Petr Weigl je režisér hudebních filmů (zejména operních, ale i baletních, a také meditativních a hraných s výraznou přítomností hudby jako stylotvorného prvku) patří ke špičkovým světovým umělcům tohoto žánru.

Za více než pětatřicet tvůrčích let vytvořil řadu kratších a celovečerních filmů pro Československou a Slovenskou televizi, ale také pro německé veřejnoprávní kanály ARD a ZDF a pro britskou BBC a Channel Four.

Svým dílem se propracoval k řadě ocenění. Dvakrát obdržel cenu festivalu Prix Italia (1969 za film Bludiště moci a 1972 za Romea a Julii). Dvakrát byl nominován do finále ceny EMMY v USA (1983 za zfilmování Brittenovy opery Turn of the Screw a 1986 za hudebně-meditativní dílo Noc z olova).
Mimo tuto dominantní linii své tvorby pracoval také na několika baletních a operních inscenacích v pražském Národním divadle, v Paříži a Mnichově. Velkým úspěchem byla jeho inscenace Straussovy opery Salome v berlínské Deutsche Oper.

Dokumentárně byl Petr Weigl zachycen v několika filmech pro německou televizi ze 70. a 80. let.
Dva z nich režíroval Jan Špáta - dokumenty o realizaci filmů Utrpení sv. Sebastiána a Olověná noc, oba pro ARD.
Z roku 1988 pak pochází film o realizaci Marie Stuartovny, vytvořený Alenou Bechtoldovou pro ZDF.
V počátku 90. let o něm natočil GEN Zdeněk Troška.

V současné době si čtyřiašedesátiletý režisér dopřává tvůrčí pauzu.

Kromě režie působil Petr Weigl jako dramaturg, v letech 1961-1976 v Československé televizi, po té v baletu Národního divadla.
V roce 1990 byl jmenován čestným šéfem baletu ND.

Petr Weigl se svým výjimečným dílem zařadil mezi nejvýznamnější a nejinspirativnější tvůrce hudebních filmů.
Jeho jméno znají diváci zejména v Německu, ale také ve Velké Británii a dalších zemích.
Své nadšené obdivovatele má i mezi českým a slovenským publikem. Pracoval s celou řadou špičkových interpretačních i hereckých osobností - mimo jiné s tanečníky Paolo Bortoluzzim a Lubomírem Kafkou, s choreografem Mauricem Béjartem, s pěvci Peterem Dvorským a Brigittou Fassbaender, s dirigenty Liborem Peškem, Giuseppem Sinopolim, Mstislavem Rostropovičem, s herci Michaelem Biehnem, Magdou Vašáryovou, Janem Třískou, Nicolasem Clayem či Francem Cittim.

Petr Weigl není jen mimořádný umělec. On svou tvorbou vlastně zosobňuje epochu, kdy se natáčely velké operní filmy, na které se už nyní nedostávají prostředky.
V jeho osobě lze tedy nahlédnout do minulých třech desetiletích, kdy veřejnoprávní televize na obou stranách rozdělené Evropy měly ctižádost vytvářet umělecky výrazné a finančně náročné projekty pro určitý typ publika.