Martin Adamský se narodil 13.července 1981, nevydržel od osmé třídy základní školy v žádném klubu déle než dva roky. Hlavním důvodem této skutečnosti není, že by s ním bylo k nevydržení. Adamský kráčel z hokejové doby kamenné ve Studénce přes jen...
Životopis
Martin Adamský se narodil 13.července 1981, nevydržel od osmé třídy základní školy v žádném klubu déle než dva roky. Hlavním důvodem této skutečnosti není, že by s ním bylo k nevydržení. Adamský kráčel z hokejové doby kamenné ve Studénce přes jen o málo vyspělejší Nový Jičín do Kopřivnice, kde pořád Adamský hrál ještě pouze třetí nejvyšší soutěž. V Havířově si pak vybojoval pozici pro místo v juniorském kádru extraligového Vsetína. Mezi muži získával ostruhy v brněnském Ytongu, aby se následně vrátil z finančního hlediska zpět do džungle jménem Kometa Brno. Odtud ho pak vytáhla plzeňská Keramika. Stane se Plzeň konečně městem, kde vydrží Adamský delší dobu?
O tři roky starší sestra Martina Adamského chodila pravidelně bruslit a přivedla na led i svého bratra. „Teta byla vedoucí pionýra a vedla sestru k bruslení. Když jsem prvně vyrazil s ní, bylo mi pět. O rok později už mně rodiče koupili kanady a začal jsem hrát hokej,” popisuje svoje začátky Adamský. Dárci jeho hokejových genů byli v rodině hlavně jeho otec a strýc. „Táta chytal druhou národní ligu za Nový Jičín a Prostějov. Můj strýc Oldřich Adamský byl pan obránce. Ten nastupoval za Kopřivnici a Opavu,” vypráví o svých hokejových předcích.
Adamský začal podle vzoru svého otce v brance. Teprve v devíti letech pak přešel do útoku. „Už se mi nechtělo chytat a ani mi to nějak nešlo. Táhlo mě to do útoku, začal jsem dávat góly místo toho, abych je dostával.“ Z Adamského se brzy stal hokejový nadšenec, pro něhož je hokej vším. „Chtěl jsem pořád trénovat, nechtělo se mi do školy. Na každý zápas jsem se těšil, jako se malý klučina těší na dárky pod stromečkem.“
Hokej ve Studénce se však hrál na té nejnižší možné úrovni. Soutěž na úrovni kraje hrálo pouze pět družstev a řada utkání končila propastným brankovým rozdílem. „Takový Frenštát měl třeba led až od října, to se muselo někde projevit. Dávali jsme soupeřům někdy i 30 nebo 40 gólů, vždycky jsem si dal aspoň tři.“ Adamský vydržel ve Studénce až do 8. třídy, tehdy hrálo áčko Studénky o postup do 2. ligy mužů. „Byl jsem ještě malý kluk, samozřejmě jsem ještě nehrál. V hokeji nebyly peníze, chlapi chodili hrát po práci. Ve Studénce byl ovšem hezký stadion a i na první třídu chodilo 500 lidí,“ vzpomíná a přidává informaci, že ze Studénky pocházejí i Martin Tomášek, nyní v ruském Novosibirsku, a Miloš Holaň, bývalý obránce, který to dotáhl až do NHL.
„Chodil jsem do základní školy, měl jsem tam spoustu kamarádů a trochu jsem se bál vyrazit do světa,“ říká Adamský, ovšem posléze vyšlo na povrch, že existovaly i další zábrany, které mu znemožňovaly odejít. „Táta mi říkal, ať to jdu zkusit do Jičína, jenže Studénka mě za nic na světě nechtěla pustit, ani na přestup ani na hostování. Věřil jsem tátovi, věděl jsem, že pro mě chce to nejlepší. Táta znal v Novém Jičíně pana Škumata a domluvil mně tam po sedmé třídě letní přípravu,“ popisuje.
Panu Škumatovi se Adamský líbil, ovšem vedení Studénky to nezlomilo. „Nedalo se to nijak rozumně vyřešit. Zrušil jsem si registraci, začal jsem dojíždět do Jičína a hrál jsem tam načerno. To bylo jediné východisko, abych hrál a nestál.“ Z Martina Adamského se tak na rok stal Jan Mrštík. „Přezdívku vymyslel pan Škumata z Nového Jičína podle bratří Mrštíků. Neměl jsem ještě občanku, takže jsem se naučil všechny údaje z registračky nazpaměť a bylo to v pořádku. Několikrát mě protihráči naprášili, ale já rozhodčímu všechno odříkal a on mi musel věřit, protože občanku jsem ještě neměl,“ usmívá se. Po roce začal hrát znovu pod svým jménem, denně dojížděl autobusem do školy, na učilišti studoval obor mechanik - opravář.
