Pavel Vrba patří k nejprestižnějším autorům písňových textů, které v posledních padesáti letech naše hudební scéna měla a má. Je spolutvůrcem české rockové poetiky, psal a píše snad pro všechny naše přední interprety, byl odměněn mnoha cenami (2x zlatá, 1x stříbrná, 1X bronzová Bratislavská Lyra, 2x stříbrná a 1x bronzová Děčínská kotva, výroční cena ČHF 91 za textovou tvorbu, 2. cena (první neudělena) Národní soutěže o muzikál v roce 92 za 451° Fahrenheita – Zapalovač) a dostalo se mu i ocenění nejvyššího, jaké si může žijící autor přát: jeho některé slogany se staly součástí obecné češtiny (jasná zpráva, jedeme dál). Psal a píše pro divadlo, film a televizi, vydal sedm knih (Praha – kaleidoskop velkoměsta, Yvetta Simonová a její osudoví muži, ...A prošlo tu 60 + 6 andělů, Můj Ahasver, knížka textů Jasná zpráva, NOHY viděné očima Jakuba Ludvíka a Pavla Vrby a Mědvědí knížka).

Má za sebou zkušenost dramaturga v Hudebním divadle Karlín, kde je spoluautorem her a muzikálů Mazlíčkové, Cikáni jdou do nebe, Zahraj to znovu, Same, Povečeříme v posteli a 451° Fahrenheita - Zapalovač. Pro divadlo Ungelt přebásnil Webberův a Blackův komorní muzikál Líp se loučí v neděli, ve kterém ztvárnila hlavní postavu Marta Kubišová a obdržela za ni výroční cenu Thalie 2001, a spolu se scenáristou Jiřím Hubačem napsal Královnu Antoinettu.

V poslední době je oslovován i oblastí tak zvané vážné hudby, která vyžaduje jiný přístup a jazyk, než je v populární hudbě obvyklé (např. skladby J. S. Bacha Ave Maria a Air v podání Lucie Bílé nebo barokní árie uváděné Karlem Gottem a Evou Urbanovou), to však nic nemění na tom, že Vrba je vírou a založením rocker. Art rocková alba Blue Efektu a brněnských Synkop (Svět hledačů, Třiatřicet, Sluneční hodiny, Křídlení, Dlouhá noc) jsou nepředstavitelná bez jeho nezvyklé metaforiky a novotvarů, stejně jako bluesový repertoár Jana Spáleného nebo celá jedna dekáda Jandova Olympicu (Jasná zpráva, Osmý den, Dávno, Jako za mlada).

Pavel Vrba napsal okolo 2000 textů, rozumí si s Petrem Spáleným (Kdybych já byl kovářem, Dáma při těle...), Leškem Semelkou (Šaty z šátků, Jména...), Martou Kubišovou (Lampa, Zlý dlouhý půst...), Helenou Vondráčkovou (Mám ráda cestu lesní...), Věrou Špinarovou (Já tě závidím, Je mi líno...), Pavlem Bobkem (Dálniční hlídka, Věž tónů a slov...), Marií Rottrovou (Bouda na hororu, Most...), Petrou Janů (Říkej mi, Jedeme dál s Petrem Jandou, Pasáže) a dalo by se pokračovat dlouho a dlouho (v jeho knize textů Jasná zpráva je uvedeno 220 písní od čtyřiceti interpretů). Není to žádný "jednonohý fotbalista", což je v textařské branži dost vzácné – jelikož je hudebně vzdělaný (housle, kytara, klarinet), píše stejně na noty jako na napískanou melodii z demoCD.

Od dětství psal básničky, brzy začal hrát v různých hudebních skupinách a odtud bylo nejkratší spojení k psaní textů. Básničky nikdy psát nepřestal a tak jsou vedle textů druhou větví jednoho kmene. Literární kritik Vladimír Justl říká, že jestliže je textař básníkem, pozná se to ze čtyř pěti řádků. O Vrbovi zřejmě nezapochyboval, když v sedmdesátých letech uvedl v pražské Viole dvě jeho poémy – Mizející Praha a Můj Ahasver.

Pavel Vrba je potřetí ženatý, maturoval na strojnické průmyslovce v Praze, nikdy nebyl politicky organizován, v roce 71 absolvoval stáž v muzikálových divadlech v Londýně, jeho největším koníčkem bylo lyžovaní a horská turistika, nyní dlouhé procházky s labradorkou Charlottkou.
Od roku 1966 (kromě dvou let dramaturgování v karlínském divadle 91, 92) je "na volné noze", od svých třiceti let žije v samém centru Prahy – na Malé straně a na Starém městě.