Mikoláš Aleš byl český malíř, kreslíř, dekoratér a ilustrátor, jedna z nejvýznamnějších osobností tzv. "Generace českého Národního divadla", klasik českého umění 19. století. V ranějším období tvořil v pozdně romantickém stylu, přičemž vycházel z odkazu Josefa Mánesa, později směřoval spíše k secesi.

Otcem Mikoláše Alše byl František Aleš, písař a později městský tajemník, člen významné a zámožné Mirotické rodiny, matkou Veronika Alšová, rozená Famfulová. Kvůli finančním potížím se celá rodina několikrát přestěhovala. V roce 1856 nejprve do Písku a následně do Prahy. Ani tam se však nepodařilo situaci zlepšit a Alšové se v únoru 1859 vracejí zpět do Mirotic.

Mikoláš Aleš začal kreslit už ve čtyřech letech. V roce 1862, podobně jako jeho dva bratři František a Jan, nastoupil na školu v Písku a v roce 1865 na gymnázium, které však pro neshody s jedním z profesorů musel opustit. Začal se tedy učit malířem a později, roku 1867 vstoupil do druhé třídy Písecké reálky, kde studoval až do roku 1869, kdy odjel do Prahy na Akademii umění. Během studia si přivydělává vyučováním kreslení a drobnými ilustracemi. Jeho profesory byli Josef Matyáš Trenkwald a J. Sweerts. V roce 1876 se zúčastnil demonstrace proti profesoru A. Woltmannovi, který popřel existenci českého umění, za což byl Aleš potrestán vězením a vyloučen z akademie.

Obraz „Jan Žižka“ je jedním z nejznámějších děl Mikoláše Alše.Po tom, co předčasně zemřeli oba jeho bratři (1865 František, 1867 Jan), umírá v roce 1869 také jeho matka. Otec se v roce 1874 znovu oženil, ale téhož roku zemřel. Protože se svou macechou se Aleš nikdy nespřátelil, zůstal ve 22 letech zcela sám a bez prostředků odjel natrvalo do Prahy.

V roce 1879 společně s Františkem Ženíškem zvítězil s cyklem „Vlast“ v konkursu na výzdobu foyeru Národního divadla. 29. dubna téhož roku se oženil se svou dětskou láskou Marinou rozenou Kailovou a společně začali bydlet na Malé Straně v Praze. Následně odjíždí na studijní cestu do Itálie a po návratu, v letech 1880–1881 pracuje na čtrnácti velkých lunetách pro Národní divadlo a ilustracích pro Arbesův časopis Šotek. V roce 1889 vytvořil cyklus ilustrací národních písní „Osiřelo dítě“ a následovaly další cykly. Jeho posledním dílem byl akvarel „Svatý Václav“, který namaloval na jaře roku 1913.

Mikoláš Aleš byl uznáván už za svého života, i když spíše jen jako kreslíř a dekoratér, jeho olejomalba byla doceněna až později, ve 20. století. Na Národopisné výstavě v roce 1895 bylo vystaveno mnoho jeho sgrafit. V roce 1896 vydal spolek Mánes první samostatnou publikaci o jeho díle a k šedesátým narozeninám byl jmenován pražským měšťanem a byl mu udělen titul inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce v dílech uměleckých.

Dílo Mikoláše Aleše
- cykly obrazů Smysly (1876), Živly (1881), Praha (1882), Život starých Slovanů (1891)
- další obrazy:
1 - olejomalba „Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem“ (1878)
2 - akvarel „Svatý Václav“ (1913)

- fresky a sgrafita na průčelí mnoha domů v Praze (např. Rottův dům)
- návrhy fresek a sgrafit na 15 fasádách domů v Plzni
1 - fasády domů v Nerudově ul. č. 2, 4, 6, 8 a 10
2 - cyklus Sběr léčivých bylin na domě s lékárnou na nám. Republiky č. 27
3 - dům U Červeného srdce na nám. Republiky č. 36 z roku 1894
4 - cyklus Řemesla na domě v Sedláčkově ul. č. 31
5 - fasáda Cingrošova domu v Bezručově ul. č. 31
6 - cyklus Sv. Jiří na Štechově vile v Dvořákově ul. č. 1
7 - fasády domů v Tovární ul. č. 6 a 8
8 - výzdoba domu v Purkyňově ul. č. 35 a domu na rohu Petákovy a Jegellonské ulice

- výzdoba chrámu Narození Panny Marie na náměstí Svobody ve Vodňanech
- společně s Františkem Ženíškem cyklus obrazů „Vlast“ pro Národní Divadlo (1877 - 1881, 14 lunet, 4 nástěnná a 3 nástropní pole ve foyeru.)
- knižní ilustrace děl Františka Ladislava Čelakovského, Aloise Jiráska a Jakuba Arbese (české lidové písně, Špalíček pohádek, pověstí a přísloví, …)
- kresby pro časopisy Květy, Zlatá Praha a Šotek
- je mimo jiných autorem největšího obrazu na plátně "Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou"