Margaret Hilda Robertsová se narodila 13. října 1925 do obchodnické rodiny usazené v anglickém městě Grantham. V průběhu 2. světové války a několika poválečných letech vystudovala chemii na Oxfordské univerzitě. Po studiích nastoupila na místo chemické laborantky zaměřené na farmaceutický výzkum.

V roce 1951 se Margaret Robertsová provdala za Denise Thatchera a v témže roce "vyměnila" chemii za studia práv. Později krátce pracovala jako daňová právnička.

Koncem 50. let se mladá Margaret Thatcherová zapojuje aktivně do britské politiky. V parlamentních volbách roku 1959 je zvolena do Dolní sněmovny jako poslankyně britské Konzervativní strany za severolondýnský volební okrsek Finchley a později působí střídavě několik let v "pravicových" vládách Harolda Macmillana, Aleka Douglase-Homea a Edwarda Heatche jako ministryně pro vzdělání a vědu.

Po porážce konzervativců v parlamentních volbách v roce 1974 se z úst Margaret Thatcherová ozývá hlasitá kritika mířící do vlastních řad. Nadaná britská politička obviňuje svou mateřskou stranu z nedostatečného obhajování pravicových konzervativních hodnot, které jsou stále častěji obětovány na oltář stále více se rozpínajícímu socialismu, a navrhuje proto razantní změnu politického stylu, která by z "defenzivní", neutrální a "unavené" politické strany učinila moderního a silného obhájce tradičních britských hodnot. Protože po politické "renesanci" Konzervativní strany volá v polovině 70. let většina jejích členů, stává se po stranických volbách v roce 1975 předsedkyní konzervativců právě Margaret Thatcherová.

Po další čtyři roky tráví Margaret Thatcherová se svou stranou v opozici a téměř "bezmocně" přihlíží tomu, jak socialisté ničí poslední zbytky tradičních britských hodnot a vedou celou zemi k ekonomickému úpadku. Z britských odborářů se stávají stávkující "bandy", které často neváhají použít násilí k tomu, aby prosazovaly své požadavky. Vyhrožování nestávkujícím zaměstnancům fyzickou likvidací a poloozbrojené stávkující hlídky jsou koncem 70. let ve Velké Británii na denním pořádku. Vrcholem britské socialistické hospodářské politiky konce 70. let je stávka zaměstnanců veřejného sektoru, stávka zaměstnanců svážející komunální odpad, stávka zaměstnanců márnic a stávka obecních hrobařů. Nepříjemnou součástí britského hospodářského života je i vysoká nezaměstnanost, vysoká míra inflace, nízký hospodářský růst, nízká produktivita práce v domácím průmyslu, vysoké daně a státní regulace nejrůznějšího druhu.

V roce 1979 se uskutečňují ve Velké Británii předčasné volby, které převracejí politickou scénu vzhůru nohama. Vládnoucí socialisté ve volbách díky svým hospodářským "úspěchům" propadají, a s velkým náskokem naopak vítězí Konzervativní strana Margaret Thatcherové. Do čela (na premiérský post) ostrovního království se tak poprvé v historii země dostává žena. A jak se ukáže později, není to žena ledajaká. Je to žena z toho nejpevnějšího železa - Železná lady.

Základní filosofii Margaret Thatcherové lze shrnout do několika následujících řádků:

"Vyrůstala jsem v rodině, která nebyla ani chudá ani bohatá. Museli jsme šetřit každý den, abychom si mohli dopřát příležitostný luxus. Moje ekonomická filosofie se často připisuje původu mého otce, obchodníka s potravinami. Bylo tomu tak - a pořád je - ale jeho originální filosofie šla dál než jenom k zajištění toho, aby příjmy vykazovaly na konci týdne mírný přebytek nad výdaji. Můj otec byl mužem jak praxe, tak i teorie. Rád spojoval prosperitu našeho rohového krámu s romantikou mezinárodního obchodu, který zaměstnával lidi na celém světě proto, aby rodina z Granthamu mohla mít na svém stole rýži z Indie, kávu z Keni, cukr ze západní Indie a koření z pěti kontinentů.

Ještě než jsem přečetla jedinou řádku ze spisů velkých liberálních ekonomů, věděla jsem z účtů svého otce, že volný trh je něco jako obrovský a citlivý a nervový systém, reagující na události a signály na celém světě, aby splnil všechny proměnlivé potřeby lidí v různých zemích z různých tříd, různého náboženství s určitým druhem blahovolné nevšímavosti k jejich postavení. Vlády jednaly na podkladě daleko menšího množství informací a paradoxně právě ony bloudily jako "slepé síly" temnotou a spíše překážely působení trhu, než aby je vylepšovaly. Ekonomické dějiny Británie příštích čtyřiceti let potvrzovaly a zesilovaly téměř každý prvek praktické ekonomiky mého otce. Důsledkem toho bylo, že jsem byla již od mládí dobře vybavena myšlenkově i analyticky ke znovuvybudování ekonomiky zpustošené státním socialismem."

