Rudolf Kadlec se narodil 24. ledna 1889 v Praze. Roku 1907 započal hrát u divadelní společnosti Josefa Faltyse (1907 – 1912). Poté přešel na dlouhá léta do oblíbeného Švandova divadla na Smíchově (1912 – 1935), kromě přestávky v letech 1928 –...
Životopis
Rudolf Kadlec se narodil 24. ledna 1889 v Praze. Roku 1907 započal hrát u divadelní společnosti Josefa Faltyse (1907 – 1912). Poté přešel na dlouhá léta do oblíbeného Švandova divadla na Smíchově (1912 – 1935), kromě přestávky v letech 1928 – 1932, kdy bylo Švandovo divadlo z finančních důvodů pronajímáno jinému hereckému souboru.
Kadlecovou manželkou byla, ve své době oblíbená, herecká kolegyně a ředitelka Švandova divadla Ema Švandová – Kadlecová (1882 – 1971), se kterou se oženil po smrti jejího muže, ředitele Švandova divadla, Dr. Karla Švandy. Po svatbě se také stal spoluředitelem divadla (1922 – 1928) – dodnes je otázkou, zda se Kadlec neoženil pouze kvůli této „funkci“. Roku 1935 však Švandovo divadlo muselo býti kvůli finanční krizi rozpuštěno a Kadlec (i jeho manželka) nacházely uplatnění již jen v různých okrajových souborech.
Zezačátku byl Kadlec znám jako oblíbený představitel milovníků a hrdinů krasavců. Později se přehrál až k salónním charakterním uhlazeným hrdinům v současném světovém repertoáru konverzačních her. Pro jeho hraní byl charakteristický uhlazený styl herectví, klidná mimika, promyšlená a velmi klidná práce s tělem, pohyby rukou (které nikdy netíhly k přehnaným gestům a prudkým extravagancím) a zvláštně zabarvený hlas s horší a zvláštní výslovností.
Vytvářel postavy dona Diega ve hře „Chuďas musí mít za ušima“, Petruccia v Shakespearově „Zkrocení zlé ženy“ či Beneš v inscenaci „Mnoho povyku pro nic“ Williema Shakespeara. Ve většině her byla Kadlecovi partnerkou jeho vlastní choť Ema. S ní vytvářel milovnický pár až do pozdního věku (zřejmě díky své přehnané namyšlenosti a jakési smyšlené suverenitě), kdy již budili stále větší a větší rozpaky a nevídaný posměch publika, kritiky a bulvárních novinářů. Jejich vkusu se také podřizovaly všechny hry uváděně ve Švandově divadle.
Kadlec se účastnil na pouhých sedmi snímcích (v pěti hrál se svoji manželkou), z nichž čtyři byly ještě v němé éře. Zatímco v němém filmu hrál milovníky a vášnivé mladíky, ve zvukovém to už byly spíše menší a reprezentativní okrajové role. Přesto stále tíhl spíše k vzácnému divadelnímu umění, než k tomu filmovému.
Hrál nápadníka Petřinu ve Fenclově průkopnické komedii ZLATÉ SRDÉČKO (1916), kandidáta filozofie Rudu Pilníka v další Fenclově oblíbené a známé komedii PRAŽŠTÍ ADAMITÉ (1917), která byla prodána také do několika zemí (Uhry, Ukrajina, Balkán), mladíka z Prahy ve SNĚŽENCE Z TATER (1919) Olafa Laruse – Racka a dalšího mladíka v nedochované legendě MACOCHA (1919), která byla pokládána za nejlepší snímek výrobní společnosti Pragafilm a byly v ní použity trikové snímky – jedny z úplně prvních v našem filmu.
Poprvé se ve zvukovém období objevil v postavách Jaroše v Innemannově životopisném dramatu KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ (1931) a plzeňského hejtmana Hory v dramatu PSOHLAVCI (1931) podle předlohy Aloise Jiráska (opět v režii Svatopluka Innemanna).
Jeho třetím a zároveň posledním snímkem ve zvukové kinematografii byla také jeho nejznámější a největší úloha falešného maháradži Yohira patřící do zločinecké bandy v Burianově a Fričově bláznivé detektivní komedii TŘI VEJCE DO SKLA (1937). Do konce života se Rudolf Kadlec v žádném jiném snímku již neobjevil.