V Novém Jičíně hrál za mladší dorost jen do konce prvního ročníku, po roce zamířil do Kopřivnice. „Hrály stejnou soutěž, ale byly na tom lépe. Chtěl jsem se co nejvíce zviditelnit, hodně mě v této době pomáhal i můj táta,” popisuje. Kopřivnice sice na tom byla lépe než Nový Jičín, i přesto šlo pouze o třetí nejvyšší soutěž, tzv. 1. třídu okresního přeboru.
„Byly to moje odrazové můstky. Hlavně pak Kopřivnice, kde se mi začalo dařit. Hrál jsem v útoku se svým velkým kamarádem Michalem Kriškem. Hodně jsme bodovali, byli jsme nejúdernější lajna a měli jsme každý takových 40 bodů za sezónu.” Kopřivnický trenér Přemysl Miškovský po sezóně doporučil Adamského do Havířova, který hrál 1. ligu juniorů.
Adamský postoupil o další krůček výše. I v Havířově vydržel pouze rok. V kanadském bodování mužstva obsadil třetí příčku a navíc si po sezóně odnesl ze školy výuční list. „Skončil jsem školu už v šestnácti letech. Na učení jsem moc nebyl, ale chtěl jsem aspoň výuční list, co kdyby se mi něco stalo…” Po škole se mohl začít naplno věnovat hokeji. V Havířově hráli už mnohem lepší hráči, mnozí byli i o tři roky starší než on. „Lépe jsem si už s tamními spoluhráči vyhověl.” S klubem tehdy podepsal svou první profesionální smlouvu na 3 tisíce korun měsíčně a v kanadském bodování mužstva obsadil vynikající třetí příčku. Právě během jeho působení v Havířově si zahrál své dosud jediné utkání v kariéře za muže Studénky. „Byla to strýcova práce, v zápase jsem si připsal nahrávku. Víc než jeden zápas jsem si však nezahrál.“
Do Havířova jednou přijel na turnaj Vsetín a Adamského si vyhlédl zkušený trenér Břetislav Kopřiva, jenž působil i jako trenér reprezentačních výběrů. “Tam jsem vydržel dlouho, celý rok a půl,” usměje se “fluktuant”. Adamský zůstával ovšem stále hráčem Kopřivnice. Ve Vsetíně vytvořil s kvalitními spoluhráči hvězdný útok Kucharczyk – Hudler – Adamský. „Do mého příchodu do Vsetína jsem hrál všude tam, kam mě postavili. Ve Vsetíně se ze mě stalo levé křídlo a teprve tam jsem se seznámil pořádně s nějakou taktikou.“ Vedle Hudlera a Kucharczyka hokejově velmi vyrostl a probojoval se až do reprezentace do 20 let. Absolvoval všechny akce mimo mistrovství světa a se Vsetínem obsadil v juniorské extralize druhou příčku. „Byli jsme v útoku každý v jiném věku. Hudla byl nejmladší a Kouka byl zase nejstarší. Rád na naší spolupráci vzpomínám.“
Od doby, kdy dostal svou první pozvánku do reprezentace, si Adamský vede všechny statistiky, schovává si výstřižky a vylepuje pozvánky. Na okamžik, kdy ho trenéři poprvé povolali do reprezentační dvacítky, velmi rád vzpomíná. „Řekl mi to Hudly. Byl jsem přesvědčený, že si dělá legraci a vůbec jsem mu nevěřil. Pak mně řekl trenér Kopřiva, že mám jít za panem Šteflem, který mi novinu oznámil. V tu chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na celém světě. Na prvním srazu jsem se cítil jako Alenka v říši divů.“ Adamský však nakonec v konečné nominaci trenérů Holíka a Rulíka pro mistrovství světa chyběl. Hokejisté tehdy přivezli z Moskvy zlaté medaile! „Celkem jsem jim fandil, měl jsem v srdci menší křivdu, protože jsem spíš čekal, že mě vezmou. Sice jsem nedával góly, ale hrál jsem levé bránící křídlo a při mém pobytu na ledě mužstvo neinkasovalo ani jeden gól,“ říká.
Ve druhé sezóně mezi vsetínskými juniory se z něj stal mazák, ovšem šanci v nabitém kádru dospělých, který tehdy získával jeden titul za druhým, v podstatě nedostal. „Hrál jsem jen před sezónou Crystal cup a zahrál jsem si i několik zápasů v Zepter cupu, jinak nic. Vsetín byl obhájce trofeje, hráli tam Dopita s Pardavým, bylo pro mě těžké tam aspoň nakouknout. S áčkem jsem alespoň trénoval.“
O atmosféře, která ve Vsetíně panovala či panuje, vypráví mnoho hráčů s velkým zaujetím. Do této kategorie patří rozhodně i Martin Adamský. „Je to město, kde jsem se zatím cítil nejlépe, a to i po mimohokejové stránce. Poznal jsem tam super lidi, mám ve městě spoustu kamarádů a kamarádek. Je tam rodinná atmosféra, každý s každým se tam zná a je to tam opravdu parádní. S těmi lidmi jsem pořád v kontaktu a rád bych se tam jednou vrátil,“ vyznává se. Při sobě hodně drželi i vsetínští hokejisté. „Například když se Pardavému narodilo dítě, sebrali jsme se a jeli autobusem do sklípku. Za svítání jsme pak jeli domů. Chodili jsme občas někam a parta držela při sobě. Ve Vsetíně byla trochu uvolněnější atmosféra, po zápase jsme si chodívali spolu sednout. Jiný kraj, jiný mrav,“ říká velký bavič každého kolektivu Adamský.