(Margaret Thatcherová, Roky na Downing Street, kap. "Úvod")

Ihned po nástupu konzervativců k moci se Margaret Thatcherová pouští spolu se svými stranickými kolegy "do práce". Na řadu nejprve přichází sanace státních financí a boj proti vysoké inflaci. K těmto krokům se později přidává reforma trhu práce, daňová reforma, privatizace státních podniků (z velké části znárodněných po druhé světové válce) a politika vedoucí k omezení vlivů oborů na chod hospodářství.

Pokud shrneme ekonomickou politiku Margaret Thatcherové do několika odstavců, vypadala v průběhu 80. let přibližně takto:

1. Boj proti inflaci
Ačkoli většina lidí přirozeně považuje inflaci jednoznačně škodlivou věc, ekonomové dobře vědí, že je ve skutečnosti výhodná pro ty skupiny obyvatel, které skrze ní získávají více prostředků, než by jim náleželo, a proto proces desinflace vyžaduje velké sociální a politické oběti: Musí se „přibrzdit“ měnová (příp. fiskální) politika, načež následuje ekonomická recese a zvýšení nezaměstnanosti. Obojí na počátku osmdesátých let skutečně nastalo, avšak pokračování inflační spirály bylo zamezeno a inflace klesla na obvyklých 4-5 procent a nezaměstnanost začala opět - ovšem pomalu - klesat, až na jednu z nejnižších úrovní v Evropě v devadesátých letech.

Inflaci se podařilo Margaret Thatcherové zkrotit především díky tvrdé politice vysokých úrokových sazeb (o úrokových sazbách v Británii rozhodovala do 90. let 20. století britská vláda), díky úsporným opatřením ve výdajích státního rozpočtu a díky omezením, týkajícím se nárůstu platů státních zaměstnanců.

2. Omezování veřejného sektoru
Po druhé světové válce došlo v Británii k rozsáhlému znárodnění a rozvoji tzv. státu blahobytu. Neefektivní státní firmy nejenže přímo zpomalovaly růst ekonomiky, ale navíc prostřednictvím dotací odsávaly prostředky z produktivní sféry ekonomiky. Byla proto zahájena masivní privatizace (hlavních 13 privatizovaných podniků mělo 600,000 zaměstnanců), např. British Telecom, British Gas, British Airways, Rolls-Royce, British Aerospace nebo Jaguar. Zároveň došlo k rozvoji tzv. lidového kapitalismu - v rámci jakési kuponové privatizace si dva miliony lidí koupily akcie British Telecomu a pět milionů si koupilo akcie British Gas.

Další oblastí, kde došlo k výrazným změnám, byly veřejné výdaje. Na základě tržní filozofie byly systematicky redukovány dotace průmyslu, na bytovou výstavbu a na politiku zaměstnanosti. Ačkoli mnoho kritiků (především labouristická opozice) hlasitě protestovalo proti „asociální“ politice Margaret Thatcherové, výdaje na zdravotnictví a sociální zajištění nejenže kráceny nebyly, ale dokonce v důsledku vyšší nezaměstnanosti vzrostly. Mnoho lidí bude patrně překvapeno faktem, že podíl výdajů na HDP v prvním volebním období konzervativní vlády vzrostl, a to nezanedbatelně, ze 43 na 47 procent, a teprve poté začal klesat. Významným důsledkem však bylo, že byl zvrácen dlouhodobý trend růstu státních výdajů.

3. Daňová reforma
Stát blahobytu budovaný předchozími kabinety a vysoké dotace ztrátovým podnikům vyžadovaly také vysokou míru zdanění. Mezní sazby pro nejvyšší příjmy dosahovaly 98 procent (!), což se prakticky rovnalo vyvlastnění příjmu. Tyto sazby se postupně snížily na 40 procent. Zároveň se ale snižovala základní sazba, které podléhala většina obyvatel. Dále se snížily daně z příjmů právnických osob. Výsledkem byl růst objemu vybraných daní od nejbohatších poplatníků, což dokládá platnost Lafferovy křivky pro nejvyšší daňové sazby. Na druhou stranu, byla zvýšena a sjednocena daň z přidané hodnoty na („rovných“) 15 procent a zvýšily se odvody na sociální pojištění. Výsledkem byl opět (překvapivě) růst celkové daňové kvóty v prvních letech thatcherovské éry, poté však podíl příjmů na HDP začal velmi mírně klesat a na rozdíl od jiných západoevropských zemí se dodnes udržuje na relativně nízké úrovni (s tendencí mírného růstu v letech 2000-2004). Souhrnně lze konstatovat, že nárůst míry zdanění v letech 1945-80 byl zastaven.

