Sv. Prokop byl původně světský kněz a později poustevník, zakladatel Sázavského kláštera.

Prokop se narodil se kolem roku 970 v Chotouni na zemanské tvrzi jako syn jakéhosi Víta a Boženy. Nabyl výborného vzdělání na slovanské škole na Vyšehradě, stal se knězem a se svou manželkou měl syna Jimrama.

Později se rozhodl pro poustevnický život a po vyvraždění Slavníkovců žil, zřejmě po období stráveném též v benediktinském klášteře na Břevnově, v jeskyni v Dalejích u Jinonic. Zde prý Prokop sepsal evangeliář, který se údajně dostal do Francie, kde na něj skládali přísahu francouzští králové. Posléze se Prokop přesunul do Posázaví, kde praktikoval asketický život a pracoval – mýtil les a obdělával takto získanou půdu. Legenda praví, že jej okolní lidé spatřili orat s ďáblem zapřaženým do pluhu a popoháněným křížem (zřejmě se jedná o místní vysvětlení brázdy mezi Chotouní a Sázavou).

S pomocí knížete Oldřicha vzniká postupně kolem Prokopovy poustevny mnišská osada obydlená učedníky, kteří chtěli žít stejně jako on. Prokop se posléze stal prvním opatem kláštera, kterému velmi vypomáhal též Oldřichův nástupce Břetislav. Sázavský klášter, který převzal řeholi otcem západního mnišství, sv. Benedikta, byl jedním z posledním míst v Čechách, kde se provozovala liturgie ve staroslověnštině a pěstovala staroslověnská vzdělanost obecně.

Roku 1204 byl Prokop kanonizován papežem Inocencem III. a to jako první Čech, který byl za svatého prohlášen papežem. Je uctíván jako jeden z českých zemských patronů. Roku 1588 byly Prokopovy ostatky přeneseny do Prahy a uloženy v kostele Všech svatých na Hradě.

Ikonografie
Ve středověku byl svatý Prokop zobrazován jako řeholník v mnišském oděvu. V baroku také jako opat v pontifikáliích s berlou a mitrou. Může mít též knihu a od 17. století kříž. Jeho hlavním individuálním atributem je spoutaný ďábel, kterého má u nohou nebo na kterém přímo stojí.

Remešský evangeliář
Svatému Prokopu bývá připisovaný evangeliář, tzv. Remešský evangeliář - „Texte du sacre“, který je součástí katedrálního pokladu ve francouzské Remeši. Sloužil při slavnostní korunovační přísaze francouzských králů, tradičně korunovaných právě v remešské katedrále. Je to bohatě iluminovaný rukopis, který daroval Karel IV. slovanskému klášteru v pražských Emauzích. Za jeho panování byl považován za vlastnoruční dílo sv. Prokopa. V 15. století se pak tento rukopis dostal do Cařihradu jako dar byzantskému legátovi. Odsud jej zakoupil francouzský kardinál Karel Lotrinský a odvezl jej do Remeše. Rukopis se tak stal součástí chrámového pokladu v Remeši. Rukopis je významnou staroslovanskou památkou psanou glagolicí, mající význam i pro vývoj ruského písemnictví. Carové Petr Veliký a Mikuláš II. při svých cestách do Francie dostali kopii evangeliáře.

Skutečnost, že se v Remeši nacházel slovanský evangeliář vybízel k nejrozmanitějším hypotézám. Podle Abbého Pluche - kněze žijícího ve Francii v 18. století byl napsán Ebbonem, správcem knihovny Ludvíka Pobožného. Jiní se domnívali, že byl věnován francouzskému biskupovi ze Châlons Annou Jaroslavnou, dcerou kyjevského knížete Jaroslava Moudrého, při příležitosti její svatby s francouzským králem Jindřichem I. Jiné teorie dokonce tvrdily, že evangeliář byl nalezen při křížových výpravách v Jeruzalémě a pak věnován remešské katedrále.