Michele Alboreto
pilot f1
- Narození:
- 23. prosince 1956
- Úmrtí:
- 25. dubna 2001, důvod: Automobilová nehoda
Upravit profil
Michele Alboreto byl italský závodník, který jezdil v sezónách 1981 až 1994 v týmech formule 1 Tyrrell, Ferrari, Larrousse, Arrows, Footwork, BMS Scuderia Italia a Minardi.
Narodil se v Miláně, studoval design, a závodit začal v roce 1976...
Životopis
Michele Alboreto byl italský závodník, který jezdil v sezónách 1981 až 1994 v týmech formule 1 Tyrrell, Ferrari, Larrousse, Arrows, Footwork, BMS Scuderia Italia a Minardi.
Narodil se v Miláně, studoval design, a závodit začal v roce 1976 (vdevatanácti letech) ve vlastnoručně navrženém autě; nazval jej CMR a jezdil s ním v sérii Formula Monza, ale bez výraznějších úspěchů. V roce 1978 se přesunul do formule 3. Jeho výsledky vzbudily ohlas u šéfů velkých týmů F3 a Alboreto dostal nabídku od Paola Pavanella, šéfa týmu Euroracing, která zahrnovala účast v kompletním mistrovství Itálie a Evropy F3. Některé závody mistrovství Evropy se navíc jezdily před Velkými cenami, tak jako dnes závody GP2.
Alboreto se však v roce 1979 uvedl haváriemi: v Monaku před kasinem se srazil s Andreou de Cesarisem, v Zeltwegu vytlačil z trati Piercarla Ghinzaniho. Jenže naproti tomu nasbíral 19 bodů a v Zolderu a Perguse dojel druhý. V italském mistrovství mu patřila druhá příčka.
Na začátku roku 1980 Michele prohlásil že udělá vše proto, aby získal titul mistra Evropy F3. Nakonec to dokázal, po velkém boji s Thierry Boutsenem. Když zvítězil na Österreichringu, v La Chartre, v Kasselu-Calden a před domácím publikem v Monze. Ve stejném roce začal také jezdit vytrvalostní závody sportovních vozů na Lancii.
Další rok závodil v mistrovství Evropy Formule 2, v týmu Minardi. Zvítězil v Misanu. Jeho kariéra ve F2 však byla kratičká. Najednou se totiž na scéně objevil známý hledač talentů Ken Tyrrell. Ten totiž sháněl pro svůj tým F1 náhradu za Argentince Zunina, kterého pro nepřesvědčivé výkony vyhodil. Alboreto se tak stal v Tyrrellu stájovým kolegou Američana Eddieho Cheevera.
Formule 1
Tyrrell
1981
První necelý rok ve F1 byl zkušební. Při debutu v Imole skončil po kolizi s Beppe Gabbianim na Oselle. Ve Španělsku a v Německu se nekvalifikoval, ovšem v úzkých uličkách monackého knížectví se ocitl na sedmém místě – ale pak došlo opět k tradiční kolizi, tentokrát s Brunem Giacomellim. Na konci roku neměl Michele na svém kontě ani bod. Spravil si chuť v MS sportovních prototypů, vyhrál na Lancii šestihodinovku ve Watkins Glen, partnerem mu byl Riccardo Patrese.
1982: První vítězství
Eddie Cheever odešel k Ligieru a na jeho místo přišel Slim Borgudd. Ovšem ten moc nedokázal, takže Ken Tyrrell angažoval mistra Evropy F2 z roku 1980 Briana Hentona jako stájovou dvojku. Michele byl totiž jedničkou. Ukázal, že je tohoto postavení hoden, neboť hned v prvním závodě sezóny, Grand Prix Jižní Afriky, dorazil do cíle na sedmém místě. V Riu se pak konečně dočkal prvního bodu kariéry. Ale po závodě byli diskvalifikováni Piquet a Rosberg, kteří použili trik s vodními nádržemi, ze kterých se během závodu vypouštěla voda, oficiálně označená jako chladicí, a tudíž klesala hmotnost vozu. Michele tedy skončil čtvrtý. Čtvrté místo zopakoval i v Long Beach.
V Imole, památném závodě, který bojkotovala většina týmu organizace FOCA, jezdil dlouho na pátém místě, za oběma Ferrari a Renaulty. Prost i Arnoux ale skončili pro poruchy turbomotorů a Alboreto skončil na 3. místě. V tréninku na velkou cenu Belgie zahynul Gilles Villeneuve – a Enzo Ferrari chtěl do svého týmu Itala. Ken Tyrrell byl však proti, trval na dodržení tříletého kontraktu. Alboreto tedy zůstal v týmu Tyrrell a získal bod ve Francii, další tři v Německu a bodoval i na svém oblíbeném okruhu v Monze, dojel pátý.