Druhou sezónu však ve Vsetíně nedohrál. Stále byl hráčem Kopřivnice, Vsetín měl o něj zájem, ovšem klub se zmítal ve finančních problémech a vzhledem k velkým dluhům vůči hráčům byl pro něj jakýkoliv nákup velkou investicí. „Pan Štefl mě chtěl koupit, jenže neměl peníze, tak to oddaloval,“ vzpomíná Adamský. V té době do toho vstoupil hráčský agent Radomír Vrána, který ho z Kopřivnice vykoupil a Adamský se stal tak trochu jeho hokejovým otrokem. Mohl ho prodat v podstatě, kam chtěl. „Pan Vrána mě nabídl Vsetínu a začaly spory. Nedohodli se spolu ani na hostování.“ Po třinácti zápasech se mělo definitivně rozhodnout, co bude s hráčem dál. Vsetín chtěl na hráče získat práva, ovšem jednání bylo neúspěšné. „Moje chyba byla, že jsem nebyl přítomen na jednáních, kdy se rozhodovalo o mé hokejové budoucnosti. Oba dva pak házeli vinu na toho druhého a já nevěděl, co si mám myslet.“
Adamský netušil, co s ním bude dál, jeho osud měl v rukou agent Vrána. „Brzy zavolal, jestli bych nechtěl zkusit první ligu. Řekl jsem si, proč ne. Cítil jsem, že extraligu juniorů už bych mohl hrát kdekoliv, tak jsem chtěl zkusit hrát za muže. Druhá nejvyšší soutěž v republice mi připadala jako dobrá zkušenost.“ Týmem, který mu agent našel, byl Ytong Brno, jenž tehdy vlastnil otec Martina Havláta. „Podepsal jsem tam finančně celkem solidní smlouvu a klub posílal výplaty pravidelně. Byla to pro mě první větší zkušenost v mužích a prvních pět zápasů jsem se hledal. Pak to začalo být lepší, první gól jsem dal kolem Vánoc Šumperku. Vyhráli jsme tehdy 6:2 a mám doma dodnes schovaný puk. Z extraligy juniorů ho bohužel nemám. To jsme porazili Havlíčkův Brod 12:3, já dal tehdy desátý gól. Ani jsem si nevzpomněl, že je můj první, a kluci mi ho nedovezli.“
V Ytongu dokončil sezónu. V útoku nastupoval především se Zdeňkem Balabánem, v současnosti útočníkem druholigového Blanska. Hlavním cílem mužstva byla záchrana. Ytong se sice prolínací soutěži nevyhnul, ovšem skupinu smrti s přehledem vyhrál a zachránil se. „Přišli tehdy na hostování Appel, Moskal, Demel a Polanský a pomohli nám. Celkem jsem byl se sebou spokojený. V klubu o mě byl zájem, ovšem nezůstal jsem. Chtěl jsem jít zkusit štěstí do Ameriky.“ Adamský se domníval, že by mu severoamerický herní styl mohl vyhovovat. „Chtěl jsem zkusit něco nového. Nejsem moc technický hráč, hraju rád do těla, stejně jako se hraje za mořem.“
Se svým americkým snem se samozřejmě svěřil Adamský svému „majiteli“ Vránovi. Ten mu zprostředkoval účast na kempu v Rosicích, kde se konalo soustředění, odkud manažeři klubů Idaho Steelheads a Long Beach IceDogs vybírali hráče pro druhou farmu klubů NHL – WCHL. Kempu se zúčastnilo na 60 hráčů z Čech i zahraničí, účast na týdenním kempu stála každého hráče čtyři tisíce korun. „Bylo to zařízené super. Byli jsme dvakrát denně na ledě, ráno byly tréninky a večer se hrálo. Poslední sobota a neděle byly vybíracími dny. Manažeři si nakonec vybrali okolo desítky hráčů, mezi nimi jsem byl i já. Šel jsem pak na pohovor s Joem Oliverem, manažerem a trenérem Idaha. Domluvili jsme se, že mi pošle pozvánku a přiletím na kemp nováčků.“ Adamský čekal dva měsíce, ale pozvání stále nepřicházelo. „Ostatním přišlo a od té doby jsem začal nedůvěřovat svému agentovi. On tu byl od toho, aby to zařídil, “ říká. Své nové týmy ve WCHL tehdy našli například Jaroslav Polák, Tomáš Hradecký či David Kudělka.
