Libuše Freslová se narodila 27. června 1898 v Praze. Studovala, ale umění pro ni bylo přeci jenom lákavější. Herectví se soukromě učila u Leopoldy Dostalové a po jakémsi vyškolení se stala pro začátek členkou kočovné divadelní společnosti...
Životopis
Libuše Freslová se narodila 27. června 1898 v Praze. Studovala, ale umění pro ni bylo přeci jenom lákavější. Herectví se soukromě učila u Leopoldy Dostalové a po jakémsi vyškolení se stala pro začátek členkou kočovné divadelní společnosti Havlíček – Konětopský (1917). Poté v krátkém sledu prošla Městským divadlem v Ostravě (1917 – 1918) a plzeňským Městským divadlem (1918 – 1923). A na celé tři a půl dekády se její domovskou scénou stalo Divadlo na Vinohradech v Praze (1923 – 1959), z něhož odešla jako zasloužilá a věrná dlouholetá členka rovnou po třiceti šesti letech na zasloužený odpočinek. Zbytek života už herečka prodlela v soukromí.
Libuše Freslová se zpočátku pohybovala jako milovnice a mladá naivní hrdinka. V pozdějším věku se přehrála do charakterních titulních hrdinek a velkých hrdinských úloh v klasickém i moderním českém a světovém repertoáru. K výrazovým prostředkům Freslové patřil ostře řezaný profil (ale jemný vzhled), vysoké čelo, mimické, pohybové a gestikulační dovednosti, drobnější postava a vypracovaný hlasový projev.
Z významných vinohradských divadelních kreací si připomeňme například studie Blanky ve „Zkrocení zlé ženy“ Williema Shakespeara, dcery Polly v Brechtově „Žebrácké opeře“, Štěstí v pohádce Maurice Maeterlincka „Modrý pták“, matky Mary Ardenové v „Shakespearovi“ Františka Kožíka či Ofélie v Shakespearově „Hamletovi“. Dále uveďme inscenace „Polská krev“ Leo Steina a Oskara Nedbala, Šrámkovo „Léto“, „Don Carlos“ Friedricha Schillera a Hikmetovu „Legendu o lásce“.
I když byla výraznou pražskou herečkou, filmové kamery ji vyhledaly pouze osmkrát a povětšinou jen v malých, dokonce i epizodních, úkolech. Přesto máme aspoň v malých náznacích na několika filmových pásech zachyceno herecké umění této herečky. Debutovala ještě za němého období po boku dalších kolegů z divadla jako titulní hrdinka Mína Hovorková, dcera majitelky sklárny (Marta Májová) ve snímku Františka Hlavatého ROMÁN HLOUPÉHO HONZY / ŘEDITEL SKLÁRNY (1926). A o pět let později byla manželkou bankéře Richarda Rosenštoka (hrál Hugo Haas) Hedvou Rosenštokovou v Kodíčkově komedii OBRÁCENÍ FERDYŠE PIŠTORY (1931) podle stejnojmenné divadelní hry Františka Langra.
Do filmování se opět vrhla až po sedmnácti letech ve znárodněné státní filmové výrobně. Nejdříve se stala dozorkyní ve Slavíčkově dramatu DVAASEDMDESÁTKA (1948) opět podle stejnojmenné divadelní hry Františka Langra. Ještě tentýž rok stanula jako namyšlená manželka majitele domu (Vladimír Řepa) ve válečném dramatu na motivy povídek Jana Drdy NĚMÁ BARIKÁDA (1948) režiséra Otakara Vávry. A o rok později zakončila svá filmová 40. léta jako omylem zastřelená manželka generála a knížete Alfreda Candiduse Ferdinanda Windischgrätze (Karel Dostal) Eleonora v historickém dramatu Václava Kršky REVOLUČNÍ ROK 1848 (1949).
V 50. letech se ve filmových ateliérech ohřála jen jednou, a to při příležitosti natáčení psychologického dramatu podle románu Jarmily Glazarové VLČÍ JÁMA (1957), pro nějž se Libuše Freslová převtělila jako měšťka Schillingerová. Po téměř deseti letech, už na penzi, byla ještě dvakrát filmaři povolána ke spolupráci. Nejdříve sehrála paní z Bíliny v Krškově komedii POSLEDNÍ RŮŽE OD CASANOVY (1966) s Felixem le Breux v titulní úloze. A s filmovými diváky se Freslová rozloučila jako postarší nevěsta ve Schormově tragikomickém podobenství s Vlastimilem Brodským a Janou Brejchovou na námět Josefa Škvoreckého FARÁŘŮV KONEC (1968). A do své smrti se dalších 14 let na filmovém plátně neobjevila.
