Generál Ladislav Svoboda byl český voják, hrdina protinacistického odoboje a jedna z obětí komunistického teroru.

Ladislav Svoboda vystudoval reálku a šest semestrů na Vysoké škole strojní. Za první světové války dosáhl v rakousko-uherské armádě hodnosti záložního poručíka a po krátké úřednické kariéře vstoupil v roce 1919 do řad Československé armády, kde získal hodnost dělostřeleckého poručíka. Jeho kariéra stále stoupala: (štábní kapitán 1928, major 1936). V roce 1937 byl těžce zraněn při nehodě při zkouškách nových zbraní a lékaři mu museli amputovat levou nohu pod kolenem. Po návratu z léčení sloužil na vojenské střelnici Hluboká na Slovensku. Po německé okupaci odešel do výslužby, ale prakticky ihned se zapojil do protinacistického odboje. V dubnu 1944 byl i s manželkou zatčen a oba byli až do konce války vězněni. Major Svoboda byl podroben tvrdým výslechům, během kterých nic nevyzradil.

Po osvobození Československa v roce 1945 se Svoboda vrátil k armádě, v letech 1945-1948 byl povýšen na plukovníka a obdržel řadu vyznamenání. Po únorovém převratu byl přeložen do výslužby. V roce 1951 byl plukovník Svoboda zatčen a ve vykonstruovaném procesu obžalován z vyzvědačství a velezrady. Státní soud v Praze jej i s kpt. Ženíškem odsoudil k smrti. Žádosti jeho rodiny o milost prezident Gottwald nevyhověl.

28. května 1992 Vojenské kolegium Nejvyššího soudu ČSFR Ladislava Svobodu plně rehabilitovalo. Prezident Václav Havel mu in memoriam udělil hodnost generálmajora a medaili Za hrdinství.

Vyznamenání
- čsl. Válečný kříž 1918
- Kříž národní střelecké gardy „Za věrné služby 1938“
- čsl. Válečný kříž 1939
- čsl. Vojenskou medaili „Za zásluhy“ II stupně
- Medaile Za hrdinství