Do listopadu čekal na pozvánku, ovšem ta nepřicházela a Adamský se ocitl mimo centrum hokejového dění. Trénoval v Kopřivnici a doufal, že o něj někdo projeví zájem. „Řekl jsem agentovi, ať mi aspoň zařídí něco, co je trochu na úrovni. Nechtěl jsem hrát druhou ligu. Trénoval jsem v Kopřivnici dvakrát denně s muži i juniory, abych se aspoň trochu udržoval v kondici.“ Adamský se nakonec na začátku listopadu dočkal. Agent mu sehnal angažmá v Kometě Brno, která byla spolu se Šumperkem jedním ze dvou nejméně stabilních klubů soutěže. „V Kometě jsem nakonec skončil s radostí. Byla to pro mě poslední šance, jak hrát první ligu. Není lehké naskakovat do rozjeté sezóny,“ potvrzuje známou zkušenost.
Do Komety se chodilo loni hrát hokej, nikoli však vydělávat peníze. „Hrál jsem druhou pětku, v 18 zápasech získal 10 bodů. Nebylo to jako v Ytongu, mužstvo bylo dost rozklížené.“ Hráči dostávali peníze jen občas. Adamskému klub dodnes dluží téměř 50 tisíc korun. „Živili mě znovu rodiče. Na malinké nohy jsem se postavil předtím v Ytongu, ale stejně jsem si tam skoro nic nenašetřil. Po odchodu z klubu mně znovu pomáhali rodiče.“ Loajalita ke Kometě u hráčů klesala, hokejisté přestávali věřit, že dlužné částky ještě někdy uvidí. „Řada hokejistů živila rodinu a neměla z čeho.“ To byl také důvod, proč vznikaly dohady, že se výsledky některých zápasů domluvily předem.
O Vánoční přestávce se problémy s penězi dále prohloubily a zainteresovaní viděli budoucnost v černých barvách. „Agent se mi zeptal, jestli chci odejít. Řekl jsem, že ano, protože z jejich záloh žít nešlo. Zeptal se mi, co říkám na extraligu. Začal hledat klub, kam bych se se svým stylem hry hodil a zavolal do Plzně. Vedení Keramiky si mě pozvalo na týdenní zkoušku a nakonec jsem zůstal. Bylo to pro mě pořád lepší než být v Kometě, i když jsem zpočátku neměl vůbec jisté, že si zahraju. Byla tu jistota peněz a šance, že se prosadím do extraligy. Šel jsem z posledního mužstva první ligy do extraligového týmu jako neznámý kluk zkusit štěstí…“
Adamský zpočátku trénoval v Plzni dvakrát denně s juniory i áčkem. V Plzni byla velká marodka, zraněný byl také Dušan Andrašovský a Richard Farda šokoval plzeňské fanoušky nasazením neznámého Martina Adamského do první pětky k Josefu Strakovi a Michalu Dvořákovi. „Hrál jsem poprvé v extralize a hned v první řadě. Byl to pořádný šok,“ pokyvuje hlavou. Po svých sedmi premiérových utkáních v extralize si zranil koleno a do hry naskočil znovu až před play-off. Mnozí se nad tímto Fardovým krokem podivovali, ovšem on dobře věděl, že se v Adamském skrývá velký talent. „Sám jsem se divil, že jsem dostal šanci v play-off po půl roce v extralize a ještě po zranění,“ komentoval situaci Adamský, který s Plzní podepsal tříletou smlouvu.
Na letní přípravu se v Plzni sešlo velké množství hráčů, kteří bojovali o místo v kádru. „Nevěděl jsem, zda zůstanu. Chtěl jsem o to bojovat za každou cenu. Pomohla mi náhoda, že se Eiselt zranil a já dostal šanci na jeho místě.“ V přípravě zaujal Adamský svojí velkou bojovností, ovšem na začátku extraligy příliš nezářil. Velmi mu pomohlo utkání v dresu prvoligového Ústí nad Labem, kam mu vedení vyřídilo střídavý start. „Bylo volno a pan Setikovský se mně zeptal, jestli si chci jít zahrát za Ústí. Řekl jsem, že chci.“ Ač nastoupil ve čtvrté pětce, ve svém prvním a jediném letošním utkání v 1. lize nastřílel v 10. kole Žďáru nad Sázavou dva góly a od té doby se datuje jeho výrazný herní vzestup. Nastupoval pak v Plzni ve čtvrtém útoku se Švíkem a Králem. Tato trojice nedostala po dobu své existence ani jeden gól a lepšila se zápas od zápasu. „Dařilo se nám dobře, hodně se povedlo utkání s Libercem, které bylo jinak pro mužstvo nepodařené. V tomto zápase jsem vstřelil svůj první extraligový gól. Nahrával jsem z vlastní třetiny Švíkovi na střed, oni mi to vrátil do levého křídla, nabruslil jsem si za modrou a napálil puk na protější tyč,“ popisuje svůj první úspěch. Adamský byl jako levé křídlo poprvé na ledě při inkasované brance při rovném počtu hráčů na ledě až v zápase v Litvínově. To už se hrálo 24. kolo!
