Sylvie Havránková

herečka

Narození:
21. prosince 1904
Úmrtí:
24. října 1978
Vlastním jménem Silvestra. Po kursu herectví u Rudolfa Budila a etikety u Marie Laudové-Hořicové začíná a školí se u slavného německého režiséra Maxe Reinhardta (Salcburk,Vídeň). Po zvládnutí jevištní němčiny a soukromé herecké průpravě u Auguste...

Životopis

Vlastním jménem Silvestra. Po kursu herectví u Rudolfa Budila a etikety u Marie Laudové-Hořicové začíná a školí se u slavného německého režiséra Maxe Reinhardta (Salcburk,Vídeň). Po zvládnutí jevištní němčiny a soukromé herecké průpravě u Auguste Prasch-Grevenberg začíná pod Reinhardtovým vedením ve vídeňském divadle v Josefově a také ve filmu.V letech 1929-33 hraje v Berlíně u režisérů Heinze Hilperta a Reinhardta, také vystupuje v kabaretu Laterne. V roce 1933 si ji vybral v Praze Vladislav Vančura jako téměř neherecký typ do filmu Marijka nevěrnice (epizodní role: žena lesníka).

V letech 1934-41 patřila k členkám E.F.Burianova D 34-41.Týdeníkové šoty ji uchovaly jako zpívajícího Anděla ve Hře o sv.Dorotě (První lidová suita, Valdštejnská zahrada, 1938) a Františku v Komedii o Františce a Honzíčkovi (Druhá lidová suita), oba materiály má Národní filmový archiv. Když jako Anděl zpívá, stojí Kat s napřaženou šavlí a musí počkat – připomíná to pózu mie v japonském divadle kabuki. Do titulní role v Komedii o Františce a Honzíčkovi pronikala jemná parodie na venkovskou ochotnici, která ji představuje. Jindřich Vodák píše: „Františka Havránkové v růžovém atlasu musí se pořád jako durdit a mračit v rozšafném házení vět…“(České slovo, 13. 4. 1939). Emil Štýbr ve Světozoru č. 20 z 18. 5. 1939 to doplňuje: „S. Havránková hraje Františku přesně podle představy, jakou lid mohl mít o anglické princezně: chodí i ve všední den ve svátečních šatech, vyparáděná jako bohatá selka; činy a projevy svých bližních béře na vědomí s udurděnou nespokojeností, bez rozdílu, zda jde o lásky vyznání, z domova unesení nebo z vězení vykoupení. Nezlomnou dobrotou a neodolatelnou naivitou si získává srdce prostého diváka.“ Jako služka Františka v Šaldově Dítěti dojala diváky, když při psaní dopisu rodičům olízla kaňku. Julius Fučík o jejím výkonu napsal: „Františka S. Havránkové byla pak úplně soustředěna jen do hlasu. A v ní obdivuješ, jakou úžasnou škálu tónů je možno najít v naprostém pianissimu a pod nehybnou maskou tváře.“ (Rudé právo 5. a 6. 5. 1937) Havránkovou zachytily němé filmové dotáčky k Procitnutí jara a k Evženu Oněginovi (videotéka Institutu umění-Divadelního ústavu v Praze). Po uzavření divadla D gestapem se stává s dalšími herci souboru členkou Městských divadel pražských do roku 1944.

V letech 1946-51 působila znovu u E.F.Buriana v obnoveném divadle D, později Armádním uměleckém divadle. Je smutné, že E. F. Burian se rozloučil počátkem 50. let s jednou ze svých nejvěrnějších hereček - kvůli jejímu náboženskému přesvědčení! Roku 1958 účinkovala v Pražské estrádě. Její herectví uchovaly desky a rozhlasové fólie. Na desce s voicebandovým nastudováním Českých pohádek Boženy Němcové ztělesňuje titulní postavu v pohádce O mlsné koze. Deska ji zachytila též v kvartetu vdov Klepavý kuplet z Klicperovy veselohry Každý něco pro vlast s hudbou Karla Reinera. Najdeme ji rovněž ve zdařilé rozhlasové rekonstrukci Křtu sv. Vladimíra (1970, režie Lola Skrbková a Jiří Hraše). Z rolí v předválečném E.F.Burianově Déčku stojí za zmínku aspoň služka Anna (Hoffmeister: Mládí ve hře), kde záměrně neuměle zpívala songy Hanse Krásy, Prolog v Haškových novinách a už zmíněné role, zachycené filmovým týdeníkem, popř. služka Tonička v dramatizaci Robinsonky od M. Majerové a Dorotka v pohádce Rozpustilý Janeček, hrané s žáky školy E.F.Buriana pro dětské diváky. Její syntetický herecký projev zahrnoval i zpěv, tanec a hudebně stylizovanou sborovou recitaci, známý voiceband. Z poválečného Burianova nastudování Sirény od Marie Majerové se dochoval s Havránkovou na fólii parodický kuplet Secese. Její smysl pro groteskní nadsázku navázal na kabaretní průpravu.Velká tvárnost mimiky vycházela z německé herecké školy (dochovaly se fotografie jejích mimických cvičení). Ovlivnil ji i film, jehož byla až do stáří nadšenou divačkou a velkou znalkyní. Hrála v československých filmech několik menších rolí, např. služku Aničku v Pokušení paní Antonie. Její doména byla v komice. Její cenné vzpomínky a rekonstrukce úryvků z inscenací obsahuje Zvukový archív E. F. Buriana a avantgardy v Divadelním oddělení Národního muzea v Praze. Kritiky na její působení v D 34-41 viz A. M. Píša: Divadelní avantgarda, Divadelní ústav, Praha 1978.

Reedice a rekonstrukce voicebandů ve Zvukovém archívu Českého rozhlasu:
Burianovské voicebandy - I, nahráno 12. 10. 1969, režie Jiří Hraše, DF 11022-11023
Burianovské voicebandy – II, premiéra 28. 10. 1969, režie Jiří Hraše. DF 11024-11025/1
Archivní číslo 01035 (o voicebandu Zpěvy sladké Francie), režie Jiří Hraše, DF 07766
Karel Havlíček Borovský: Křest sv. Vladimíra, úplná voicebandová rekonstrukce za vedení Loly Skrbkové, účast: Míla Semrádová, Jiří Hraše (1970) s členy předválečného i poválečného Déčka – DF 11490-11491

Autor: PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog