Herečka Miluše Šplechtová se narodila 13. 11. 1957 v Mostě. Absolvovala herectví na Pražské konzervatoři. Je vdaná za Jana Hrušínského a mají dvě dcery, Kristýnu (studuje herectví na DAMU) a Barboru (studuje nábytkářství), z prvního manželství...
Životopis
Herečka Miluše Šplechtová se narodila 13. 11. 1957 v Mostě. Absolvovala herectví na Pražské konzervatoři.
Je vdaná za Jana Hrušínského a mají dvě dcery, Kristýnu (studuje herectví na DAMU) a Barboru (studuje nábytkářství), z prvního manželství má syna Nikolu, který studoval a žije v Austrálii
První angažmá získala v ústeckém Činoherním studiu, v roce 1985 se stala členkou Realistického divadla Zdeňka Nejedlého a od roku 1991 je členkou Národního divadla (České sekretářky, Prvotřídní ženy, Škola pomluv, Duše krajina širá, Rock'n'Roll atd.)
Televize a film: Lvi salónů, Město mé naděje, Panelstory aneb Jak se rodí sídliště, jen si tak trochu písknout, Ta chvíle, ten okamžik, Jak chutná smrt, Četnické humoresky, Nemocnice na kraji města - nové osudy atd.
Divadlo Na Jezerce (Zahraj to znovu, Same, Prokletí nefritového škorpiona, Takový žertík, Kaviár nebo čočka, Mandragora, Sklenka sherry)
Nemocnice na kraji města - nové osudy
V seriálu Nemocnice na kraji města - nové osudy dostala roli zatrpklé, nepříjemné a neoblíbené vrchní sestry Míši přezdívané Škeble. "Za zápornou ženskou postavu jsem byla šťastná," říká s úsměvem herečka Miluše Šplechtová.
Herecká přání, touhy či představy předůzné, jsou různé, ale nabídka na roli v seriálu, který se stal legendou, nakonec stejně herce zaskočí.
"Nikdy by mě nenapadlo, že si někdy zahraju v seriálu s takovou minulostí. Nemocnici na kraji města jsem samozřejmě koncem 70. let sledovala, snad jako všichni v této republice. Byl to malý zázrak... Ulice prázdné, jen obrazovky svítily do tmy. Cvach, Sova, Blažej, Čeňková, Štrosmajer, Huňková. O nich se mluvilo a některé jejich hlášky znal snad každý. Tehdy by mi ani na mysl nepřišlo, že mezi ně jednou vstoupím, a už vůbec ne, že do příběhu vstoupí i moje dcera. Když mě režisér Viktor Polesný oslovil, že má pro mě pěknou roli v pokračování Nemocnice Nez - prý pěkná baba, dost přísná a tak trochu svině - byla jsem šťastná," říká Miluše Šplechtová.
Jedním dechem dodává, že šťastná byla i za roli, kterou v seriálu dostala dcera Kristýna (hraje sestřičku Janinku). Role jim nabídl režisér téměř současně. Znal je z divadelního jeviště, a když se ve scénáři objevila dvojice příbuzných příbuzání, (teta a neteř) lákalo ho obsadit do těchto rolí matku a dceru.
"Myslím, že Viktora zajímalo, jak se s tím ,popereme'. Přiznávám, že jsem měla hlavně za Kristýnku obrovskou trému, prostě jako maminka. Byla to její první velká televizní role," vysvětluje herečka, jejíž dcera pokračuje v herecké tradici Hrušínských. "Táda, jak se doma říkávalo Rudolfu Hrušínskému, by měl určitě radost."
Škeble k narozeninám
Tak trochu jako velká sestra z Přeletu nad kukaččím hnízdem měla podle režiséra působil seriálová vrchní. Taková byla v představách režiséra Viktora Polesného, když ji nabízel Miluši Šplechtové. "Když jsem si uvědomila, jak protivná, zlá, zahořklá a veskrze záporná ženská role je přede mnou, řekla jsem si -nádhera! Naštěstí se z ní nakonec vyklube docela prima baba. Můžu klidně říct: mám svoji Škebli ráda," svěřuje se herečka.
Miluše Šplechtová tvrdí, že prostřednictvím záporných postav ze sebe herec dostává něco, co by normálně nedělal. "Já neuzurpuji mladé lidi, mám je ráda, nejsem snad ani zlá nebo nepřející. Ale možná někde hluboko v podvědomí to v sobě všechno mám, kdo ví? Něco podobného zažívám občas v dabingu. V osm ráno nasadím sluchátka, vykřičím ze sebe díky roli nějaké hysterky nebo nešťastné ženské všechnu bolest světa i vlastní duše, ve dvanáct mám hotovo, sluchátka sundám a mohu se zase usmívat. V určitém smyslu je to určitá terapie. I v nemocnici jsem všechny před kamerou sejmula a pak jsem šla s nimi na kafe."
