Yves Montand, vlastním jménem Ivo Livi, byl nejmladším ze tří dětí chudého italského rolníka a drobného výrobce košťat, který opustil před hrozbou fašismu toskánskou vesnici a emigroval do Marseille, kam se za ním v roce 1923 rodina přistěhovala.

Vyrůstal v těžkých sociálních podmínkách, proto už jako jedenáctiletý opustil školu, aby pracoval v továrně na těstoviny. Po večerech vypomáhal sestře v kadeřnictví a nakonec se tomuto řemeslu i vyučil.

Stále více ho však přitahovaly filmy s Fredem Astairem a jinými hollywoodskými hvězdami, zalíbilo se mu imitovat Fernandela a zkoušel zpívat dobové šlágry Maurice Chevaliera a Charlese Treneta.

Poprvé s tímto repertoárem vystupoval těsně před válkou v marseillském kabaretu Alcazar, kde se obecenstvu prezentoval pod uměleckým jménem Yves Montand (pseudonym si vytvořil z matčina volání ve zkomolené francouzštině: "Ivo! Monta! neboli: "Ivo! Pojď nahoru!).

Po obsazení Francie pracoval jako kovář a dokař v loděnicích, a když se vrátil z pracovního tábora mládeže, začal znovu veřejně vystupovat. Dokonce se stal protagonistou revue Bláznivý večer, s níž soubor objížděl jižní Francii. V únoru 1944 zakotvil v Paříži, kde si ho o půl roku později povšimla šansoniérka Edith Piaf, která ho nejprve vzala jako předskokana do svého programu v Moulin Rouge, pomohla mu vytvořit jeho pozdější image a navíc mu umožnila na podzim 1945 první celovečerní recitál na jevišti Théâtre de l'Étoile, kde působil následujících deset let.

Od pol. 40. let začal sbírat první herecké zkušenosti také před film. kamerou; jako charakterní herec se však prosadil teprve úlohou dobrodruha a vyděděnce Maria, který jako jediný ze čtyř řidičů doveze na vzdálenost 500 km nebezpečný náklad nitroglycerinu, v dramatu podle románu Georgese Arnauda Mzda strachu (r. H.-G. Clouzot).

V roce 1949 se seznámil s herečkou Simone Signoretovou (provdanou tehdy za režiséra Yvese Allégreta) a jejich vztah vyústil v manželství, které trvalo od roku 1951 až do hereččiny smrti v roce 1985. Sdíleli spolu nejen soukromí, ale několikrát byli partnery i na film. plátně (Čarodějky ze Salemu, Zločin v expresu, Doznání, Policejní kolt vzor 357).

V roce 1954 účinkoval poprvé po jejím boku na divadle v dramatu Arthura Millera Zkouška ohněm o krutých procesech s údajnými čarodějnicemi koncem 17. století. Ve film. verzi tohoto dramatu s názvem Čarodějky ze Salemu (r. R. Rouleau) si zopakoval tutéž roli cizoložného manžela Johna Proctora, za jejíž ztvárnění byl oceněn na MFF v Karlových Varech 1957.

Velmi úspěšně pokračovala i jeho pěvecká kariéra (v únoru 1957 hostoval v pražské Lucerně), která koncem 50. let přesáhla dokonce za oceán, kde se v roce 1959 představil sólovým pěveckým a tanečním vystoupením na Broadwayi i v dalších městech USA.

Zájem o něho projevili také hollywoodští producenti, ale po komerční ani umělecké stránce nesplnil jejich očekávání. Hudební komedie Pojď, budeme se milovat (r. G. Cukor), v níž nahradil původně zamýšlené herce (Cary Grant, Rock Hudson a Gregory Peck) v roli multimilionáře Jean-Marca Clémenta, do něhož se zamiluje půvabná tanečnice (Marilyn Monroeová), propadla u diváků i kritiky. Neplacenou reklamu tomuto snímku poskytl bulvární tisk, který se snažil odhalit milostný poměr s Monroeovou.

Zásadní obrat v jeho herecké dráze učinila v pol. 60. let spolupráce se španělským scenáristou a spisovatelem Jorgem Semprumem a režiséry Costou-Gavrasem a Alainem Resnaisem, v jejichž politických dramatech ztělesnil plejádu neohrožených politických aktivistů: španělský revolucionář Diego Mora, bojující z francouzského exilu proti Francově diktatuře, ve filmu Válka skončila; řecký univerzitní profesor a levicový kandidát na poslanecké křeslo, na něhož je spáchán při jedné demonstraci atentát, v politickém thrilleru Z; přesvědčený komunista, intebrigadista, účastník francouzského Hnutí odporu a posléze náměstek československého ministra zahraničních věcí Artur London, jedna z obětí komunistického monstrprocesu s tzv. spikleneckým centrem Rudolfa Slánského poč. 50. let, ve stejnojmenné film. adaptaci Londonovy autobiografické knihy Doznání; člen americké humanitární organizace Philip Michael Santore, jehož unesou uruguayští partyzáni s velkou sumou peněz, ve snímku Stav obležení.

Jiný typ hrdiny, jemuž se pod rukama rozpadá životní sen, hroutí se milostné vztahy a na prahu stáří začíná bilancovat, si vyzkoušel v úloze zkrachovaného, nikoliv však rezignovaného podnikatele Vincenta, který nalézá útočiště mezi přáteli, s nimiž se pravidelně o víkendech schází na venkovské usedlosti, v komorním psychologickém dramatu o přátelství několika rodin Vincent, Francois, Paul a ti druzí... (r. C. Sautet).

Během 80. let značně omezil koncertování a filmování, zato postavy, které vytvořil, patří k jeho nejlepším, zejm. pak chamtivý provensálský sedlák Papet ve film. přepisech románů Marcela Pagnola Jean od Floretty a Manon od pramene (obě r. C. Berri).

Vedle umělecké činnosti se celý život (zejm. pak se S. Signoretovou) veřejně politicky angažoval v boji za svobodu a lidská práva; z naivních idealistických představ o komunismu již během 50. let vystřízlivěl a svou původní víru dokázal proměnit v hluboké poznání o nutnosti důrazu na rozum a toleranci.

Pro své antisocialistické názory a podporu nezávislých iniciativ v komunistických zemích byl po několik desetiletí tamní mocenskou garniturou považován za ideologického nepřítele.

V lednu 1990, kdy přijel do Prahy s J. Semprumem a Costou-Gavrasem, předal osobně československým studentům Cenu Jana Palacha. V roce 1988 se oženil s podstatně mladší Carole Amielovou, od níž se dočkal svého prvního dítěte, syna Valentina.