Martin Heidegger byl německý fenomenologický filosof, žák Edmunda Husserla a jeden z nejvlivnějších filosofů 20. století, který je však také kritizován za svůj postoj k nacismu.

Heidegger se narodil v obci Meßkirch asi 35 km severně od Kostnice v chudé rodině bednáře a zároveň kostelníka. Místní farář si všiml jeho nadání a zajistil mu stipendium nejprve v Kostnici a od roku 1906 v biskupském semináři ve Freiburgu. Po maturitě roku 1909 vstoupil tamtéž do kněžského semináře a studoval teologii a filosofii. Roku 1911 přerušil studium teologie a vedle filosofie studoval matematiku a historii. Při četbě F. Brentana objevil Aristotela a scholastiku, což jeho myšlení trvale ovlivnilo. Promoval roku 1913 prací o psychologismu a roku 1915 se habilitoval u H. Rickerta prací o „spekulativní gramatice“ Dunse Scota.

Roku 1915 narukoval k vojenské poště, roku 1917 se oženil a brzy po válce se rozešel s katolictvím. Roku 1916 nastoupil po Rickertovi ve Freiburgu Edmund Husserl a Heidegger se stal jeho asistentem a nejbližším spolupracovníkem. Roku 1920 navázal blízké přátelství s Karl Jaspersem a od roku 1922 mohl užívat osamělou chatu, kterou paní Heideggerová dala postavit v Todtnaubergu v Černém lese.

V letech 1923 až 1926 byl mimořádným profesorem v Tübingen, kde se spřátelil s protestantským teologem a významným biblistou R. Bultmannem. Mezi jeho významné žáky patřil Karl Löwith a Hannah Arendtová, do níž se roku 1925 vášnivě zamiloval. Jejich poměr dlouho netrval, Arendtová se však o Heideggerovi vždycky vyjadřovala s uznáním. Když roku 1927 vyšlo jeho nejslavnější dílo Bytí a čas, byl už Heidegger proslulý učitel a roku 1928 nastoupil po emeritovaném Husserlovi do Freiburgu. Velký ohlas měla i jeho polemika s E. Cassirerem o výkladu Kanta na symposiu v Davosu (1929).

Heidegger a NSDAP
Hitlerovo převzetí moci roku 1933 chápal Heidegger jako příležitost k reformě německých univerzit. V dubnu 1933 byl na návrh svého předchůdce Möllendorfa, který musel resignovat, zvolen rektorem, 1. května vstoupil do NSDAP a 27. května měl pověstnou nástupní řeč, kde představil svůj návrh reforem: německé univerzity se podle něho měly zbavit oborové roztříštěnosti, přiblížit se lidu (Volksgemeinschaft) a vztah mezi profesorem a studenty se měl podobat vztahu vůdce k jeho následovníkům.

Během svého rektorství Heidegger pomohl jedné ze svých židovských studentek do emigrace, zabránil pálení knih a vylepování protižidovských plakátů na freiburské univerzitě, na druhé straně se ale snažil prosadit své reformy s pomocí nacistických aktivistů. Když se mu to nedařilo, rok po svém zvolení resignoval, zůstal však členem NSDAP a i když byl v nemilosti, dále přednášel. Roku 1944 byl však jako „zcela postradatelný“ povolán na zákopové práce. Po roce 1945 měl v rámci denacifikace zákaz přednášet, mimo jiné i na základě posudku K. Jasperse.

Pozdní léta
Roku 1946 se Heidegger zhroutil a po uzdravení napsal na výzvu francouzského filosofa Jeana Beauffreta slavný Dopis o humanismu. V něm nepovažoval řeč jako takvou za nástroj komunikace, ale za prostředí, ve kterém "přichází ke slovu bytí"[3] V roce 1947 se na něho obrátil švýcarský psycholog Medard Boss a společně pak po řadu let rozvíjeli nový terapeutický směr, daseinsanalýzu. Roku 1951 byl Heidegger emeritován a začal opět s velkým ohlasem přednášet. Roku 1955 se seznámil s francouzským spisovatelem René Charem a společně pak pořádali řadu seminářů o básnictví a filosofii. Kromě toho hodně cestoval, psal svá pozdní díla a občas poskytoval interview; poslední z nich, pro časopis Der Spiegel, vyšel bezprostředně po jeho smrti roku 1976. Ještě před tím však Heidegger zorganizoval vydávání svých sebraných spisů, rozvržené do 102 svazků; od roku 1975 zatím vyšlo přes 50 svazků.

Bytí a čas (Sein und Zeit)
Heidegger koncipoval tzv. fundamentální fenomenologii, kterou představil v nedokončeném díle (vyšel jenom první díl[2]) Bytí a čas z roku 1927. Heidegger usiloval o kritické překonání metafysického pojetí povahy lidství, které nechce uchopit kategoriálně (jelikož kategorialita odpovídá určení věcnosti, což lidství člověka deklasuje na úroveň pouhého předmětu), nýbrž na základě „existenciálů“. Lidství pojímá jako existenci a tvrdí, že pouze člověk existuje. Existence není nic definitivně stanoveného a je třeba o ni usilovat: jsoucno, které se stará o svou existenci, nazývá Heidegger Dasein – pobyt (český termín zavedl Jan Patočka). Člověk je tedy pobyt (Dasein), jemuž v jeho bytí jde o toto bytí, neboli člověk se stará o svou existenci. Existence se podává v různých naladěních (Stimmung), z nichž nejradikálnější je úzkost (Angst), jelikož přivádí existenci před samotný fakt svého „bytí“ tím, že zjevuje možnost nebytí. Tím, že úzkost zjevuje „nic“, tím zároveň poukazuje na samo bytí, které se ukazuje jako problematické a ohrožené konečností. Tím pro pobyt (Dasein) vystupuje jako zásadní problém smrtelnosti a časovosti. Odhalení časového charakteru existence je zásadním přínosem rané fáze Heideggerova myšlení a z časovosti se odvíjí koncepce "vrženého rozvrhování se" pobytu (Dasein). Heidegger si však záhy byl vědom, že nelze omezit určení smyslu bytí pouze na lidské jsoucno, což by vedlo na scestí antropologizace a antropocentralizace.