Na place si jednu z vypjatých scén odbyla Miluše Šplechtová právě s dcerou Kristýnou. "Tu scénu jsme točili v den mých padesátých narozenin. Vždycky jsem si myslela, že mě padesátka nedostane, ale byl to zásah. Scénu jsme natočili a já na jejím konci opravdu brečela," přiznává. S odstupem roku s lehkým nadhledem dodává: "Bylo to očistné. Den po padesátce už bylo zase dobře. Stejně nic nevrátíte. Pak jsem si uvědomila, že jsem vlastně Škebli dostala jako dárek k narozeninám. A pokud tahle role vrchní sestry v Nemocnici, měla přijít až teď, mělo to svůj důvod. Všechno je, jak má být. Herec štěstí opravdu hodně potřebuje."
Národní i domácí jeviště
Miluše Šplechtová dnes účinkuje především na dvou divadelních scénách. Osmnáctý rok hraje na jevišti Národního divadla a společně s manželem již šestý rok v Divadle Na Jezerce. "Jezerka je náš druhý domov. Tak trochu další dítě. Těším se na každé představení i čas strávený s kolegy po jeho skončení. Na Jezerce cítím obrovskou svobodu a zvláštní vnitřní klid," svěřuje se. "V Národním je mi taky hezky, ale prostě jinak než doma. Mám svoje milované představení. Srdeční záležitostí je momentálně Rock'n'Roll. Dvojroli matky a dcery, odlišných žen, jsem dostala taky jako dárek k padesátinám. Co víc si přát." Založit si vlastní divadlo je splněný divad sen jejího manžela Jana Hrušínského. Byl to tak trochu i nesplněný sen Rudolfa Hrušínského staršího.
Také toužil mít své divadlo, ale doba byla jiná a on mohl pouze snít. "Mně se ta představa líbila od samého začátku, ač obavy trochu byly. Nakonec jsme vstoupili do neznámé řeky a řekli si - uvidíme. A viděli! Zažili jsme toho dost, ale výsledek se, myslím, povedl. Rozhodli jsme se pro tvář divadla, jaká je nám je blízká - hrajeme s divákem poctivou hru s kvalitním repertoárem, dobrými herci i režiséry. Díky Jezerce se nám povedlo stát opět spolu na jevišti jako kolegové. Odstřiháváme divadlo a domov, jeviště a kuchyni, kolegiální a rodinné vztahy. Vždyť s Honzou jsme se na jevišti poznali a zamilovali," říká.
Ve stopách Barunky
Jako malá holka se Miluše Šplechtová chtěla stát po vzoru maminky učitelkou. Navštěvovala dramatické kroužky, hrála na piano, účastnila se recitačních soutěží. Ve čtrnácti letech poprvé uviděla Babičku režiséra Moskalyka a Barunku Libuše Šafránkové si zamilovala. Dočetla se tehdy o ní, že je studentkou konzervatoře. Najednou měla jasno. Pokusí se o zkoušky na konzervatoř. "Bylo to v době, kdy byla maminka v nemocnici, svěřila byl jsem jí svoje přání. Nic nenamítala, jen řekla, ať se snažím mít hezké vysvědčení. Bohužel zemřela dřív, než mě přijali... Pro herectví jsem se tedy rozhodla díky Libušce Šafránkové. A to jsem samozřejmě vůbec netušila, že ten sympatický Orlík bude jednou můj manžel."
S Janem Hrušínským se potkala na jevišti Činoherního studia v Ústí nad Labem v Čechovových Třech sestrách. Láska na první pohled. ,,Nádherná, ale dost složitá. Byla jsem čerstvě vdaná, měla miminko, a při tom všem jsem se zamilovala do kolegy. Co dodat? Rozvedla jsme se a šla za svým srdcem a dvěma láskami - Honzou a divadlem. Prožili jsme spolu několik angažmá, já potom nastoupila do Národního, Honza odešel do Divadla Na zábradlí za Janem Grosmannem, kterého obdivoval a chtěl s ním pracovat. Naše profesní cesty se na čas rozešly, ale nakonec jsme se zase sešli na Jezerce. Kruh se uzavírá. Herectví je pro mě život a na celý život. Nikdy jsem o něm ani na okamžik nepochybovala. Jsem v něm šťastná. A konečně, nic jiného kromě svíčkové, štrúdlu a knedlíků ani neumím," uzavírá s nadhledem herečka.