Spolupracovala s rozhlasem (ojediněle i s televizí) a několik jejích divadelních výstupů zaznamenaly přenosné nosiče (např. „Hamlet“ 1929, „Žebrácká opera“ 1930, „Polská krev“ 1932 nebo „Hvězdy Divadla na Vinohradech na historických gramodeskách z let 1908 – 1942“ 2007). Jejím manželem se stal kolega z Vinohradského divadla a herec Ludvík Veverka (1892 – 1947), který z Vinohrad odešel do činohry Národního divadla v Praze a manželku zanechal na Vinohradech. Libuše Freslová zemřela 20. srpna 1982 v Praze ve věku vysokých osmdesáti čtyř let. Zemřela třiadvacet let po opuštění divadelního světa a svého chotě přežila o plných třicet pět let.
Libuše Freslová se zpočátku pohybovala jako milovnice a mladá naivní hrdinka. V pozdějším věku se přehrála do charakterních titulních hrdinek a velkých hrdinských úloh v klasickém i moderním českém a světovém repertoáru. K výrazovým prostředkům Freslové patřil ostře řezaný profil (ale jemný vzhled), vysoké čelo, mimické, pohybové a gestikulační dovednosti, drobnější postava a vypracovaný hlasový projev.
Z významných vinohradských divadelních kreací si připomeňme například studie Blanky ve „Zkrocení zlé ženy“ Williema Shakespeara, dcery Polly v Brechtově „Žebrácké opeře“, Štěstí v pohádce Maurice Maeterlincka „Modrý pták“, matky Mary Ardenové v „Shakespearovi“ Františka Kožíka či Ofélie v Shakespearově „Hamletovi“. Dále uveďme inscenace „Polská krev“ Leo Steina a Oskara Nedbala, Šrámkovo „Léto“, „Don Carlos“ Friedricha Schillera a Hikmetovu „Legendu o lásce“.
I když byla výraznou pražskou herečkou, filmové kamery ji vyhledaly pouze osmkrát a povětšinou jen v malých, dokonce i epizodních, úkolech. Přesto máme aspoň v malých náznacích na několika filmových pásech zachyceno herecké umění této herečky. Debutovala ještě za němého období po boku dalších kolegů z divadla jako titulní hrdinka Mína Hovorková, dcera majitelky sklárny (Marta Májová) ve snímku Františka Hlavatého ROMÁN HLOUPÉHO HONZY / ŘEDITEL SKLÁRNY (1926). A o pět let později byla manželkou bankéře Richarda Rosenštoka (hrál Hugo Haas) Hedvou Rosenštokovou v Kodíčkově komedii OBRÁCENÍ FERDYŠE PIŠTORY (1931) podle stejnojmenné divadelní hry Františka Langra.
Do filmování se opět vrhla až po sedmnácti letech ve znárodněné státní filmové výrobně. Nejdříve se stala dozorkyní ve Slavíčkově dramatu DVAASEDMDESÁTKA (1948) opět podle stejnojmenné divadelní hry Františka Langra. Ještě tentýž rok stanula jako namyšlená manželka majitele domu (Vladimír Řepa) ve válečném dramatu na motivy povídek Jana Drdy NĚMÁ BARIKÁDA (1948) režiséra Otakara Vávry. A o rok později zakončila svá filmová 40. léta jako omylem zastřelená manželka generála a knížete Alfreda Candiduse Ferdinanda Windischgrätze (Karel Dostal) Eleonora v historickém dramatu Václava Kršky REVOLUČNÍ ROK 1848 (1949).
V 50. letech se ve filmových ateliérech ohřála jen jednou, a to při příležitosti natáčení psychologického dramatu podle románu Jarmily Glazarové VLČÍ JÁMA (1957), pro nějž se Libuše Freslová převtělila jako měšťka Schillingerová. Po téměř deseti letech, už na penzi, byla ještě dvakrát filmaři povolána ke spolupráci. Nejdříve sehrála paní z Bíliny v Krškově komedii POSLEDNÍ RŮŽE OD CASANOVY (1966) s Felixem le Breux v titulní úloze. A s filmovými diváky se Freslová rozloučila jako postarší nevěsta ve Schormově tragikomickém podobenství s Vlastimilem Brodským a Janou Brejchovou na námět Josefa Škvoreckého FARÁŘŮV KONEC (1968). A do své smrti se dalších 14 let na filmovém plátně neobjevila.
Spolupracovala s rozhlasem (ojediněle i s televizí) a několik jejích divadelních výstupů zaznamenaly přenosné nosiče (např. „Hamlet“ 1929, „Žebrácká opera“ 1930, „Polská krev“ 1932 nebo „Hvězdy Divadla na Vinohradech na historických gramodeskách z let 1908 – 1942“ 2007). Jejím manželem se stal kolega z Vinohradského divadla a herec Ludvík Veverka (1892 – 1947), který z Vinohrad odešel do činohry Národního divadla v Praze a manželku zanechal na Vinohradech. Libuše Freslová zemřela 20. srpna 1982 v Praze ve věku vysokých osmdesáti čtyř let. Zemřela třiadvacet let po opuštění divadelního světa a svého chotě přežila o plných třicet pět let.
