Druhého března 1998 desetiletá Vídeňačka vyrazila do školy, přesně tak jako každé jiné ráno. Osudného dne se pohádala s matkou, protože se jí nechtělo vstávat. Hádka skončila tím, že Natascha dostala facku. S matkou se ani nerozloučila a bouchla...

Životopis

Druhého března 1998 desetiletá Vídeňačka vyrazila do školy, přesně tak jako každé jiné ráno. Osudného dne se pohádala s matkou, protože se jí nechtělo vstávat. Hádka skončila tím, že Natascha dostala facku. S matkou se ani nerozloučila a bouchla za sebou dveřmi. Smutně se šourala do školy a přemýšlela. Oba rodiče milovala a jejich rozvod a život odděleně velice těžce nesla. To ale ještě netušila, že za pár minut život, jak ho znala, skončí a začnou roky hrůzy mimo svět, v temnotě, samotě, depresích a neustálém strachu...

Skutečnou hrozbu si uvědomila až v okamžiku, kdy ji neznámý muž surově popadl a zatáhl do dodávky. Vyhrožoval jí, že když se bude bránit a křičet, zabije nejen ji, ale také její rodiče, které dobře zná. Za chvíli se ocitla ve svém vězení v domě Wolfganga Priklopila pár kilometrů za Vídní. Přichystal pro ni kobku velkou jen pár čtverečních metrů, kterou zatarasil betonovým panelem. Zařídil jí tam přívod vzduchu, zavedl elektřinu. Natascha tam měla postel, psací stoleček, televizi, rádio, dětské knížky, toaletu a umyvadlo. Nyní 19letá dívka přiznala, že se několikrát ocitla na prahu smrti, a to kvůli hladu a celkovému oslabení organismu. Natascha dodává: „Byly to hrozné stavy.

Slyšíte proudit vlastní krev v žilách, cítíte úzkost a chlad a hlavou se vám honí divné myšlenky.“ Natascha věděla, že kdyby se jejímu vězniteli něco stalo, nikdy by se z podzemí nedostala živá. A tak doufala, že muž, který ji uvrhl do betonové díry, nezemře, a ona tak nepřijde o možnost, aby ji jednou někdo zachránil. Natascha rostla a dospívala v zajetí Priklopilova domu. Poslouchala rádio, sledovala televizi, četla knížky. Psychologové po jejím znovuobjevení nevycházeli z údivu, jakou úžasnou slovní zásobu toto děvče má a na jak vysoké úrovni je její schopnost komunikace. Z Nataschi se stala hovorná a inteligentní dívka. Působila dokonce vyspěleji než její vrstevníci.

Píše se 23. srpen 2006 a pro Nataschu nastal den D. Wolfgang Priklopil se rozhodl vyčistit své auto. Dal Natasche vysavač a poručil jí, aby vyluxovala potahy. Stál nad ní otočený zády a jako vždy hlídal svou kořist. jenže pak zasáhla šťastná náhoda - Priklopilovi zazvonil mobil. Na místě byl špatný signál a navíc ho rušil i zvuk vysavače, a tak se od Nataschi na několik metrů vzdálil.

Banální telefonát znamenal pro Nataschu šanci, na kterou čekala: „Teď, anebo nikdy. Věděla jsem, že takhle dál už nemůžu. Celou dobu jsem si opakovala, že mu jednou uteču.“ Rozhodla se okamžitě a vyrazila. Běžela několik minut ze všech sil, přelézala ploty, probíhala sousedními zahradami, až nakonec vysílená a bledá zazvonila u dveří jedné starší paní.