Je vdaná za Jana Hrušínského a mají dvě dcery, Kristýnu (studuje herectví na DAMU) a Barboru (studuje nábytkářství), z prvního manželství má syna Nikolu, který studoval a žije v Austrálii
První angažmá získala v ústeckém Činoherním studiu, v roce 1985 se stala členkou Realistického divadla Zdeňka Nejedlého a od roku 1991 je členkou Národního divadla (České sekretářky, Prvotřídní ženy, Škola pomluv, Duše krajina širá, Rock'n'Roll atd.)
Televize a film: Lvi salónů, Město mé naděje, Panelstory aneb Jak se rodí sídliště, jen si tak trochu písknout, Ta chvíle, ten okamžik, Jak chutná smrt, Četnické humoresky, Nemocnice na kraji města - nové osudy atd.
Divadlo Na Jezerce (Zahraj to znovu, Same, Prokletí nefritového škorpiona, Takový žertík, Kaviár nebo čočka, Mandragora, Sklenka sherry)
Nemocnice na kraji města - nové osudy
V seriálu Nemocnice na kraji města - nové osudy dostala roli zatrpklé, nepříjemné a neoblíbené vrchní sestry Míši přezdívané Škeble. "Za zápornou ženskou postavu jsem byla šťastná," říká s úsměvem herečka Miluše Šplechtová.
Herecká přání, touhy či představy předůzné, jsou různé, ale nabídka na roli v seriálu, který se stal legendou, nakonec stejně herce zaskočí.
"Nikdy by mě nenapadlo, že si někdy zahraju v seriálu s takovou minulostí. Nemocnici na kraji města jsem samozřejmě koncem 70. let sledovala, snad jako všichni v této republice. Byl to malý zázrak... Ulice prázdné, jen obrazovky svítily do tmy. Cvach, Sova, Blažej, Čeňková, Štrosmajer, Huňková. O nich se mluvilo a některé jejich hlášky znal snad každý. Tehdy by mi ani na mysl nepřišlo, že mezi ně jednou vstoupím, a už vůbec ne, že do příběhu vstoupí i moje dcera. Když mě režisér Viktor Polesný oslovil, že má pro mě pěknou roli v pokračování Nemocnice Nez - prý pěkná baba, dost přísná a tak trochu svině - byla jsem šťastná," říká Miluše Šplechtová.
Jedním dechem dodává, že šťastná byla i za roli, kterou v seriálu dostala dcera Kristýna (hraje sestřičku Janinku). Role jim nabídl režisér téměř současně. Znal je z divadelního jeviště, a když se ve scénáři objevila dvojice příbuzných příbuzání, (teta a neteř) lákalo ho obsadit do těchto rolí matku a dceru.
"Myslím, že Viktora zajímalo, jak se s tím ,popereme'. Přiznávám, že jsem měla hlavně za Kristýnku obrovskou trému, prostě jako maminka. Byla to její první velká televizní role," vysvětluje herečka, jejíž dcera pokračuje v herecké tradici Hrušínských. "Táda, jak se doma říkávalo Rudolfu Hrušínskému, by měl určitě radost."
Škeble k narozeninám
Tak trochu jako velká sestra z Přeletu nad kukaččím hnízdem měla podle režiséra působil seriálová vrchní. Taková byla v představách režiséra Viktora Polesného, když ji nabízel Miluši Šplechtové. "Když jsem si uvědomila, jak protivná, zlá, zahořklá a veskrze záporná ženská role je přede mnou, řekla jsem si -nádhera! Naštěstí se z ní nakonec vyklube docela prima baba. Můžu klidně říct: mám svoji Škebli ráda," svěřuje se herečka.
Miluše Šplechtová tvrdí, že prostřednictvím záporných postav ze sebe herec dostává něco, co by normálně nedělal. "Já neuzurpuji mladé lidi, mám je ráda, nejsem snad ani zlá nebo nepřející. Ale možná někde hluboko v podvědomí to v sobě všechno mám, kdo ví? Něco podobného zažívám občas v dabingu. V osm ráno nasadím sluchátka, vykřičím ze sebe díky roli nějaké hysterky nebo nešťastné ženské všechnu bolest světa i vlastní duše, ve dvanáct mám hotovo, sluchátka sundám a mohu se zase usmívat. V určitém smyslu je to určitá terapie. I v nemocnici jsem všechny před kamerou sejmula a pak jsem šla s nimi na kafe."
