zavřít
Upravit životopis

Životopis

Oldřich Tichý je český malíř.

Studoval SUPŠ v Uherském Hradišti (obor malba 1974–1978), a AVU v Praze (1980–1986). Figuruje ve sbírkách Národní galerie v Praze, Moravské galerie v Brně, Státní galerie ve Zlíně, Státní galerie v Náchodě, Středoevropské galerie v Praze, galerie Cobra v Paříži, galerie 14 v Lausanne, galerie Dijkstra v Antverpách.

Práce od Oldřicha Tichého byly publikovány v řadě domácích a zahraničních knih o českém umění. Soukromé sbírky v České republice, Německu, Belgii, Nizozemsku, Švýcarsku, Francii a Anglii. Je členem SVÚ Mánes.

Ve Zlíně žil až do roku 1980. Jeho lidský a umělecký profil spoluvytvářelo nejenom harmonické prostředí početné rodiny, ale též pobyty u prarodičů v Tichově u Valašských Klobouk. Kontakt s prostředím valašského venkova a poznání života tamních obyvatel, jež se v té době odvíjel ještě do značné míry v intencích existenčního sepětí člověka s přírodou, na vnímavého hocha – v němž se již probouzel umělecký duch – značně zapůsobil a promítl se později i do charakteru jeho díla.

1974-1978
Absolvoval SUPŠ v Uh. Hradišti, kde si osvojil základy výtvarných technik a začal intenzívněji vnímat i určité obecnější duchovní tendence a společenské souvislosti spjaté s uměleckou tvorbou. Již v prvním ročníku studia pro něho bylo i v tomto ohledu podnětné setkání s malířem Zdeňkem Matyášem.

1978-1980
Po ukončení středoškolského studia pracoval v mezidobí, než byl přijat na AVU, v psychiatrické léčebně v Kroměříži jako arteterapeut. Do tohoto a těsně následného období se datuje již vznik jeho prvních závažnějších obrazových kompozic. Jsou to vesměs expresivně vypjaté práce „rouaultovské ražby“, jež vykazují zaujetí či inspiraci mezními psychickými stavy lidské bytosti.

1980-1986
Absolvoval AVU v Praze u prof. Františka Jiroudka. Jeho práce se však názorově značně rozcházely s malířským projevem profesora školy i dalších pedagogů působících na Akademii. V zásadě dále rozvíjel svou tvorbu z předchozích dvou let. V těchto vesměs figurativních kompozicích, ale již i zátiších, je však již patrné opouštění víceméně intuitivně-expresivních malířských pozic a důraznější směřování ke konstituci imaginativního obrazu na bázi racionálněji založeného kompozičního řádu. Na jaře roku 1986 se poprvé zúčastnil 5.konfrontační výstavy výtvarníků nejmladší generace ve Svárově.

1986
Na jaře 1986 se poprvé zúčastnil 5. konfrontační výstavy umělců nejmladší generace ve Svárově.

1987-1989
Jedno z důležitých období autorova života i tvorby. Jeho imaginativní práce, vesměs zátiší, zprvu svým pojetím a atmosférou evokují metafyzickou malbu (1987). Posléze, po návratu ze základní vojenské služby a po překonání vážné choroby se s novou koncentrací na výtvarnou práci již v roce 1988 začínají objevovat první autorovy charakteristické obrazové kompozice, které těží z kulturních a přírodních artefaktů, z vrstevnaté symboliky výtvarně monumentálně cítěných a ozvláštněných předmětných prvků v abstraktním prostředí obrazové plochy. Důležitou roli přitom, i z pohledu dalšího rozvoje jeho tvorby, sehrálo i to, že se i s rodinou po narození syna trvale usadil na statku v Dojetřicích u Sázavy. V té době namaloval i jednu ze svých podstatných obrazových kompozic Žiju sám ve zdejších lesích. V říjnu téhož roku (1988) proběhla v kulturním středisku Blatiny v Praze VI. také první samostatná výstava jeho prací s úvodním katalogovým textem Ivony Raimanové.

1989
Na jaře roku 1989 založil spolu s Tomášem Rossí, Ladislavem Sorokáčem, Lenkou Vilhelmovou a Petrem Župníkem skupinu Most, s níž absolvoval všechny výstavy.

1989-1995
Počínaje rokem 1990 autor začíná pravidelně komunikovat se se zahraničím, kde postupně proběhla i řada jeho výstav (Švýcarsko, Německo, Francie, Holandsko), z nichž se také postupně značný počet děl dostal do různých, zejména privátních uměleckých sbírek. Zahraniční pobytu mu umožnily seznámit se blíže s uměleckým děním na západ od našich hranic, ale i s díly klasiků, zejména moderního umění. Vedle obdivu ke velkým osobnostem španělského malířství (zejména A. Tapiès a A. Saura), jejichž práce měl ve možnost ve větší míře spatřit, díky odvážné výstavní politice NG, v průběhu 80. let již i v Praze, se mohl blíže seznámit i s díly dalších osobností světového umění, z nichž na něho značně zapůsobila např. malba Francouzů G. Rouaulta a J. Dubuffeta. Bližší poznání prací významných evropských umělců ho značně podpořilo ve vlastním uměleckém úsilí. Jeho malba nabyla na jistotě, jeho projev se uvolnil a v jistém smyslu dynamizoval. Vznikala řada jeho důležitých obrazů.

1995
Umělec získal cenu nadace The Pollock-Krasner Foundation v New Yorku. Cena mu umožnila věnovat se soustavněji, bez vážnějších existenčních problémů, vlastní tvorbě. V umělcově dojetřickém ateliéru řada objektů, jejichž existence nově podnítila i jeho další malbu. Autorova malba se tematicky zužuje na atributy archetypálních znaků ambivalentního 2. pol. 90. let – Obrazy jako Okno nebo Okno do tebe naznačují určitý názorový posun v autorově malbě, která se více něž kdykoli předtím koncentruje i na malířské problémy o sobě. To se projevuje jednak v nové více psychologizující tematizaci jeho kompozic (Za tebou, 1999) a zejména v práci s obrazovou plochou a prostorem, který je již principiálně oproštěn od veškerých vazeb s iluzívní realitou. Jde už pouze o prostor nebo prostory obrazové-imaginativní.

Po roce 2000 vznikají v ateliéru Oldřicha Tichého obrazy, v nichž je v pozoruhodné organické jednotě s celým jeho předchozím dílem rozvinuto téma vnitřního(duchovního) a vnějšího světa. Jsou to jednak autorovy tradiční robustní znakovité, symbolistní tvary či „individuality“ (Ležící, 2004), ale již i abstraktní, realitu dynamiky života, mnohosti, nekonečnosti a otevřenosti přírodního a lidského bytí evokující kompozice (Moře 2006; Moje geometrie), anebo i oba trendy a stavy ve vzájemné konfrontaci (V labyrintu cesta, 2001-2006).

2003
V galerii Václava Špály v Praze se uskutečnila významná výstava s příznačným názvem Já a ty, doprovázená až dosud nejrozsáhlejším výstavním katalogem-publikací s obsáhlou obrazovou dokumentací a texty Radana Wagnera, Ivana Neumanna, Jany Šálkové a Oldřicha Tichého.