Od sezony 2010/2011 podepsal na tři roky městu ze Slezska - Třinci. Udělal dobře, v téhle sezoně měl Třinec opravdu kádr mistrů. Mančaft byl plný zkušeností, bojovnosti a hlavně touhy po titulu. V základní části vyhral Prezidentský pohár, a pak po serii s Litvínovem, nekonečném bojování se Slavií, a derby finále s Vítkovicemi došel Třinec až k vrcholu. K titulu.
O tři roky starší sestra Martina Adamského chodila pravidelně bruslit a přivedla na led i svého bratra. „Teta byla vedoucí pionýra a vedla sestru k bruslení. Když jsem prvně vyrazil s ní, bylo mi pět. O rok později už mně rodiče koupili kanady a začal jsem hrát hokej,” popisuje svoje začátky Adamský. Dárci jeho hokejových genů byli v rodině hlavně jeho otec a strýc. „Táta chytal druhou národní ligu za Nový Jičín a Prostějov. Můj strýc Oldřich Adamský byl pan obránce. Ten nastupoval za Kopřivnici a Opavu,” vypráví o svých hokejových předcích.
Adamský začal podle vzoru svého otce v brance. Teprve v devíti letech pak přešel do útoku. „Už se mi nechtělo chytat a ani mi to nějak nešlo. Táhlo mě to do útoku, začal jsem dávat góly místo toho, abych je dostával.“ Z Adamského se brzy stal hokejový nadšenec, pro něhož je hokej vším. „Chtěl jsem pořád trénovat, nechtělo se mi do školy. Na každý zápas jsem se těšil, jako se malý klučina těší na dárky pod stromečkem.“
Hokej ve Studénce se však hrál na té nejnižší možné úrovni. Soutěž na úrovni kraje hrálo pouze pět družstev a řada utkání končila propastným brankovým rozdílem. „Takový Frenštát měl třeba led až od října, to se muselo někde projevit. Dávali jsme soupeřům někdy i 30 nebo 40 gólů, vždycky jsem si dal aspoň tři.“ Adamský vydržel ve Studénce až do 8. třídy, tehdy hrálo áčko Studénky o postup do 2. ligy mužů. „Byl jsem ještě malý kluk, samozřejmě jsem ještě nehrál. V hokeji nebyly peníze, chlapi chodili hrát po práci. Ve Studénce byl ovšem hezký stadion a i na první třídu chodilo 500 lidí,“ vzpomíná a přidává informaci, že ze Studénky pocházejí i Martin Tomášek, nyní v ruském Novosibirsku, a Miloš Holaň, bývalý obránce, který to dotáhl až do NHL.
„Chodil jsem do základní školy, měl jsem tam spoustu kamarádů a trochu jsem se bál vyrazit do světa,“ říká Adamský, ovšem posléze vyšlo na povrch, že existovaly i další zábrany, které mu znemožňovaly odejít. „Táta mi říkal, ať to jdu zkusit do Jičína, jenže Studénka mě za nic na světě nechtěla pustit, ani na přestup ani na hostování. Věřil jsem tátovi, věděl jsem, že pro mě chce to nejlepší. Táta znal v Novém Jičíně pana Škumata a domluvil mně tam po sedmé třídě letní přípravu,“ popisuje.
Panu Škumatovi se Adamský líbil, ovšem vedení Studénky to nezlomilo. „Nedalo se to nijak rozumně vyřešit. Zrušil jsem si registraci, začal jsem dojíždět do Jičína a hrál jsem tam načerno. To bylo jediné východisko, abych hrál a nestál.“ Z Martina Adamského se tak na rok stal Jan Mrštík. „Přezdívku vymyslel pan Škumata z Nového Jičína podle bratří Mrštíků. Neměl jsem ještě občanku, takže jsem se naučil všechny údaje z registračky nazpaměť a bylo to v pořádku. Několikrát mě protihráči naprášili, ale já rozhodčímu všechno odříkal a on mi musel věřit, protože občanku jsem ještě neměl,“ usmívá se. Po roce začal hrát znovu pod svým jménem, denně dojížděl autobusem do školy, na učilišti studoval obor mechanik - opravář.
V Novém Jičíně hrál za mladší dorost jen do konce prvního ročníku, po roce zamířil do Kopřivnice. „Hrály stejnou soutěž, ale byly na tom lépe. Chtěl jsem se co nejvíce zviditelnit, hodně mě v této době pomáhal i můj táta,” popisuje. Kopřivnice sice na tom byla lépe než Nový Jičín, i přesto šlo pouze o třetí nejvyšší soutěž, tzv. 1. třídu okresního přeboru.
„Byly to moje odrazové můstky. Hlavně pak Kopřivnice, kde se mi začalo dařit. Hrál jsem v útoku se svým velkým kamarádem Michalem Kriškem. Hodně jsme bodovali, byli jsme nejúdernější lajna a měli jsme každý takových 40 bodů za sezónu.” Kopřivnický trenér Přemysl Miškovský po sezóně doporučil Adamského do Havířova, který hrál 1. ligu juniorů.