Rok 1982 skončil velkým triumfem. Grand Prix západního pobřeží USA se jela v Las Vegas, na parkovišti hotelu Cesar's Palace. Třetí místo v kvalifikaci za oběma Renaulty ještě nic neznamenalo, po brilantním výkonu Michele projíždí cílem s téměř půlminutovým náskokem před Johnem Watsonem jako první. Již tak tučné bodové konto se rozrostlo o 9 bodů na 25, což znamenalo sedmou příčku v celkové klasifikaci šampionátu.
Dařilo se mu i ve sportovních vozech: pokračoval v továrním týmu Lancia, vyhrál tři závody: 6 h Silverstone a 1000 km Nürburgringu s Patresem, v Mugellu s Piercarlem Ghinzanim.
1983
Do svého třetího roku u Tyrrella vstupoval Michele s nadějí. Ovšem oproti sílící nadvládě turbomotorů, na které přešly během roku i týmy McLaren a Williams, se nedalo celkem nic dělat. Přesto dokázal nemožné, v Detroitu vyhrál svou druhou Grand Prix. Kdo tehdy mohl tušit, že je to definitivně poslední vítězství týmu Tyrrell ve F1? Bylo to také poslední vítězství legendárního motoru Ford Cosworth DFV. Skončila jedna éra, dalších skoro šest let vítězily jen monoposty poháněné přeplňovanými motory.
Scuderia Ferrari
Na konci roku 1983 Alboretovi končí u Tyrrellu smlouva a může tak přestoupit do Ferrari. Enzo Ferrari podlehl tlaku tisku a fanoušků a angažoval znovu po dvanácti letech do týmu Itala, tím předchozím byl Arturo Merzario.
Alboreto vyhrál v roce 1984 v Belgii, potom však přišlo několik poruch motoru. Na konci sezóny ovšem už jezdil v oslnivé formě, v Itálii a v Grand Prix Evropy druhý, v Rakousku třetí. V celkové klasifikaci MS skončil čtvrtý, ale v roce 1985 již bojoval o titul mistra světa. Vyhrál v Kanadě a v Německu, ale Alainu Prostovi nakonec podlehl, hlavně díky ztrátě spolehlivosti vozu v poslední třetině sezóny. V Monaku ale zajel jeden z nejlepších závodů své kariéry. Prost ho sice porazil, ale absolvoval jen jednu zastávku v boxech, kdežto Alboreto tři.
Rok 1986 byl soubojem Williamsů, Prosta na McLarenu a Senny na Lotusu. Alboreto ani jeho stájový kolega Stefan Johansson neměli šanci. Tým prožíval krizi, nová auta byla nespolehlivá. Nejlepším výsledkem bylo druhé místo v Rakousku.
Rok 1987 byl o něco lepší, Alboreto byl ale zastíněn novým týmovým kolegou Gerhadem Bergerem. Dvě třetí místa z Imoly a Monte Carla vystřídala série osmi technických poruch. Gerhard Berger vyhrál závěrečné dva závody v Japonsku a Austrálii, v Adelaide slavilo Ferrari double. Nedostižné McLareny MP4/4 se Sennou a Prostem opanovaly ročník 1988, ovšem když Senna odstoupil v Monze po kolizi se Schlesserem, rudé vozy z Maranella triumfovaly v pořadí Berger-Alboreto.
Další sezony ve formuli 1
Na Alboretovo místo u Ferrari nastoupil Nigel Mansell a Michele po pěti letech z Maranella odešel. Jednal s Williamsem, ale k podpisu smlouvy nedošlo. Nakonec se vrátil k Tyrrellu. Tým byl od začátku sezóny 1989 bez sponzorů. Podceňovaný typ 018 v Alboreteho rukou končí třetí v Mexiku. V létě se konečně Kenu Tyrrellovi podařilo sehnat sponzory, zejména cigaretovou značku Camel. Michele však ve stejně době prodloužil svou smlouvu s Marlborem, a tak musel z týmu odejít a byl nahrazen mladým Francouzem Alesim. Dva závody vynechal, pro zbytek roku jej angažoval Gerard Larrousse do svého týmu. Jeho Loly LC89 poháněné motory Lamborghini však na žádný velký úspěch neměly a Michele se během třičtvrtě roku propadl z favorizovaného týmu Ferrari, do stáje, která zápasila o holou kvalifikaci do závodů.