4. Trh práce a odbory
V Británii měly odbory tradičně silné politické postavení, neboť Labour party se v podstatě skládala z jednotlivých odborových svazů a byla jimi i financována. Bohužel, odbory začaly postupně zneužívat svého postavení a stupňovat své mzdové požadavky a tak již od konce šedesátých let stoupal počet stávek. Je však jasné, že pokud si odbory vystávkují vyšší mzdy, bohatství společnosti nevzroste. Vyšší mzdy v praxi vedly pouze k vyšší inflaci, což dále vedlo k dalším a dalším stávkám i v tradičně „poklidných“ odvětvích, jako jsou např. hasiči a veřejní zaměstnanci vůbec. To vedlo k další inflační spirále, jak již bylo řečeno v úvodu textu. Dále také odbory neumožňovaly propouštění, což je sice hezké a rádoby-sociální, avšak vede k plýtvání zdroji, přezaměstnanosti a dlouhodobé ekonomické stagnaci, která se v konečném důsledku obrací proti všem.

Vláda Margaret Thatcherové se pokusila tyto nepříznivé tendence zvrátit. Nejprve byla v roce 1982 omezena moc odborářských vůdců - doposud se o stávkách hlasovalo veřejně, takže někteří odboráři mohli být proti své vůli tlačeni, aby hlasovali pro stávku. Místo toho se dále muselo o stávce hlasovat tajným, demokratickým hlasováním. Byly také zakázány „sekundární akce“, tedy podpora stávkujícím dalšími stávkami v jiných podnicích. Také bylo zrušeno povinné členství v odborech, které si odbory vynutily v některých podnicích. Další změny následovaly v roce 1982, kdy byly zakázány stávky z politických důvodů. O dva roky později bylo uzákoněno, že se volby na výkonné funkce v odborech musejí konat tajnou a přímou volbou. Dále bylo nařízeno, že se každých deset let musí v rámci konkrétního odborového svazu musí konat referendum, zda si členové přejí pokračování poskytování finanční podpory politickým stranám. Prakticky se jednalo téměř výhradně o opoziční Labouristickou stranu, která tím byla oslabena.

Výsledkem těchto reforem byl pokles počtu odborově organizovaných o více než tři miliony za deset let, tedy asi o čtvrtinu. Více než sto odborových organizací dokonce zaniklo (nebo fúzovalo). Snížil se počet stávek i jejich délka, s výjimkou roku 1984-5, kdy probíhala velká stávka horníků, kteří měli být propuštěni. Po její porážce se pak odborové hnutí prakticky zhroutilo, alespoň ve srovnání s předthatcherovskou érou.

* * *

I když se zpočátku mohlo nezávislému pozorovateli zdát, že politika Margaret Thatcherové je příliš tvrdá, a nebo z pohledu britských labouristů (socialistů) dokonce přímo asociální, mnozí britští voliči cítili, že neexistuje žádná jiná alternativa, která by dokázala "nemocné" britské hospodářství postavit znovu na nohy. V parlamentních volbách v roce 1983 proto katapultovali konzervativce Margaret Thatcherové znovu do čela země. Vítězství konzervativců bylo přitom poměrně drtivé - převaha 114 hlasů v Dolní sněmovně britského parlamentu (největší od druhé světové války).

K parlamentním volbám 1983 je nutno podotknout ještě jednu významnou událost. Několik měsíců před nimi se totiž podařilo Margaret Thatcherové úspěšně "vyřešit" vojenský konflikt s Argentinou, jejíž armáda obsadila Falklandské ostrovy spadající pod britskou správu. Bitva o Falklandské ostrovy, odehrávající se 13 000 kilometrů od Velké Británie, při níž padlo několik stovek britských námořníků a bylo potopeno několik lodí na obou stranách, měla přitom tři pozitivní efekty: 1. Po několika letech probudila v Britech již dávno zapomenuté národní cítění a národní hrdost, 2. Vrátila Velkou Británii opět na mezinárodní politickou a vojenskou scénu, 3. Pasovala Margaret Thatcherovou do pozice ženy, která dokáže za Británii bojovat se stejným odhodláním a zápalem jako Winston Churchill. Falklandy se tedy staly významným faktorem, hrajícím v následujících volbách ve prospěch konzervativců.

