Je dcerou herců Henriho Dreyfuse (vystupoval však pod uměleckým jménem Henri Murray) a Geneviève Saroyové. Studovala balet v marseilleské opeře a hereckou průpravu absolvovala v Londýně a pak v kurzech Reného Simona.
Před film. kamerou...
Životopis
Je dcerou herců Henriho Dreyfuse (vystupoval však pod uměleckým jménem Henri Murray) a Geneviève Saroyové. Studovala balet v marseilleské opeře a hereckou průpravu absolvovala v Londýně a pak v kurzech Reného Simona.
Před film. kamerou debutovala jako čtrnáctiletá pod jménem Anouk, tak se také jmenovala její postava naivní dívky ve filmu Dům pod mořem (r. H. Calef). Výrazně na sebe upozornila hlavní rolí dcery fašistického soudce, o jejíž nešťastné lásce vypráví moderní variace Shakespearovy tragédie Milenci z Verony (r. A. Cayatte).
Umělecký pseudonym Anouk Aimée pro ni vymysleli režisér Marcel Carné a básník Jacques Prévert, s nimiž natáčela předtím film La fleur de l'âge (1947, Květ doby), který však nebyl z finančních důvodů dokončen.
Na divadle se představila ve hře Jeana Cocteaua Lidský hlas a účinkovala v pařížském literárním kabaretu Rose rouge, jehož uměleckým ředitelem byl její manžel Nikos Papatakis. Díky svým křehkým půvabům a citlivému projevu s lehkým nádechem smutku, nostalgie a stesku se stala během 50. a 60. let vyhledávanou představitelkou žen, v jejichž osudech je cosi tajemného, nalomeného, ale zároveň podmanivě krásného.
Vedle francouzských tvůrců o ni projevovali stále častěji zájem také zahraniční režiséři, zejména italští. Jako bohatá a unuděná Maddalena, hledající rozptýlení v milostných avantýrách, se objevila ve slavném film. dramatu Sladký život Federica Felliniho, který jí pak svěřil i úlohu citově strádající manželky záletného režiséra (Marcello Mastroianni) v ironické komedii 8 1/2.
Mezinárodní popularitu, Zlatý glóbus 1966, cenu BAFTA 1967 a nominaci na Oscara 1966 získala díky melodramatu Muž a žena (r. C. Lelouch), v němž ztělesnila film. skriptku Anne Gauthierovou, vdovu po kaskadérovi, která naváže milostný poměr s ovdovělým automobilovým závodníkem (Jean-Louis Trintignant).
Po sedmileté odmlce, kdy se věnovala pouze rodině, pokračovala A. A. od pol. 70. let ve své umělecké kariéře. Její návrat před kameru proběhl bez problémů, neboť se dokázala vyrovnat s přibývajícími léty a přitom si zachovala šarm zralé ženy. Neztratila také nic ze svých hereckých kvalit, o čemž svědčí mj. její výkon v psychologickém dramatu Skok do prázdna (r. M. Bellocchio). Úloha duševně choré Marty, která sdílí společnou domácnost se svým neurotickým bratrem-soudcem (Michel Piccoli), jí vynesla cenu na MFF v Cannes 1980.
Všechna její čtyři manželství se rozpadla; v letech 1949-50 byla provdána za Édouarda Zimmermanna, od roku 1951 do roku 1954 za režiséra Nikose Papatakise, V letech 1966-69 za herce a šansoniéra Pierra Barouha a od roku 1970 až do roku 1978 byl jejím manželem britský herec Albert Finney.
Před film. kamerou debutovala jako čtrnáctiletá pod jménem Anouk, tak se také jmenovala její postava naivní dívky ve filmu Dům pod mořem (r. H. Calef). Výrazně na sebe upozornila hlavní rolí dcery fašistického soudce, o jejíž nešťastné lásce vypráví moderní variace Shakespearovy tragédie Milenci z Verony (r. A. Cayatte).
Umělecký pseudonym Anouk Aimée pro ni vymysleli režisér Marcel Carné a básník Jacques Prévert, s nimiž natáčela předtím film La fleur de l'âge (1947, Květ doby), který však nebyl z finančních důvodů dokončen.
Na divadle se představila ve hře Jeana Cocteaua Lidský hlas a účinkovala v pařížském literárním kabaretu Rose rouge, jehož uměleckým ředitelem byl její manžel Nikos Papatakis. Díky svým křehkým půvabům a citlivému projevu s lehkým nádechem smutku, nostalgie a stesku se stala během 50. a 60. let vyhledávanou představitelkou žen, v jejichž osudech je cosi tajemného, nalomeného, ale zároveň podmanivě krásného.
Vedle francouzských tvůrců o ni projevovali stále častěji zájem také zahraniční režiséři, zejména italští. Jako bohatá a unuděná Maddalena, hledající rozptýlení v milostných avantýrách, se objevila ve slavném film. dramatu Sladký život Federica Felliniho, který jí pak svěřil i úlohu citově strádající manželky záletného režiséra (Marcello Mastroianni) v ironické komedii 8 1/2.
Mezinárodní popularitu, Zlatý glóbus 1966, cenu BAFTA 1967 a nominaci na Oscara 1966 získala díky melodramatu Muž a žena (r. C. Lelouch), v němž ztělesnila film. skriptku Anne Gauthierovou, vdovu po kaskadérovi, která naváže milostný poměr s ovdovělým automobilovým závodníkem (Jean-Louis Trintignant).
Po sedmileté odmlce, kdy se věnovala pouze rodině, pokračovala A. A. od pol. 70. let ve své umělecké kariéře. Její návrat před kameru proběhl bez problémů, neboť se dokázala vyrovnat s přibývajícími léty a přitom si zachovala šarm zralé ženy. Neztratila také nic ze svých hereckých kvalit, o čemž svědčí mj. její výkon v psychologickém dramatu Skok do prázdna (r. M. Bellocchio). Úloha duševně choré Marty, která sdílí společnou domácnost se svým neurotickým bratrem-soudcem (Michel Piccoli), jí vynesla cenu na MFF v Cannes 1980.
Všechna její čtyři manželství se rozpadla; v letech 1949-50 byla provdána za Édouarda Zimmermanna, od roku 1951 do roku 1954 za režiséra Nikose Papatakise, V letech 1966-69 za herce a šansoniéra Pierra Barouha a od roku 1970 až do roku 1978 byl jejím manželem britský herec Albert Finney.