Na place si jednu z vypjatých scén odbyla Miluše Šplechtová právě s dcerou Kristýnou. "Tu scénu jsme točili v den mých padesátých narozenin. Vždycky jsem si myslela, že mě padesátka nedostane, ale byl to zásah. Scénu jsme natočili a já na jejím konci opravdu brečela," přiznává. S odstupem roku s lehkým nadhledem dodává: "Bylo to očistné. Den po padesátce už bylo zase dobře. Stejně nic nevrátíte. Pak jsem si uvědomila, že jsem vlastně Škebli dostala jako dárek k narozeninám. A pokud tahle role vrchní sestry v Nemocnici, měla přijít až teď, mělo to svůj důvod. Všechno je, jak má být. Herec štěstí opravdu hodně potřebuje."
Národní i domácí jeviště
Miluše Šplechtová dnes účinkuje především na dvou divadelních scénách. Osmnáctý rok hraje na jevišti Národního divadla a společně s manželem již šestý rok v Divadle Na Jezerce. "Jezerka je náš druhý domov. Tak trochu další dítě. Těším se na každé představení i čas strávený s kolegy po jeho skončení. Na Jezerce cítím obrovskou svobodu a zvláštní vnitřní klid," svěřuje se. "V Národním je mi taky hezky, ale prostě jinak než doma. Mám svoje milované představení. Srdeční záležitostí je momentálně Rock'n'Roll. Dvojroli matky a dcery, odlišných žen, jsem dostala taky jako dárek k padesátinám. Co víc si přát." Založit si vlastní divadlo je splněný divad sen jejího manžela Jana Hrušínského. Byl to tak trochu i nesplněný sen Rudolfa Hrušínského staršího.
Také toužil mít své divadlo, ale doba byla jiná a on mohl pouze snít. "Mně se ta představa líbila od samého začátku, ač obavy trochu byly. Nakonec jsme vstoupili do neznámé řeky a řekli si - uvidíme. A viděli! Zažili jsme toho dost, ale výsledek se, myslím, povedl. Rozhodli jsme se pro tvář divadla, jaká je nám je blízká - hrajeme s divákem poctivou hru s kvalitním repertoárem, dobrými herci i režiséry. Díky Jezerce se nám povedlo stát opět spolu na jevišti jako kolegové. Odstřiháváme divadlo a domov, jeviště a kuchyni, kolegiální a rodinné vztahy. Vždyť s Honzou jsme se na jevišti poznali a zamilovali," říká.
Ve stopách Barunky
Jako malá holka se Miluše Šplechtová chtěla stát po vzoru maminky učitelkou. Navštěvovala dramatické kroužky, hrála na piano, účastnila se recitačních soutěží. Ve čtrnácti letech poprvé uviděla Babičku režiséra Moskalyka a Barunku Libuše Šafránkové si zamilovala. Dočetla se tehdy o ní, že je studentkou konzervatoře. Najednou měla jasno. Pokusí se o zkoušky na konzervatoř. "Bylo to v době, kdy byla maminka v nemocnici, svěřila byl jsem jí svoje přání. Nic nenamítala, jen řekla, ať se snažím mít hezké vysvědčení. Bohužel zemřela dřív, než mě přijali... Pro herectví jsem se tedy rozhodla díky Libušce Šafránkové. A to jsem samozřejmě vůbec netušila, že ten sympatický Orlík bude jednou můj manžel."
S Janem Hrušínským se potkala na jevišti Činoherního studia v Ústí nad Labem v Čechovových Třech sestrách. Láska na první pohled. ,,Nádherná, ale dost složitá. Byla jsem čerstvě vdaná, měla miminko, a při tom všem jsem se zamilovala do kolegy. Co dodat? Rozvedla jsme se a šla za svým srdcem a dvěma láskami - Honzou a divadlem. Prožili jsme spolu několik angažmá, já potom nastoupila do Národního, Honza odešel do Divadla Na zábradlí za Janem Grosmannem, kterého obdivoval a chtěl s ním pracovat. Naše profesní cesty se na čas rozešly, ale nakonec jsme se zase sešli na Jezerce. Kruh se uzavírá. Herectví je pro mě život a na celý život. Nikdy jsem o něm ani na okamžik nepochybovala. Jsem v něm šťastná. A konečně, nic jiného kromě svíčkové, štrúdlu a knedlíků ani neumím," uzavírá s nadhledem herečka.