Podobně, jako ty předchozí, dopadly i parlamentní volby v roce 1987. Konzervativci, podpoření výraznými ekonomickými úspěchy, v nich zvítězili a levicoví labouristé naopak opět propadli. Nepomohla jim přitom ani změna stranického symbolu - rudá růže namísto rudé vlajky. Aby vůbec dokázali labouristé konzervativcům Margaret Thatcherové konkurovat, museli nakonec ze svého "slovníku" zcela vypustit slovo socialismus.

Třetí volební období Margaret Thatcherové se neslo až na několik drobných výjimek v duchu hospodářského rozkvětu Velké Británie a v duchu výrazných mezinárodních diplomatických úspěchů. Z Margaret Thatcherové se v průběhu let stala uznávaná osobnost mezinárodní politiky, která výraznou měrou přispěla k pádu "Železné opony". Dokázala totiž navázat diplomatické kontakty se všemi významnými státníky východního i západního bloku a přitom nezapomněla stále klást důraz na demokratické principy a na dodržování lidských práv. Mnohým sovětským a čínským komunistům se sice její jednání příliš nezamlouvalo, nezbývalo jim však nic jiného, než jí respektovat jako silného protivníka, kterému se dá vždy důvěřovat.

Margaret Thatcherová takto dokázala například navázat "přátelské" vztahy se sovětským vůdcem Michalem Gorbačovem, a nebo se jí podařilo přesvědčit Čínské komunistické vůdce o nutnosti zachovat v Hong-Kongu svobodné a demokratické tržní principy i po předání této na 100 let pronajaté britské provincie pod správu Číny. Nadstandardní kontakty udržovala britská ministerská předsedkyně i nadále s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem a nezapomněla ani na osobní podporu Lecha Walesy z polské Solidarity.

Za mnohými mezinárodními diplomatickými úspěchy "Železné lady" lze hledat její oblíbenou diplomatickou poučku, z které měli obavu především režimy významným způsobem porušující lidská práva:

"Diplomacie beze zbraní je jako hudba bez hudebních nástrojů"

Přestože Margaret Thatcherová zapojila v průběhu svého vládnutí Velkou Británii těsněji do struktur Evropské unie, udržovala si od tohoto uskupení poměrně velký odstup. Projekt "politické Evropské unie" chápala jako vlak, který nezadržitelně směřuje ke škodlivému evropskému "superstátu" a na vysoké úředníky a politiky Evropské unie se dívala jako na intelektuály, pro které není politika ničím jiným než "vrcholovým sportem" (bez ohledu na přání občanů). Jak britská Maggie často s despektem tvrdívala,

"Evropa je vrcholem byrokracie proto, že se neopírá o vůbec nic jiného."

Po deseti letech Margaret Thatcherové strávených v britském premiérském křesle se v Konzervativní straně začínají objevovat první rozpory. Opoziční labouristé se v průběhu desetiletí posunuli do politického středu a každé klopýtnutí vládnoucích konzervativců hbitě využívají ke zvyšování svých preferencí. Členové Konzervativní strany proto v předtuše volební porážky volají po nové tváři v čele strany. Vyzyvatelem Margaret Thatcherové se proto stává mladý a ambiciózní politik Michael Heseltin. V prvním kole stranických primárek ho sice "Železná lady" poráží, do druhého kola však tato dáma již nenastupuje a ohlašuje svou rezignaci. V dalším kole stranických voleb je na doporučení baronky Thatcherové do čela konzervativců zvolen ministr zahraničí John Major.

28. listopadu 1989 (několik dnů po zhroucení komunistického režimu ve východní Evropě) Margaret Thatcherová rezignuje na funkci ministerské předsedkyně, loučí se se svými bývalými spolupracovníky a spolu se svým manželem Denisem Thatcherem opouští adresu Downing Street 10. Uzavírá se tak jedna z nejvýznamnějších kapitol poválečných britských dějin, která vrátila Velkou Británii zpět na místo respektované světové ekonomické, politické i vojenské supervelmoci.

Parlamentní volby v roce 1991 britští konzervativci pod vedením Johna Majora opět vyhrávají. K jejich porážce dochází až tehdy, co se do čela labouristů dostává charismatický Tonny Blaire, který zcela otevřeně prohlašuje, že všichni Britové jsou Thatcheristé. Až tak hlubokou stopu tedy po sobě zanechala Margaret Thatcherová v britské politice.