zavřít
Upravit životopis

Životopis

Marie Burešová vyzkoušela svůj talent poprvé v Ústí nad Labem, kde jako sedmnáctiletá pobývala u své sestry a vystoupila roku 1924 na ochotnickém jevišti. Ve školním roce 1927/28 se stala posluchačkou prvního ročníku drama- tického oddělení Státní konzervatoře, kde byla její profesorkou žačka Hany Kvapilové, Anna Suchánková, členka činohry Národního divadla. Téhož roku však Burešová školu opouští, aby hrála v žižkovském divadle Akropolis a také menší role v Národním divadle. V letech 1930-1934 se stává elévkou činohry Národního divadla a vyvíjí se pod vlivem K. H. Hilara (přehled rolí viz web Národní divadlo, archív). 1. 9. 1934 hraje poprvé v E. F. Burianově divadle D 35 v Mozarteu, Jungmannova 30, jehož přední členkou se stává.

Její první rolí zde byla Jessika v Burianově úpravě Shakespearova Kupce benátského. Získává zde průpravu v hudebně stylizované recitaci (voiceband), zpěvu i tanci (choreografové Saša Machov a Nina Jirsíková). Její alt byl občas nucen jít až do výšek, jak dokládá deska s písní její Polly z Brechtovy-Weillovy Žebrácké opery. V památné inscenaci Burianovy kompozice z lidové poezie Vojna, s níž Déčko hostovalo též ve Švýcarsku, ztělesnila mladou těhotnou ženu, která při hře na slepou bábu upadne na hrob, do jehož kříže je zabodnuta šavle – tak zjistí, že její muž padl.

V komedii Adolfa Hoffmeistra Mládí ve hře byla se svou častou kolegyní Jiřinou Stránskou ve zpěvu stylizována podle německé herečky a zpěvačky Marleny Dietrich. Kritik A. M. Píša se zmiňuje, že Burešová zde byla „nervně pružná a ostře výrazná.“ Ve hře Friedricha Wolfa John D dobývá svět zpívala v roli prostitutky dravou baladu bídy. V dramatizaci Máchova Máje působila ve voicebandovém kvartetu. (Z inscenace se dochovaly dva scénické filmy - Čeňka Zahradníčka a Jiřího Lehovce a Lola Skrbková vydala s pomocí značek režijní knihu Máje.) Obě protagonistky, Burešová i Stránská, spolu hrály v Pogodinových Aristokratech i v Nezvalových Milencích z kiosku. Byly dospívajícími školačkami v inscenaci Wedekindova Procitnutí jara, z něhož se rovněž dochoval scénický film. Šlo o tzv. „theatergraph“, který kombinoval hru na scéně s filmem, diaprojekcí a jevištním zvukem podle scénáře. V rozhlase s Déčkem uplatnila ve Zpěvech sladké Francie (nahrávka). V Burianově dramatizaci Máchova Kata zpívala Burešová jako Miláda náročnou píseň od Karla Reinera. Z úpravy Beaumarchaisova Lazebníka sevillského, kde Burešová se Stránskou alternovaly Rosinu, existují dvě desky, kde Burešová zpívá Dostaveníčko s Milošem Liškou či s E. F. Burianem.

V další inscenaci theatergraphu – dramatizaci Puškinova Evžena Oněgina – ztělesnila Burešová Taťánu a Stránská Olgu. Obě zachytil scénický film a Burešová mimoto nahrála na desku Taťánin dopis, po kterém film zobrazil surrealisticky sen této postavy. V inscenaci úpravy Laforguova Hamleta III. byla Stránská Ofélií a Burešová herečkou Kate, kterou Hamlet miluje po Oféliině smrti. V dramatizaci Žákovy knihy Škola, základ života ztělesnila Burešová (jako ve stejnojmenném filmu) nesmělou aspirantku profesury, Boženu Lachoutovou. V dramatizaci Goethova Utrpení mladého Werthera byla Burešová vdanou Lottou a Stránská její sestrou Žofií. V První lidové suitě byla Stránská svatou Dorotou i rozvernou Saličkou, kdežto Burešová masopustní Markytkou, kterou doprovází maškara „Drfous“. V Dykově Revoluční trilogii (hra Figaro) byly obě herečky zjemnělými rokokovými aristokratkami. Ve hře Tomanových Lidový král soupeřily v lásce jako zbožná královna Žofie (Stránská) a hříšná lazebnice Zuzana (Burešová).

Burešová byla pak titulní hrdinkou Mussetových Marianiných rozmarů. V době 30. let nahrála Burešová na desky několik songů, zvláště tango Vždyť jsem jen žena a píseň pařížské prostitutky Rue de la Gaité na Nezvalův text, jejíž refrén je zpíván na jediném tónu. (Burianova melodie této písně byla později použita jako metafora milostné scény v Nezvalově Manon Lescaut a Burešová ji s playbackem natočila v televizi v pořadu Hříchy mládí.) Roku 1939 se Déčko přestěhovalo do budovy Na Poříčí (dnešní divadlo Archa).