Pro další rok podepsal smlouvu s týmem Arrows – tehdy už sponzorovaný japonským Footworkem. Auta však příliš konkurenceschopná nebyla. Co však následovalo o rok později, kdy podvozky už nesly jméno japonské firmy, to byla hotová katastrofa. Tovární dvanáctiválce Porsche byly vyměněny za Cosworthy, ale ničemu to nepomohlo. Bývalý vicemistr světa nezískal za dva roky ani bod.
V roce 1992 však u Footworku zůstal. Vybojoval v úvodu sezóny pět bodů, ale pak skončil šestkrát, z toho čtyřikrát za sebou na prvním nebodovaném, sedmém místě. Nakonec přidal ještě jeden bod z Estorilu.
Pro sezonu 1993 Alboreto podepsal s italským týmem BMS Scuderia Italia, který používal podvozky Lola s motory Ferrari. Tato kombinace byla však nejhorším vozem šampionátu, nejlepším výsledkem jezdce byla dvě jedenáctá místa z Velkých cen Brazílie a Evropy. Po skončení sezóny se tým sloučil s Minardi a Alboreto se ocitá ve stáji z Faenzy. V Monaku získává poslední bod své kariéry a Grand Prix Austrálie 1994 je jeho posledním závodem ve formuli 1.
Kariéra po formuli 1
Odchází do seriálu DTM/ITC ale s Alfou Romeo 155 se mu nedaří. Za oceánem v USA v nově vzniknuvším seriálu IRL je to již o něčem jiném, Michele dokonce startuje v roce 1996 v závodě 500 mil v Indianapolis, ale odpadá. Na začátku roku 1997 přestává závodit s monosposty a vrací se k závodům sportovních prototypů. Nastupuje ke slavnému závodu 24 hodin Le Mans. Vůz TWR WSC95 s motorem Porsche zvítězil už rok předtím. Posádka Michele Alboreto-Stefan Johansson-Tom Kristensen vítězství tohoto vozu zopakovala i v roce 1997.
Michele toužil vyhrát Le Mans znovu. V roce 1999 je angažován továrním týmem Audi, pro americký vytrvalostní seriál ALMS, kde se mu jako tradičně daří.
Audi s ním počítá pro 24 hodin Le Mans 2001. Do cesty se ale již čtyřiačtyřicetiletému Italovi staví sám Osud: 25. dubna 2001 testuje nové Audi R8 na německém okruhu Lausitzring. Na voze však praská pneumatika a následná havárie končí nejen Micheleho kariéru, ale bohužel i jeho život.
Narodil se v Miláně, studoval design, a závodit začal v roce 1976 (vdevatanácti letech) ve vlastnoručně navrženém autě; nazval jej CMR a jezdil s ním v sérii Formula Monza, ale bez výraznějších úspěchů. V roce 1978 se přesunul do formule 3. Jeho výsledky vzbudily ohlas u šéfů velkých týmů F3 a Alboreto dostal nabídku od Paola Pavanella, šéfa týmu Euroracing, která zahrnovala účast v kompletním mistrovství Itálie a Evropy F3. Některé závody mistrovství Evropy se navíc jezdily před Velkými cenami, tak jako dnes závody GP2.
Alboreto se však v roce 1979 uvedl haváriemi: v Monaku před kasinem se srazil s Andreou de Cesarisem, v Zeltwegu vytlačil z trati Piercarla Ghinzaniho. Jenže naproti tomu nasbíral 19 bodů a v Zolderu a Perguse dojel druhý. V italském mistrovství mu patřila druhá příčka.
Na začátku roku 1980 Michele prohlásil že udělá vše proto, aby získal titul mistra Evropy F3. Nakonec to dokázal, po velkém boji s Thierry Boutsenem. Když zvítězil na Österreichringu, v La Chartre, v Kasselu-Calden a před domácím publikem v Monze. Ve stejném roce začal také jezdit vytrvalostní závody sportovních vozů na Lancii.
Další rok závodil v mistrovství Evropy Formule 2, v týmu Minardi. Zvítězil v Misanu. Jeho kariéra ve F2 však byla kratičká. Najednou se totiž na scéně objevil známý hledač talentů Ken Tyrrell. Ten totiž sháněl pro svůj tým F1 náhradu za Argentince Zunina, kterého pro nepřesvědčivé výkony vyhodil. Alboreto se tak stal v Tyrrellu stájovým kolegou Američana Eddieho Cheevera.