Adamský postoupil o další krůček výše. I v Havířově vydržel pouze rok. V kanadském bodování mužstva obsadil třetí příčku a navíc si po sezóně odnesl ze školy výuční list. „Skončil jsem školu už v šestnácti letech. Na učení jsem moc nebyl, ale chtěl jsem aspoň výuční list, co kdyby se mi něco stalo…” Po škole se mohl začít naplno věnovat hokeji. V Havířově hráli už mnohem lepší hráči, mnozí byli i o tři roky starší než on. „Lépe jsem si už s tamními spoluhráči vyhověl.” S klubem tehdy podepsal svou první profesionální smlouvu na 3 tisíce korun měsíčně a v kanadském bodování mužstva obsadil vynikající třetí příčku. Právě během jeho působení v Havířově si zahrál své dosud jediné utkání v kariéře za muže Studénky. „Byla to strýcova práce, v zápase jsem si připsal nahrávku. Víc než jeden zápas jsem si však nezahrál.“
Do Havířova jednou přijel na turnaj Vsetín a Adamského si vyhlédl zkušený trenér Břetislav Kopřiva, jenž působil i jako trenér reprezentačních výběrů. “Tam jsem vydržel dlouho, celý rok a půl,” usměje se “fluktuant”. Adamský zůstával ovšem stále hráčem Kopřivnice. Ve Vsetíně vytvořil s kvalitními spoluhráči hvězdný útok Kucharczyk – Hudler – Adamský. „Do mého příchodu do Vsetína jsem hrál všude tam, kam mě postavili. Ve Vsetíně se ze mě stalo levé křídlo a teprve tam jsem se seznámil pořádně s nějakou taktikou.“ Vedle Hudlera a Kucharczyka hokejově velmi vyrostl a probojoval se až do reprezentace do 20 let. Absolvoval všechny akce mimo mistrovství světa a se Vsetínem obsadil v juniorské extralize druhou příčku. „Byli jsme v útoku každý v jiném věku. Hudla byl nejmladší a Kouka byl zase nejstarší. Rád na naší spolupráci vzpomínám.“
Od doby, kdy dostal svou první pozvánku do reprezentace, si Adamský vede všechny statistiky, schovává si výstřižky a vylepuje pozvánky. Na okamžik, kdy ho trenéři poprvé povolali do reprezentační dvacítky, velmi rád vzpomíná. „Řekl mi to Hudly. Byl jsem přesvědčený, že si dělá legraci a vůbec jsem mu nevěřil. Pak mně řekl trenér Kopřiva, že mám jít za panem Šteflem, který mi novinu oznámil. V tu chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na celém světě. Na prvním srazu jsem se cítil jako Alenka v říši divů.“ Adamský však nakonec v konečné nominaci trenérů Holíka a Rulíka pro mistrovství světa chyběl. Hokejisté tehdy přivezli z Moskvy zlaté medaile! „Celkem jsem jim fandil, měl jsem v srdci menší křivdu, protože jsem spíš čekal, že mě vezmou. Sice jsem nedával góly, ale hrál jsem levé bránící křídlo a při mém pobytu na ledě mužstvo neinkasovalo ani jeden gól,“ říká.
Ve druhé sezóně mezi vsetínskými juniory se z něj stal mazák, ovšem šanci v nabitém kádru dospělých, který tehdy získával jeden titul za druhým, v podstatě nedostal. „Hrál jsem jen před sezónou Crystal cup a zahrál jsem si i několik zápasů v Zepter cupu, jinak nic. Vsetín byl obhájce trofeje, hráli tam Dopita s Pardavým, bylo pro mě těžké tam aspoň nakouknout. S áčkem jsem alespoň trénoval.“
O atmosféře, která ve Vsetíně panovala či panuje, vypráví mnoho hráčů s velkým zaujetím. Do této kategorie patří rozhodně i Martin Adamský. „Je to město, kde jsem se zatím cítil nejlépe, a to i po mimohokejové stránce. Poznal jsem tam super lidi, mám ve městě spoustu kamarádů a kamarádek. Je tam rodinná atmosféra, každý s každým se tam zná a je to tam opravdu parádní. S těmi lidmi jsem pořád v kontaktu a rád bych se tam jednou vrátil,“ vyznává se. Při sobě hodně drželi i vsetínští hokejisté. „Například když se Pardavému narodilo dítě, sebrali jsme se a jeli autobusem do sklípku. Za svítání jsme pak jeli domů. Chodili jsme občas někam a parta držela při sobě. Ve Vsetíně byla trochu uvolněnější atmosféra, po zápase jsme si chodívali spolu sednout. Jiný kraj, jiný mrav,“ říká velký bavič každého kolektivu Adamský.
