Vladimír Clementis byl slovenský komunistický politik, publicista a diplomat. Byl obviněn ze slovenského buržoazního nacionalismu, v lednu 1951 zatčen, v listopadu 1952 odsouzen v procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského k...
Životopis
Vladimír Clementis byl slovenský komunistický politik, publicista a diplomat. Byl obviněn ze slovenského buržoazního nacionalismu, v lednu 1951 zatčen, v listopadu 1952 odsouzen v procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského k trestu smrti a vzápětí popraven.
Od začátků studií roku 1921 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze se angažoval v socialistickém hnutí akademické mládeže. V roce 1922 založili tito levicoví intelektuálové sdružení slovenských socialistických studentů, v kterém se věnovali studiu marxistické filozofie a ruského umění. V roce 1924 začali vydávat čtvrtletník DAV, proto se jim říkalo davisti. Clementis se díky svému razantnímu a zároveň kultivovanému způsobu stal jejich neoficiálním vůdcem. V roce 1924 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). V letech 1926 až 1930 byl advokátním koncipientem, v letech 1931 až 1939 advokátem v Bratislavě. V letech 1935 až 1938 byl poslancem Národního shromáždění. V březnu 1939 emigroval přes Polsko a SSSR z rozhodnutí strany do Paříže. Odtud měl jít do Severní Ameriky a rozvíjet činnost pro KSČ mezi krajany v USA a Kanadě. Clementis však kritizoval uzavření paktu Molotov-Ribbentrop v srpnu 1939, za což byl v Paříži vyloučen ze strany. V říjnu 1939 se spolupodílel na vydání memoranda slovenských politiků (Milan Hodža, Štefan Osuský, Jan Pauliny-Tóth) o postavení Slovenska v budoucím československém státě. Ve stejném měsíci byl internován ve Francii. Potom odešel do jihofrancouzského městečka Agde, kde se přidal k tvořícím se československým jednotkám jako voják-nováček. Spolu s jednotkou se přepravil do Velké Británie, kde ho zpočátku internovali, na podkladě intervence od československé exilové vlády ho propustili. V letech 1941 až 1945 působil v londýnském rozhlasovém vysílání pro Československo jako žurnalista a hlasatel pod jménem Peter Hron. V roce 1945 byl opět přijat do KSČ a stal se státním tajemníkem na ministerstvu zahraničních věcí. Od smrti Jana Masaryka v březnu 1948 do března 1950 byl ministrem tohoto rezortu. Na IX. sjezdu KSČ v roce 1949 byl zvolen za člena Ústředního výboru (ÚV) strany. Zůstal jím do roku 1951. V té době řídil „repatriace“ maďarského obyvatelstva ze Slovenska. V lednu 1951 byl na základě vykonstruovaného obvinění z pokusu o protistátní spiknutí zatčen. Roce 1952 byl odsouzen na smrt a popraven. V roce 1963 ho rehabilitovali a 29. dubna 1968 dostal in memoriam vyznamenání Hrdina ČSSR.
Od začátků studií roku 1921 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze se angažoval v socialistickém hnutí akademické mládeže. V roce 1922 založili tito levicoví intelektuálové sdružení slovenských socialistických studentů, v kterém se věnovali studiu marxistické filozofie a ruského umění. V roce 1924 začali vydávat čtvrtletník DAV, proto se jim říkalo davisti. Clementis se díky svému razantnímu a zároveň kultivovanému způsobu stal jejich neoficiálním vůdcem. V roce 1924 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). V letech 1926 až 1930 byl advokátním koncipientem, v letech 1931 až 1939 advokátem v Bratislavě. V letech 1935 až 1938 byl poslancem Národního shromáždění. V březnu 1939 emigroval přes Polsko a SSSR z rozhodnutí strany do Paříže. Odtud měl jít do Severní Ameriky a rozvíjet činnost pro KSČ mezi krajany v USA a Kanadě. Clementis však kritizoval uzavření paktu Molotov-Ribbentrop v srpnu 1939, za což byl v Paříži vyloučen ze strany. V říjnu 1939 se spolupodílel na vydání memoranda slovenských politiků (Milan Hodža, Štefan Osuský, Jan Pauliny-Tóth) o postavení Slovenska v budoucím československém státě. Ve stejném měsíci byl internován ve Francii. Potom odešel do jihofrancouzského městečka Agde, kde se přidal k tvořícím se československým jednotkám jako voják-nováček. Spolu s jednotkou se přepravil do Velké Británie, kde ho zpočátku internovali, na podkladě intervence od československé exilové vlády ho propustili. V letech 1941 až 1945 působil v londýnském rozhlasovém vysílání pro Československo jako žurnalista a hlasatel pod jménem Peter Hron. V roce 1945 byl opět přijat do KSČ a stal se státním tajemníkem na ministerstvu zahraničních věcí. Od smrti Jana Masaryka v březnu 1948 do března 1950 byl ministrem tohoto rezortu. Na IX. sjezdu KSČ v roce 1949 byl zvolen za člena Ústředního výboru (ÚV) strany. Zůstal jím do roku 1951. V té době řídil „repatriace“ maďarského obyvatelstva ze Slovenska. V lednu 1951 byl na základě vykonstruovaného obvinění z pokusu o protistátní spiknutí zatčen. Roce 1952 byl odsouzen na smrt a popraven. V roce 1963 ho rehabilitovali a 29. dubna 1968 dostal in memoriam vyznamenání Hrdina ČSSR.