Formule 1
Tyrrell
1981
První necelý rok ve F1 byl zkušební. Při debutu v Imole skončil po kolizi s Beppe Gabbianim na Oselle. Ve Španělsku a v Německu se nekvalifikoval, ovšem v úzkých uličkách monackého knížectví se ocitl na sedmém místě – ale pak došlo opět k tradiční kolizi, tentokrát s Brunem Giacomellim. Na konci roku neměl Michele na svém kontě ani bod. Spravil si chuť v MS sportovních prototypů, vyhrál na Lancii šestihodinovku ve Watkins Glen, partnerem mu byl Riccardo Patrese.
1982: První vítězství
Eddie Cheever odešel k Ligieru a na jeho místo přišel Slim Borgudd. Ovšem ten moc nedokázal, takže Ken Tyrrell angažoval mistra Evropy F2 z roku 1980 Briana Hentona jako stájovou dvojku. Michele byl totiž jedničkou. Ukázal, že je tohoto postavení hoden, neboť hned v prvním závodě sezóny, Grand Prix Jižní Afriky, dorazil do cíle na sedmém místě. V Riu se pak konečně dočkal prvního bodu kariéry. Ale po závodě byli diskvalifikováni Piquet a Rosberg, kteří použili trik s vodními nádržemi, ze kterých se během závodu vypouštěla voda, oficiálně označená jako chladicí, a tudíž klesala hmotnost vozu. Michele tedy skončil čtvrtý. Čtvrté místo zopakoval i v Long Beach.
V Imole, památném závodě, který bojkotovala většina týmu organizace FOCA, jezdil dlouho na pátém místě, za oběma Ferrari a Renaulty. Prost i Arnoux ale skončili pro poruchy turbomotorů a Alboreto skončil na 3. místě. V tréninku na velkou cenu Belgie zahynul Gilles Villeneuve – a Enzo Ferrari chtěl do svého týmu Itala. Ken Tyrrell byl však proti, trval na dodržení tříletého kontraktu. Alboreto tedy zůstal v týmu Tyrrell a získal bod ve Francii, další tři v Německu a bodoval i na svém oblíbeném okruhu v Monze, dojel pátý.
Rok 1982 skončil velkým triumfem. Grand Prix západního pobřeží USA se jela v Las Vegas, na parkovišti hotelu Cesar's Palace. Třetí místo v kvalifikaci za oběma Renaulty ještě nic neznamenalo, po brilantním výkonu Michele projíždí cílem s téměř půlminutovým náskokem před Johnem Watsonem jako první. Již tak tučné bodové konto se rozrostlo o 9 bodů na 25, což znamenalo sedmou příčku v celkové klasifikaci šampionátu.
Dařilo se mu i ve sportovních vozech: pokračoval v továrním týmu Lancia, vyhrál tři závody: 6 h Silverstone a 1000 km Nürburgringu s Patresem, v Mugellu s Piercarlem Ghinzanim.
1983
Do svého třetího roku u Tyrrella vstupoval Michele s nadějí. Ovšem oproti sílící nadvládě turbomotorů, na které přešly během roku i týmy McLaren a Williams, se nedalo celkem nic dělat. Přesto dokázal nemožné, v Detroitu vyhrál svou druhou Grand Prix. Kdo tehdy mohl tušit, že je to definitivně poslední vítězství týmu Tyrrell ve F1? Bylo to také poslední vítězství legendárního motoru Ford Cosworth DFV. Skončila jedna éra, dalších skoro šest let vítězily jen monoposty poháněné přeplňovanými motory.
Scuderia Ferrari
Na konci roku 1983 Alboretovi končí u Tyrrellu smlouva a může tak přestoupit do Ferrari. Enzo Ferrari podlehl tlaku tisku a fanoušků a angažoval znovu po dvanácti letech do týmu Itala, tím předchozím byl Arturo Merzario.
Alboreto vyhrál v roce 1984 v Belgii, potom však přišlo několik poruch motoru. Na konci sezóny ovšem už jezdil v oslnivé formě, v Itálii a v Grand Prix Evropy druhý, v Rakousku třetí. V celkové klasifikaci MS skončil čtvrtý, ale v roce 1985 již bojoval o titul mistra světa. Vyhrál v Kanadě a v Německu, ale Alainu Prostovi nakonec podlehl, hlavně díky ztrátě spolehlivosti vozu v poslední třetině sezóny. V Monaku ale zajel jeden z nejlepších závodů své kariéry. Prost ho sice porazil, ale absolvoval jen jednu zastávku v boxech, kdežto Alboreto tři.