Martin Heidegger a jeho analýza člověka v šesti bodech:
1. člověk svůj život žije v první osobě (subjektivně, individuálně)
2. člověk je na svém bytí zainteresován (snaží se prožít svůj život co nejlépe)
3. člověk je "vržený" do života bez vlastního přičinění - bytí autentické (já se rozhoduju za sebe), bytí neautentické (rozhodují za mně druzí)
4. člověk je spjat s okolím a druhými lidmi
5. člověk žije v určitém čase a je si vědom své smrti
6. člověk je bytostí pravdy, hledá pravdu a poznává jiná bytí

Obrat (die Kehre)
Od poloviny 30. let 20. století se v jeho myšlení počíná tzv. „obrat“ (Kehre), kde se odvrací od decisionismu lidského pobytu (Dasein) k chápání dějinnosti proměny určení smyslu bytí (tzv. Seinsgeschichte). Heidegger prochází dějiny myslitelských pozic od Anaximandra po Nietzscheho a ukazuje jednotlivé tzv. „epochy“ (neboli dosl. „zadržení“) dějin bytí: bytí se mu ukazuje jako chreón u Anaximandra, logos u Hérakleita, Parmenidovo hen, Platónova idea, energeia u Aristotela, středověká actualitas, Descartesova perceptio, Leibnizův conatus, Kantovo představování - Vorstellen, Hegelův pojem - Begriff, Schellingova vůle - Wille, a konečně Nietzscheho věčný návrat téhož - ewige Wiederkunft des Gleichen. Pro všechny tyto pozice však platí, že se v nich vytrácí, byť nikoliv zcela, temporální smysl, jelikož všechny pozice chápou smysl bytí jako „ustavičnou nebo stálou přítomnost“.

Heidegger stanovuje, že význam bytí jako „ustavičná přítomnost“ zcela vyprazdňuje smysl bytí a vystupuje jako nihilismus: fakt, že se vším bylo, je, a bude se to má tak, že to je nic. Suspendování časovosti se podle Heideggera demonstruje v podobě povahy techniky, která se stala hlavním tématem pozdní fáze Heideggerova myšlení. Tuto povahu techniky chápe Heidegger jako Ge-Stell (dovolím si tlumočit jako totální manipulovatelnost), která (totiž povaha) nivelizuje jak prostorovost, tak časovost všeho, co bylo, je a bude: vše je totiž neustále k dispozici a nahraditelné. Povaha techniky je tak nejextrémnější pozicí smyslu bytí, je to samo bytí ve svém nejzazším vyprázdnění. Proto je třeba povahu techniky promýšlet, abychom k ní nabyli adekvátního postoje a dokázali jednat již ne z pozice decisionismu ustaraného pobytu (Dasein), nýbrž tak, aby to odpovídalo povaze každého jsoucna, které nabývá svého významu v rámci tzv. Součtveří (Geviert) Země a Nebe, božských a smrtelníků. Toto Součtveří je dějištěm (Ereignis) temporální konstituce významů bylo-je-bude, což je řešením otázky původně položené v knize Bytí a čas: jaký je smysl bytí? Vodítkem měl být čas a ten se konstituuje v rámci vzájemného čelení si dimenzí Součtveří Země a Nebe, božských a smrtelných.

Vliv
Heideggerův velmi originální způsob myšlení i vyjadřování vytvořil skutečnou filosofickou školu a jeho obtížné, těžko přístupné dílo ovlivnilo mnoho významných filosofů 20. století. Patří mezi ně například Giorgio Agamben, Hannah Arendtová, Georges Bataille, Jacques Derrida, Eugen Fink, Michel Foucault, Hans-Georg Gadamer, Hans Jonas, Emmanuel Lévinas, Karl Löwith, Jean-Francois Lyotard, Herbert Marcuse, Jan Patočka, Richard Rorty, Jean-Paul Sartre a Leo Strauss.

Dílo v češtině
- Aristotelova Metafyzika IX,1-3 : o bytí a skutečnosti síly : přednáškový cyklus z letního semestru 1931 na universitě ve Freiburku. Praha : OIKOYMENH, 2001 - 194 s.
- Básnicky bydlí člověk : německo-česky. Praha : Oikoymenh, 2006 - 203 s.
- Bytí a čas. Praha : OIKOYMENH, 2002 - 487 s.
- Co je metafyzika? Praha : Oikoymenh, 2006 - 95 s.
- Fenomenologická interpretace Kantovy Kritiky čistého rozumu. Praha : OIKOYMENH, 2004 - 343 s.
- Kant a problém metafyziky. Praha : Filosofia, 2004 - 270 s.
- Konec filosofie a úkol myšlení. Praha : Oikoymenh, 2006 - 63 s.
- O humanismu. Rychnov nad Kněžnou : Ježek, 2000 - 55 s.
- O pravdě a Bytí. Praha : Mladá fronta, 1993 - 78 s.
- Údiv a zdrženlivost : o naladěnosti myšlení. Praha : OIKOYMENH, 1999 - 85 s.
- Věda, technika a zamyšlení. Praha : OIKOYMENH, 2004 - 62 s.