Velmi výjimečně spolupracoval Kadlec také s rozhlasem. Rudolf Kadlec zemřel v zapomnění a na okraji uměleckého života 31. května 1959 v Praze ve věku sedmdesáti let. Jeho manželka zemřela až dvanáct let po jeho smrti. Širší kontext jeho divadelní kariéry můžeme nalézti ve slovníku „Česká divadla“ (2001).
Kadlecovou manželkou byla, ve své době oblíbená, herecká kolegyně a ředitelka Švandova divadla Ema Švandová – Kadlecová (1882 – 1971), se kterou se oženil po smrti jejího muže, ředitele Švandova divadla, Dr. Karla Švandy. Po svatbě se také stal spoluředitelem divadla (1922 – 1928) – dodnes je otázkou, zda se Kadlec neoženil pouze kvůli této „funkci“. Roku 1935 však Švandovo divadlo muselo býti kvůli finanční krizi rozpuštěno a Kadlec (i jeho manželka) nacházely uplatnění již jen v různých okrajových souborech.
Zezačátku byl Kadlec znám jako oblíbený představitel milovníků a hrdinů krasavců. Později se přehrál až k salónním charakterním uhlazeným hrdinům v současném světovém repertoáru konverzačních her. Pro jeho hraní byl charakteristický uhlazený styl herectví, klidná mimika, promyšlená a velmi klidná práce s tělem, pohyby rukou (které nikdy netíhly k přehnaným gestům a prudkým extravagancím) a zvláštně zabarvený hlas s horší a zvláštní výslovností.
Vytvářel postavy dona Diega ve hře „Chuďas musí mít za ušima“, Petruccia v Shakespearově „Zkrocení zlé ženy“ či Beneš v inscenaci „Mnoho povyku pro nic“ Williema Shakespeara. Ve většině her byla Kadlecovi partnerkou jeho vlastní choť Ema. S ní vytvářel milovnický pár až do pozdního věku (zřejmě díky své přehnané namyšlenosti a jakési smyšlené suverenitě), kdy již budili stále větší a větší rozpaky a nevídaný posměch publika, kritiky a bulvárních novinářů. Jejich vkusu se také podřizovaly všechny hry uváděně ve Švandově divadle.
Kadlec se účastnil na pouhých sedmi snímcích (v pěti hrál se svoji manželkou), z nichž čtyři byly ještě v němé éře. Zatímco v němém filmu hrál milovníky a vášnivé mladíky, ve zvukovém to už byly spíše menší a reprezentativní okrajové role. Přesto stále tíhl spíše k vzácnému divadelnímu umění, než k tomu filmovému.
Hrál nápadníka Petřinu ve Fenclově průkopnické komedii ZLATÉ SRDÉČKO (1916), kandidáta filozofie Rudu Pilníka v další Fenclově oblíbené a známé komedii PRAŽŠTÍ ADAMITÉ (1917), která byla prodána také do několika zemí (Uhry, Ukrajina, Balkán), mladíka z Prahy ve SNĚŽENCE Z TATER (1919) Olafa Laruse – Racka a dalšího mladíka v nedochované legendě MACOCHA (1919), která byla pokládána za nejlepší snímek výrobní společnosti Pragafilm a byly v ní použity trikové snímky – jedny z úplně prvních v našem filmu.
Poprvé se ve zvukovém období objevil v postavách Jaroše v Innemannově životopisném dramatu KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ (1931) a plzeňského hejtmana Hory v dramatu PSOHLAVCI (1931) podle předlohy Aloise Jiráska (opět v režii Svatopluka Innemanna).
Jeho třetím a zároveň posledním snímkem ve zvukové kinematografii byla také jeho nejznámější a největší úloha falešného maháradži Yohira patřící do zločinecké bandy v Burianově a Fričově bláznivé detektivní komedii TŘI VEJCE DO SKLA (1937). Do konce života se Rudolf Kadlec v žádném jiném snímku již neobjevil.
Velmi výjimečně spolupracoval Kadlec také s rozhlasem. Rudolf Kadlec zemřel v zapomnění a na okraji uměleckého života 31. května 1959 v Praze ve věku sedmdesáti let. Jeho manželka zemřela až dvanáct let po jeho smrti. Širší kontext jeho divadelní kariéry můžeme nalézti ve slovníku „Česká divadla“ (2001).