Josef Hlávka byl architekt, stavitel a největší český mecenáš. Narodil se jako druhorozený syn nemajetného úředníka rakouského mocnářství a Anny Hlávkové, rozené Stachové.

Již v raném dětství si otec všiml zájmu syna o architekturu a nechal jej zapsat na pražskou techniku; posléze mu umožnil studovat ve Vídni Akademii výtvarných umění (1851–1854). Studium však bylo drahé a tak si mladý Josef přivydělával o prázdninách na stavbách jako zednický učeň u česko-vídeňského stavitele Františka Šebka. Toužil poznat kromě teorie i praxi. Postupně se seznamoval s nejnovějšími proudy v architektuře, které se v té době šířily většinou z Paříže takovými velikány, jako byli August von Siccardsburg, Eduard van der Nüll, Karl Rössner a Friedrich Schmidt. Hlávka získal státní tříleté stipendium na poznávací cestu po Evropě, ale po návratu - v neutěšené situaci po prohrané prusko-rakouské válce - nenašel uplatnění jako architekt, ale jako velmi úspěšný stavitel.

Začátky podnikání Hlávkovi velmi usnadnil František Šebek, který Hlávku před jeho cestou zaměstnával jako ředitele své stavební kanceláře. Natolik si ho oblíbil, že mu při odchodu do penze odkázal celou svou stavební kancelář. Hlávka si velmi brzy vydobývá pověst solidního a renomovaného stavitele.

Na sklonku roku 1860 mu Ministerstvo kultury a vyučování zadalo vypracování projektu rezidence řecko-katolického biskupa v Černovcích (dnešní ústřední budova tamní university) v Bukovině (dnes Ukrajina) a v roce 1861 vyhrává soutěž na výstavbu Dvorní opery ve Vídni (architekti Opery byli jeho někdejší učitelé August von Siccardsburg, Eduard van der Nüll); stavět začal na podzim téhož roku. Vrací se i do Prahy, kde v roce 1862 přijal zakázku projektu na novou Zemskou porodnici v Kateřinské ulici v Praze (dodnes fungující s nepřetržitou kontinuitou). Vedle velkého kapitálu získal za postavení Dvorní opery osobně od císaře titul stavebního rady a za vlastní architektonický projekt bukovinské biskupské rezidence (o velikosti poloviny Versailles) obdržel II. cenu na Světové výstavě v Paříži (1867). V té době koupil pro svoji ovdovělou maminku zámek v Lužanech u Přeštic, který později sehrál velmi významnou roli v jeho dalším životě.

Hlávkova stavební kancelář postavila v rozmezí letech 1860–1869 142 staveb, čímž se mohla pochlubit jen málokterá firma té doby. Přestože na to měl lidi, sledoval vždy každou stavbu osobně. K tomu, aby celý tento výčet mohl být realizován, na to by nestačila jen jeho neuvěřitelná pracovitost a píle; bez dobře fungujícího zázemí by jen těžko uspěl. Základ kanceláře, získaný tak nečekaně a šťastně od Šebka, Hlávka značně zvelebil a rozšířil (zaměstnával mj. 19 architektů), takže posléze byl schopen mít neustále rozestavěno a vyprojektováno více než padesát staveb najednou, a to často staveb nijak podřadného významu.

V důsledku pracovního vypětí, kterému byl Hlávka vystaven, a namáhavého cestování mezi Vídní, Prahou a Černovcemi na podzim roku 1869 Hlávka zkolaboval a ochrnuly mu obě nohy. Osmatřicetiletý velmi úspěšný muž se ocitl na invalidním vozíku, musel opustit kancelář a odejít do ústraní na zámek v Lužanech, tři kilometry od rodných Přeštic. Kolem roku 1880 se jeho zdravotní stav natolik zlepšil, že může opět chodit. O dva roky později zemřela na tuberkulózu Hlávkova první žena Marie.

Hlávka mecenáš :

Hlávka se na čas vrátil do Vídně a seznámil se s hudebně velmi nadanou přítelkyní rodiny Antonína Dvořáka Zdeňkou Havelkovou, která se stala jeho druhou ženou. Poté se s ní vrátil do Lužan, kde přestavěl celý zámek do současné podoby inspirované italskou neorenesancí. Antonín Dvořák pro novou kapli zámku zkomponoval pozoruhodné hudební dílo známé jako Lužanská mše. Na zámku se tak Hlávkovi podařilo vytvořit útulné prostředí pro všechny hosty navštěvující Lužany. Jejich počet se vzrůstajícím Hlávkovým věhlasem mecenáše neustále přibýval. Šlo o zvučná jména předních osobností kulturních, vědeckých i politických kruhů.

Mecenášský věhlas získal Hlávka svým dokonale promyšleným programem zaměřeným, především na kulturu a vzdělanost českého národa. V Lužanech vznikly projekty založení České akademie věd a umění, stavby studentských kolejí, stavby nové budovy Akademie výtvarných umění a mnohé další. Hlávka hradil první kompletní překlad Shakespearova díla, podporoval Julia Zeyera, Oskara Nedbala a jeho proslulé kvarteto a mnoho dalších.

Nadace :

Čtyři roky před smrtí završil Hlávka mecenášské úsilí tím, že ve své poslední vůli 25. ledna 1904 ustanovuje (dětí nemaje) svým univerzálním dědicem nově založené Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, které podle statutu přiloženého k závěti mělo být ustanoveno ihned, nejdéle však do dvou roků po jeho smrti.

Právnicky bylo Nadání tak dokonale vytvořeno, že přežilo jak totalitu nacismu, tak komunismu a do dnešních dnů plní Nadace velkou část Hlávkova odkazu. Je to nejstarší nadace s nepřerušenou kontinuitou v České republice.

O Hlávkových kolejích a rytířích :

Postavení kolejí bylo reakcí na tíživou situaci chudších studentů, kteří v Praze těžko sháněli bydlení. Na svou dobu byly koleje velmi moderně vybaveny např. vlastní tělocvičnou, pekárnou, kuchyní, kde se vařilo a kde si každý mohl vzít tolik čerstvého chleba, kolik chtěl, čehož často využívali i mimokolejní studenti. Říká se, že Hlávka své vlastní hospodyni odmítl zakoupit nový hrnec, ale vybavil nové koleje moderním a drahým měděným nádobím od Rotta.

Někdy také můžeme slyšet pojem „Hlávkovi rytíři“ – studenti totiž směli koleje užívat pod podmínkou, že ovládnou perfektně jeden cizí jazyk a umění šermu (údajně proto, aby se v případě nutnosti mohli bránit Němcům).