Křičela: „Já jsem ta Natascha Kampusch...“ Zatímco Natascha mířila na policejní stanici, Wolfgangu Priklopilovi ubíhaly poslední hodiny života. 23. srpna 2006 ve 21:00 spáchal sebevraždu. Splnil to, co Natasche tolikrát sliboval, totiž že se zabije, pokud ho někdy opustí. Může se to zdát divné, ale Nataschu jeho smrt zasáhla. Podle odborníků je však přirozené, že za osm let si na něm vybudovala určitou citovou závislost. Z jeho sebevraždy obvinila dokonce policii, která prý postupovala chybně. Chtěla se zúčastnit i jeho pohřbu, ale nakonec poslechla psychologa, který jí to zakázal. Natascha si však dala podmínku, že stráví několik minut sama ve vídeňské márnici s mrtvolou Priklopila, aby se s ním důstojně rozloučila.

Odvážnému rakouskému děvčeti se její krutý osmiletý zážitek paradoxně postaral o tučné bankovní konto. Dnes je z ní multimilionářka. Koupila si v centru Vídně vlastní byt, ale moc často se v něm nezdržuje a raději vyhledává společnost své rodiny, přespává v dětském pokojíku, kde vyrůstala. Je pod stálým dohledem lékařů a psychologů, podstupuje týdně několik hodin terapie. Je přirozené, že Natascha ztratila pojem o realitě, o životě jako takovém. Nedokáže jít delší dobu sama po ulici, nedokáže si představit, že by si obula boty s vysokými podpatky, i když se jí líbí. Je přecitlivělá na denní světlo, pleť se jí postupně zotavuje z pobytu ve tmě.

Trpí migrénami, závratí, úzkostnými stavy. Projevuje se u ní klaustrofobie. Na jedné straně je Natascha mimořádnou mladou ženou, která dokázala zvítězit nad krutým osudem, ba co víc, překonala samu sebe. Věřila, že jednoho dne bude svobodná, a její touha se splnila. Na druhé straně se však jedná o ohromně křehkou bytost, která má zatím ze svého okolí strach. Chce být jako jiná děvčata v jejím věku, naučit se žít se svými každodenními radostmi a strastmi, chce mít okruh dobrých kamarádek a normálně se s nimi bavit. Zatím je to pro ni velmi těžké a Natascha se to učí od základů.

Natascha brutálním způsobem ztratila dětství, přišla o pubertu. Musela rovnou dozrát, takže když ji posloucháte, jak vypráví o tom, co prožila, přestože nechodila do školy, její vyjadřovací schopnosti označují odborníci téměř za ‚akademické‘. Na druhé straně se u ní projevuje infantilita, svět vidí dětskýma očima. Když se jí novináři zeptali, jak se cítí v novém životě, odpověděla: „Když jsem sama a poslouchám hudbu, dokážu zapomenout na to, co bylo. A když nemám hlad. To je pro mě svoboda.“ Osm let v podzemí Priklopilova domu ovlivnilo nejen Nataschin duševní vývoj, ale i její zdravotní stav. Nedokáže spát déle než čtyři hodiny. Zvyká si na pravidelný přísun potravy a navíc musí brát sedativa, což se projevuje tím, že přibrala na váze.

Natascha jako svou hlavní prioritu uvedla vzdělání. Chce dokončit zameškanou školní docházku. Pak hodlá studovat na střední škole a dokonce uvažuje i o vysoké. Od ledna se jí věnují soukromě učitelé. Ač je jí už 19 let, probírá učivo 6. a 7. ročníku základní školy. Chce ovládat cizí jazyky, zejména angličtinu, chápe, jak je to dnes důležité. Nad Nataschou bdí čtyři renomovaní právníci. Denně je zaplavují nabídky na práva k odhalení stále větších tajů z jejího soukromého života s Wolfgangem Priklopilem. Zda ji tento netvor sexuálně zneužíval. Natascha sa k tomu vyjadřuje vždy jen nepřímo a diplomaticky: „Nedělal mi nic, co by mi ubližovalo.“ Tato stránka jejího života zůstává nadále zahalená rouškou tajemství. Je jasné, že Natascha Kampusch si svůj bolavý osud ponese po celý život.