Burešová později vzpomínala, že „ pro celé D 40, pro jeho umělce i obecenstvo bylo protektorátní představení Manon rozsvícenou pochodní krásy naší mateřštiny uprostřed protektorátní hrůzy.“ Desky zachytily seznámení a milostnou scénu Manon a rytíře Des Grieux (Vladimír Šmeral) i scénu Manoniny smrti, kde buben za scénou sugeruje Manonin pulsující horečný tep. V Maeterlinckově pouze třikrát hrané pohádkové hře Alladina a Palomid vytvořila Burešová moudrou Astolenu, soupeřící s titulní hrdinkou Stránské. Růžena Vacková o Astoleně Burešové píše: ,V Maeterlinckově princezně je svá nejhlouběji, její štíhlé, citlivé a jenom jakoby pohybem citu dotýkané tělo zachvívá se věštím dechem lyriky, přenáší pak tyto dotyky do rozkmitané tváře, rozkmitané lehýnkými světly, a odeznívá je hlasem, jímž sděluje poselství básnických průhledů do dálek. Magické podrobení slovům a vlivům básnické postavy činí z Marie Burešové předavatelku básnických iluzí, snů a tajemství.´(Žena v umění dramatickém, Praha 1940, s.169. inscenace se hrála i mimo jeviště a předjímala poválečná divadla poezie (viz M. Kouřil: Divadelní prostor,Praha 1945, s.48-50). Partnerem Burešové a Stránské zde byl především Vladimír Šmeral a spojovací texty napsal Vladimír Holan (viz jeho kniha Chór).
Partnerem obou byl Vladimír Šmeral. Ten s Burešovou jako Agnes vynikl také v dramatizaci Dykova Krysaře (jejich vstupní dialog dochovala deska). Nezval se pokusil navázat na úspěch Manon Lescaut v sentimentální staropražské hře Loretka , ve které Burešová vytvořila kabaretní zpěvačku Martu, kdežto Stránská titulní hrdinku. Burianova hudba proměnila dílo v náročný muzikál. Z filmů té doby zachycuje recitaci Burešové začátek filmu Experiment a její typ připsaná démonická postava Kajetány v Pražském flamendru podle hry J. K. Tyla. Déčko bylo zavřeno gestapem roku 1941 a Burešová s ostatními přešla do Městských divadel pražských. Deska z tohoto období ji zachycuje jako Doňu Violantu ze hry Tirsa de Moliny Milovat není jen mít rád s Františkem Vnoučkem. Na jejím zpěvu i dikci je stále znát E. F. Burianův vliv.

Roku 1946 u Buriana, který se vrátil z koncentračního tábora, Burešová recituje sólo v Hrubínově Jobově noci a hraje Julii ve hře Romeo a Julie – sen jednoho vězně s Jaromírem Spalem. Z obou jsou desky. (Její plesovou scénu z klasické podoby téže hry dochoval mimo obraz již film Modrý závoj z roku1941 s Karlem Högrem.) Posléze však jako většina bývalých členů se i Burešová s Burianem rozchází a hledá angažmá jinde. V letech 1946-1967 se stává členkou Národního divadla v Praze. Její Šuru v Gorkého hře Jegor Bulyčov a ti druzí zachytil filmový medailon Národní umělec Václav Vydra. Její Roxanu v Cyranovi z Bergeraku po boku Zdeńka Štěpánka můžeme slyšet na deskách ve scéně Cukrárna básníků a Cyranova smrt. Alternovala s ní Vlasta Fabianová, zachycená se Štěpánkem také. Je Tuginovou v Ostrovského Pozdní oběti (alternace s Marií Glázrovou), Annou Andrejevnou a později Pošlepkinovou v Gogolově Revizoru nebo odkvetlou nevěstou Agátou Tichonovnou v Gogolově Ženitbě či zapuzenou Axiochou ve Vrchlického-Fibichově Smíru Tantalově. Temperamentem překypovala její Laura v Držičově komedii Dundo Maroje a s vnitřním konfliktem bojovala jako titulní hrdinka Treněvovy Ljubov Jarové (partner: Vítězslav Vejražka). Je znovu Taťánou v Jevgenii Oněginovi. Desky zachytily její titulní hrdinku mlynářku Jahelkovou v Tylově Tvrdohlavé ženě a televize zaznamenala její Belinu v Pleskotově inscenaci Molièrova Zdravého nemocného s Františkem Smolíkem v titulní roli.

Půvabně starosvětskou postavou je její kuchařka Ančka v televizní verzi Jiráskovy M. D. Rettigové. V Nezvalově hře Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou hrála roku 1956 pradlenu, která slouží sochaři modelem (partner: František Smolík), kdežto v inscenaci z roku 1965 už představovala sochařovu ženu. V Jiráskově Lucerně ztělesnila mlynářovu bábu. V Hrušínského inscenaci Giraudouxovy Bláznivé ze Chaillot byla starou duševně nemocnou. V Radokově inscenaci Gorkého hry Poslední vytvořila charakterní roli paní Sokolové. Lidové divadlo připomněla její utahaná Smrt v Buenaventurově hře Na pravici Boha otce. V přehrání na starší obor jí pomáhal smysl pro humor. Z jejích poválečných desek vyniká recitace poezie Josefa Hory, staré čínské poezie (zejména monolog Světské touhy mladé jeptišky) a protiválečné básně Marie Pujmanové: Miliony holubiček, jejíž zanícený přednes připomíná způsob recitace jiné významné herečky avantgardy, Lídy Otáhalové, též členky D 34.

Autor: (PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog)

Mohli by vás také zajímat…