Druhou sezónu však ve Vsetíně nedohrál. Stále byl hráčem Kopřivnice, Vsetín měl o něj zájem, ovšem klub se zmítal ve finančních problémech a vzhledem k velkým dluhům vůči hráčům byl pro něj jakýkoliv nákup velkou investicí. „Pan Štefl mě chtěl koupit, jenže neměl peníze, tak to oddaloval,“ vzpomíná Adamský. V té době do toho vstoupil hráčský agent Radomír Vrána, který ho z Kopřivnice vykoupil a Adamský se stal tak trochu jeho hokejovým otrokem. Mohl ho prodat v podstatě, kam chtěl. „Pan Vrána mě nabídl Vsetínu a začaly spory. Nedohodli se spolu ani na hostování.“ Po třinácti zápasech se mělo definitivně rozhodnout, co bude s hráčem dál. Vsetín chtěl na hráče získat práva, ovšem jednání bylo neúspěšné. „Moje chyba byla, že jsem nebyl přítomen na jednáních, kdy se rozhodovalo o mé hokejové budoucnosti. Oba dva pak házeli vinu na toho druhého a já nevěděl, co si mám myslet.“
Adamský netušil, co s ním bude dál, jeho osud měl v rukou agent Vrána. „Brzy zavolal, jestli bych nechtěl zkusit první ligu. Řekl jsem si, proč ne. Cítil jsem, že extraligu juniorů už bych mohl hrát kdekoliv, tak jsem chtěl zkusit hrát za muže. Druhá nejvyšší soutěž v republice mi připadala jako dobrá zkušenost.“ Týmem, který mu agent našel, byl Ytong Brno, jenž tehdy vlastnil otec Martina Havláta. „Podepsal jsem tam finančně celkem solidní smlouvu a klub posílal výplaty pravidelně. Byla to pro mě první větší zkušenost v mužích a prvních pět zápasů jsem se hledal. Pak to začalo být lepší, první gól jsem dal kolem Vánoc Šumperku. Vyhráli jsme tehdy 6:2 a mám doma dodnes schovaný puk. Z extraligy juniorů ho bohužel nemám. To jsme porazili Havlíčkův Brod 12:3, já dal tehdy desátý gól. Ani jsem si nevzpomněl, že je můj první, a kluci mi ho nedovezli.“
V Ytongu dokončil sezónu. V útoku nastupoval především se Zdeňkem Balabánem, v současnosti útočníkem druholigového Blanska. Hlavním cílem mužstva byla záchrana. Ytong se sice prolínací soutěži nevyhnul, ovšem skupinu smrti s přehledem vyhrál a zachránil se. „Přišli tehdy na hostování Appel, Moskal, Demel a Polanský a pomohli nám. Celkem jsem byl se sebou spokojený. V klubu o mě byl zájem, ovšem nezůstal jsem. Chtěl jsem jít zkusit štěstí do Ameriky.“ Adamský se domníval, že by mu severoamerický herní styl mohl vyhovovat. „Chtěl jsem zkusit něco nového. Nejsem moc technický hráč, hraju rád do těla, stejně jako se hraje za mořem.“
Se svým americkým snem se samozřejmě svěřil Adamský svému „majiteli“ Vránovi. Ten mu zprostředkoval účast na kempu v Rosicích, kde se konalo soustředění, odkud manažeři klubů Idaho Steelheads a Long Beach IceDogs vybírali hráče pro druhou farmu klubů NHL – WCHL. Kempu se zúčastnilo na 60 hráčů z Čech i zahraničí, účast na týdenním kempu stála každého hráče čtyři tisíce korun. „Bylo to zařízené super. Byli jsme dvakrát denně na ledě, ráno byly tréninky a večer se hrálo. Poslední sobota a neděle byly vybíracími dny. Manažeři si nakonec vybrali okolo desítky hráčů, mezi nimi jsem byl i já. Šel jsem pak na pohovor s Joem Oliverem, manažerem a trenérem Idaha. Domluvili jsme se, že mi pošle pozvánku a přiletím na kemp nováčků.“ Adamský čekal dva měsíce, ale pozvání stále nepřicházelo. „Ostatním přišlo a od té doby jsem začal nedůvěřovat svému agentovi. On tu byl od toho, aby to zařídil, “ říká. Své nové týmy ve WCHL tehdy našli například Jaroslav Polák, Tomáš Hradecký či David Kudělka.
Do listopadu čekal na pozvánku, ovšem ta nepřicházela a Adamský se ocitl mimo centrum hokejového dění. Trénoval v Kopřivnici a doufal, že o něj někdo projeví zájem. „Řekl jsem agentovi, ať mi aspoň zařídí něco, co je trochu na úrovni. Nechtěl jsem hrát druhou ligu. Trénoval jsem v Kopřivnici dvakrát denně s muži i juniory, abych se aspoň trochu udržoval v kondici.“ Adamský se nakonec na začátku listopadu dočkal. Agent mu sehnal angažmá v Kometě Brno, která byla spolu se Šumperkem jedním ze dvou nejméně stabilních klubů soutěže. „V Kometě jsem nakonec skončil s radostí. Byla to pro mě poslední šance, jak hrát první ligu. Není lehké naskakovat do rozjeté sezóny,“ potvrzuje známou zkušenost.
