v podání mladších umělců.