Rok 1986 byl soubojem Williamsů, Prosta na McLarenu a Senny na Lotusu. Alboreto ani jeho stájový kolega Stefan Johansson neměli šanci. Tým prožíval krizi, nová auta byla nespolehlivá. Nejlepším výsledkem bylo druhé místo v Rakousku.
Rok 1987 byl o něco lepší, Alboreto byl ale zastíněn novým týmovým kolegou Gerhadem Bergerem. Dvě třetí místa z Imoly a Monte Carla vystřídala série osmi technických poruch. Gerhard Berger vyhrál závěrečné dva závody v Japonsku a Austrálii, v Adelaide slavilo Ferrari double. Nedostižné McLareny MP4/4 se Sennou a Prostem opanovaly ročník 1988, ovšem když Senna odstoupil v Monze po kolizi se Schlesserem, rudé vozy z Maranella triumfovaly v pořadí Berger-Alboreto.
Další sezony ve formuli 1
Na Alboretovo místo u Ferrari nastoupil Nigel Mansell a Michele po pěti letech z Maranella odešel. Jednal s Williamsem, ale k podpisu smlouvy nedošlo. Nakonec se vrátil k Tyrrellu. Tým byl od začátku sezóny 1989 bez sponzorů. Podceňovaný typ 018 v Alboreteho rukou končí třetí v Mexiku. V létě se konečně Kenu Tyrrellovi podařilo sehnat sponzory, zejména cigaretovou značku Camel. Michele však ve stejně době prodloužil svou smlouvu s Marlborem, a tak musel z týmu odejít a byl nahrazen mladým Francouzem Alesim. Dva závody vynechal, pro zbytek roku jej angažoval Gerard Larrousse do svého týmu. Jeho Loly LC89 poháněné motory Lamborghini však na žádný velký úspěch neměly a Michele se během třičtvrtě roku propadl z favorizovaného týmu Ferrari, do stáje, která zápasila o holou kvalifikaci do závodů.
Pro další rok podepsal smlouvu s týmem Arrows – tehdy už sponzorovaný japonským Footworkem. Auta však příliš konkurenceschopná nebyla. Co však následovalo o rok později, kdy podvozky už nesly jméno japonské firmy, to byla hotová katastrofa. Tovární dvanáctiválce Porsche byly vyměněny za Cosworthy, ale ničemu to nepomohlo. Bývalý vicemistr světa nezískal za dva roky ani bod.
V roce 1992 však u Footworku zůstal. Vybojoval v úvodu sezóny pět bodů, ale pak skončil šestkrát, z toho čtyřikrát za sebou na prvním nebodovaném, sedmém místě. Nakonec přidal ještě jeden bod z Estorilu.
Pro sezonu 1993 Alboreto podepsal s italským týmem BMS Scuderia Italia, který používal podvozky Lola s motory Ferrari. Tato kombinace byla však nejhorším vozem šampionátu, nejlepším výsledkem jezdce byla dvě jedenáctá místa z Velkých cen Brazílie a Evropy. Po skončení sezóny se tým sloučil s Minardi a Alboreto se ocitá ve stáji z Faenzy. V Monaku získává poslední bod své kariéry a Grand Prix Austrálie 1994 je jeho posledním závodem ve formuli 1.
Kariéra po formuli 1
Odchází do seriálu DTM/ITC ale s Alfou Romeo 155 se mu nedaří. Za oceánem v USA v nově vzniknuvším seriálu IRL je to již o něčem jiném, Michele dokonce startuje v roce 1996 v závodě 500 mil v Indianapolis, ale odpadá. Na začátku roku 1997 přestává závodit s monosposty a vrací se k závodům sportovních prototypů. Nastupuje ke slavnému závodu 24 hodin Le Mans. Vůz TWR WSC95 s motorem Porsche zvítězil už rok předtím. Posádka Michele Alboreto-Stefan Johansson-Tom Kristensen vítězství tohoto vozu zopakovala i v roce 1997.
Michele toužil vyhrát Le Mans znovu. V roce 1999 je angažován továrním týmem Audi, pro americký vytrvalostní seriál ALMS, kde se mu jako tradičně daří.
Audi s ním počítá pro 24 hodin Le Mans 2001. Do cesty se ale již čtyřiačtyřicetiletému Italovi staví sám Osud: 25. dubna 2001 testuje nové Audi R8 na německém okruhu Lausitzring. Na voze však praská pneumatika a následná havárie končí nejen Micheleho kariéru, ale bohužel i jeho život.