Do Komety se chodilo loni hrát hokej, nikoli však vydělávat peníze. „Hrál jsem druhou pětku, v 18 zápasech získal 10 bodů. Nebylo to jako v Ytongu, mužstvo bylo dost rozklížené.“ Hráči dostávali peníze jen občas. Adamskému klub dodnes dluží téměř 50 tisíc korun. „Živili mě znovu rodiče. Na malinké nohy jsem se postavil předtím v Ytongu, ale stejně jsem si tam skoro nic nenašetřil. Po odchodu z klubu mně znovu pomáhali rodiče.“ Loajalita ke Kometě u hráčů klesala, hokejisté přestávali věřit, že dlužné částky ještě někdy uvidí. „Řada hokejistů živila rodinu a neměla z čeho.“ To byl také důvod, proč vznikaly dohady, že se výsledky některých zápasů domluvily předem.
O Vánoční přestávce se problémy s penězi dále prohloubily a zainteresovaní viděli budoucnost v černých barvách. „Agent se mi zeptal, jestli chci odejít. Řekl jsem, že ano, protože z jejich záloh žít nešlo. Zeptal se mi, co říkám na extraligu. Začal hledat klub, kam bych se se svým stylem hry hodil a zavolal do Plzně. Vedení Keramiky si mě pozvalo na týdenní zkoušku a nakonec jsem zůstal. Bylo to pro mě pořád lepší než být v Kometě, i když jsem zpočátku neměl vůbec jisté, že si zahraju. Byla tu jistota peněz a šance, že se prosadím do extraligy. Šel jsem z posledního mužstva první ligy do extraligového týmu jako neznámý kluk zkusit štěstí…“
Adamský zpočátku trénoval v Plzni dvakrát denně s juniory i áčkem. V Plzni byla velká marodka, zraněný byl také Dušan Andrašovský a Richard Farda šokoval plzeňské fanoušky nasazením neznámého Martina Adamského do první pětky k Josefu Strakovi a Michalu Dvořákovi. „Hrál jsem poprvé v extralize a hned v první řadě. Byl to pořádný šok,“ pokyvuje hlavou. Po svých sedmi premiérových utkáních v extralize si zranil koleno a do hry naskočil znovu až před play-off. Mnozí se nad tímto Fardovým krokem podivovali, ovšem on dobře věděl, že se v Adamském skrývá velký talent. „Sám jsem se divil, že jsem dostal šanci v play-off po půl roce v extralize a ještě po zranění,“ komentoval situaci Adamský, který s Plzní podepsal tříletou smlouvu.
Na letní přípravu se v Plzni sešlo velké množství hráčů, kteří bojovali o místo v kádru. „Nevěděl jsem, zda zůstanu. Chtěl jsem o to bojovat za každou cenu. Pomohla mi náhoda, že se Eiselt zranil a já dostal šanci na jeho místě.“ V přípravě zaujal Adamský svojí velkou bojovností, ovšem na začátku extraligy příliš nezářil. Velmi mu pomohlo utkání v dresu prvoligového Ústí nad Labem, kam mu vedení vyřídilo střídavý start. „Bylo volno a pan Setikovský se mně zeptal, jestli si chci jít zahrát za Ústí. Řekl jsem, že chci.“ Ač nastoupil ve čtvrté pětce, ve svém prvním a jediném letošním utkání v 1. lize nastřílel v 10. kole Žďáru nad Sázavou dva góly a od té doby se datuje jeho výrazný herní vzestup. Nastupoval pak v Plzni ve čtvrtém útoku se Švíkem a Králem. Tato trojice nedostala po dobu své existence ani jeden gól a lepšila se zápas od zápasu. „Dařilo se nám dobře, hodně se povedlo utkání s Libercem, které bylo jinak pro mužstvo nepodařené. V tomto zápase jsem vstřelil svůj první extraligový gól. Nahrával jsem z vlastní třetiny Švíkovi na střed, oni mi to vrátil do levého křídla, nabruslil jsem si za modrou a napálil puk na protější tyč,“ popisuje svůj první úspěch. Adamský byl jako levé křídlo poprvé na ledě při inkasované brance při rovném počtu hráčů na ledě až v zápase v Litvínově. To už se hrálo 24. kolo!
Od sezony 2010/2011 podepsal na tři roky městu ze Slezska - Třinci. Udělal dobře, v téhle sezoně měl Třinec opravdu kádr mistrů. Mančaft byl plný zkušeností, bojovnosti a hlavně touhy po titulu. V základní části vyhral Prezidentský pohár, a pak po serii s Litvínovem, nekonečném bojování se Slavií, a derby finále s Vítkovicemi došel Třinec až k vrcholu. K titulu.
