Představitel milovníků a gentlemanů z prvorepublikových filmů se narodil v Mostě, v rodině právníka JUDr. Rudolfa Schránila. Své nezvyklé jméno dostal po francouzském příteli svého otce.
Protože v Mostě v té době často propukaly...
Životopis
Představitel milovníků a gentlemanů z prvorepublikových filmů se narodil v Mostě, v rodině právníka JUDr. Rudolfa Schránila. Své nezvyklé jméno dostal po francouzském příteli svého otce.
Protože v Mostě v té době často propukaly protičeské demonstrace německých nacionalistů, byla celá rodina nucena severočeský Most opustit. Nejprve Schránilovi přesídlili do Vídně, po ukončení první světové války se přestěhovali do Prahy.
Na radu svého bratrance, filmového režiséra Karla Antona, kterému se svěřil se svými úmysly věnovat se herectví, zašel jednoho dne do kavárny Rokoko na Václavském náměstí, kde se seznámil s principálem jedné herecké společnosti, byl angažován a jezdil hrát divadlo po vesnicích. V té době Divadlo Vlasty Buriana usilovně hledalo ideálního představitele milovníků. Raoul byl okamžitě angažován. Vadilo mu ale, že v Divadle Vlasty Buriana jsou všichni herci pouhými přihrávači hlavního protagonisty.
Před filmovou kamerou se objevil poprvé v životopisném filmu Milan Rastislav Štefánik režiséra Jana Svitáka, kde mu byla svěřena drobná úloha pobočníka francouzského generále. První větší rolí se ale stala postava Švalbenšvance ze Slavínského filmu Vdavky Nanynky Kulichovy. Raoulova hvězda rychle zazářila a brzy se stal jedním z nejčastěji obsazovaných českých herců. V roce 1937 hrál v devíti filmech, v roce 1938 v pěti.
Když si v roce 1939 otevřela své vlastní divadlo herečka Anna Sedláčková, angažovala do nového souboru i Raoula, který zde setrval do roku 1941, kdy na vlastní žádost odešel.
Po osvobození republiky v roce 1945 přišlo ovšem velké rozčarování. Raoul hrál především „frakmeny“ – lékaře, právníky, důstojníky, syny továrníků. Tyto typy rolí byly ovšem v poválečné době naprosto nepoužitelné a k nepotřebě, protože se zcela změnila nejen organizace filmové výroby, ale také představy o vhodných filmových námětech a muže ve fracích vystřídali dělníci v montérkách.
Schránil dva roky působil jako konferenciér zábavních estrád. Po únoru 1948 získal angažmá ve Vesnickém divadle, ve filmu se objevil v této době jen zřídka (např. v Krškových filmech Mladá léta a Stříbrný vítr).
Pak kvůli obvinění z pokusu o emigraci strávil tři čtvrtě roku ve vyšetřovací vazbě pankrácké věznice. Po propuštění z vazby nemohl na návrat na divadelní prkna ani pomyslet. Vystřídal několik profesí – stavěl Stalinův pomník na Letné, dělal konferenciéra ve varieté, vrtal studny u Mariánských Lázní. Později se vrátil do Vesnického divadla, které se v roce 1959 přejmenovalo na Státní zájezdové divadlo a v jeho souboru vydržel až do jeho zrušení v roce 1962. Byl postupně angažován v divadlech v Mladé Boleslavi, Ostravě a pak se vrátil do Prahy. Nepodařilo se mu získat angažmá v souboru Národního divadla, byl ale přijat do jeho náborového oddělení a stal se kulturně-propagačním referentem.
Později se objevil ještě v mnoha filmech, ve kterých ztvárnil především epizodní role.
Autor : uživatel Stree
Protože v Mostě v té době často propukaly protičeské demonstrace německých nacionalistů, byla celá rodina nucena severočeský Most opustit. Nejprve Schránilovi přesídlili do Vídně, po ukončení první světové války se přestěhovali do Prahy.
Na radu svého bratrance, filmového režiséra Karla Antona, kterému se svěřil se svými úmysly věnovat se herectví, zašel jednoho dne do kavárny Rokoko na Václavském náměstí, kde se seznámil s principálem jedné herecké společnosti, byl angažován a jezdil hrát divadlo po vesnicích. V té době Divadlo Vlasty Buriana usilovně hledalo ideálního představitele milovníků. Raoul byl okamžitě angažován. Vadilo mu ale, že v Divadle Vlasty Buriana jsou všichni herci pouhými přihrávači hlavního protagonisty.
Před filmovou kamerou se objevil poprvé v životopisném filmu Milan Rastislav Štefánik režiséra Jana Svitáka, kde mu byla svěřena drobná úloha pobočníka francouzského generále. První větší rolí se ale stala postava Švalbenšvance ze Slavínského filmu Vdavky Nanynky Kulichovy. Raoulova hvězda rychle zazářila a brzy se stal jedním z nejčastěji obsazovaných českých herců. V roce 1937 hrál v devíti filmech, v roce 1938 v pěti.
Když si v roce 1939 otevřela své vlastní divadlo herečka Anna Sedláčková, angažovala do nového souboru i Raoula, který zde setrval do roku 1941, kdy na vlastní žádost odešel.
Po osvobození republiky v roce 1945 přišlo ovšem velké rozčarování. Raoul hrál především „frakmeny“ – lékaře, právníky, důstojníky, syny továrníků. Tyto typy rolí byly ovšem v poválečné době naprosto nepoužitelné a k nepotřebě, protože se zcela změnila nejen organizace filmové výroby, ale také představy o vhodných filmových námětech a muže ve fracích vystřídali dělníci v montérkách.
Schránil dva roky působil jako konferenciér zábavních estrád. Po únoru 1948 získal angažmá ve Vesnickém divadle, ve filmu se objevil v této době jen zřídka (např. v Krškových filmech Mladá léta a Stříbrný vítr).
Pak kvůli obvinění z pokusu o emigraci strávil tři čtvrtě roku ve vyšetřovací vazbě pankrácké věznice. Po propuštění z vazby nemohl na návrat na divadelní prkna ani pomyslet. Vystřídal několik profesí – stavěl Stalinův pomník na Letné, dělal konferenciéra ve varieté, vrtal studny u Mariánských Lázní. Později se vrátil do Vesnického divadla, které se v roce 1959 přejmenovalo na Státní zájezdové divadlo a v jeho souboru vydržel až do jeho zrušení v roce 1962. Byl postupně angažován v divadlech v Mladé Boleslavi, Ostravě a pak se vrátil do Prahy. Nepodařilo se mu získat angažmá v souboru Národního divadla, byl ale přijat do jeho náborového oddělení a stal se kulturně-propagačním referentem.
Později se objevil ještě v mnoha filmech, ve kterých ztvárnil především epizodní role.
Autor : uživatel Stree
