Jean-Paul Belmondo se narodil v městečku Neuilly-sur-Seine, ležícím na severozápadní hranici Paříže. Jeho otec Paul Belmondo byl uznávaný sochař italského původu narozený v Alžírsku a matka Madeleine Reinaud-Richard byla malířkou. Jean-Paul se...

Životopis

Jean-Paul Belmondo se narodil v městečku Neuilly-sur-Seine, ležícím na severozápadní hranici Paříže. Jeho otec Paul Belmondo byl uznávaný sochař italského původu narozený v Alžírsku a matka Madeleine Reinaud-Richard byla malířkou. Jean-Paul se stejně jako většina mladých kluků spíše než o studium zajímal o sport, především pak o box a fotbal.

10. května 1949 se konal jeho první amatérský boxerský zápas, ve kterém porazil v jednom kole Reneho DesMaraise. Neporazitelný Belmondo v letech 1949 a 1950 ukončil celkem 3 zápasy knokautem soupeře hned v prvním kole. I když se Jean-Paulova kariéra boxera slibně rozjížděla, rozhodl se s boxem skončit. Dle svých slov přestal v momentě, kdy viděl, že se jeho tvář pomalu, ale jistě mění. Na vině však byla prodělaná tuberkulóza.

Již jako teenager se zajímal o herectví, navštěvoval soukromou divadelní školu a začal nahrávat komediální skeče. Ve svých dvaceti letech pokračoval ve tříletém studiu na konzervatoři. Během let na konzervatoři účinkoval ve skečích zesměšňujících školu, díky čemuž v roce 1956 nezískal školní cenu pro nejlepšího herce, ale pouze čestné uznání. Studenti byli rozhodnutím poroty tak znepokojeni, že se tento incident dostal na přední stránky novin.

V roce 1953 si zahrál v pařížském divadle Theatre de'Atelier ve hrách Medeé francouzského dramatika Jeana Anouilha a Zamoure dramatika Georgese Neveuxe.

Ve stejném roce se oženil s tanečnicí Elodie Constantine, s níž žil dvanáct let a měli spolu tři děti. Nejstarší dcera Patricia (nar. 1958) zahynula v roce 1994 při požáru. Dcera Florence (nar. 1960) je filmovou produkční a syn Paul (nar. 1963) je podnikatelem a dříve také příležitostným hercem.

Začátky filmové kariéry
Úplně poprvé se okouzlující Jean-Paul Belmondo objevil před kamerou v dokumentárním krátkometrážním snímku Molière (rež. Norbert Tildian, 1956), ve kterém hráli studenti konzervatoře úryvky z Molièrových komedíí. Snímek, kde Belmondo ztvárnil roli z Lakomce byl promítán pouze na Bienále v Benátkách v roce 1956.

Rok poté mu byla svěřena menší role Venina v televizní komedii režiséra Maurice Delbeze: Pěšky, na koni a vozem. Naneštěstí byly scény s Belmondem nakonec z filmu vystřiženy. Hned v dalším roce si jej režisér Marc Allégret vybral pro roli Pierrota v komedii Buď hezká a mlč a Marcel Carne mu svěřil roli gangstera v Young Sinners.

Po boku Romy Schneider se objevil v romantické komedii Anděl na zemi (rež. Géza von Radványi, 1959) a ve stejném roce si zahrál postavu D'artgnan ve francouzské televizní verzi Třech Mušketýrů.

Zlomovou rolí Jean-Paul Belmonda se stala postava Michela Poiccarda alias Laszla Kovacse ve filmu U konce s dechem (rež. Jean Luc Godard, 1960), která ho katapultovala mezi hlavní představitele Francouzské nové vlny.

Vzrůstající sláva Jean-Paul Belmonda
Po pomalém rozjezdu následovala role Paula Frapiera, novináře, který pomáhá vrahovi s útěkem před policií ve snímku Zábavy (rež. Jacques Dupont, 1960). V roce 1960 se také objevil v sedmi příběhové komedii plné francouzských hvězd s názvem Francouzka a láska (rež. Michel Boisrond). O rok později si zahrál po boku Sophie Loren ve válečném dramatu Horalka (rež. Vittorio De Sica), kde ztvárnil intelektuála a idealistu Michele, který se sblíží s mladou vdovou Cesirou a její dvanáctiletou dcerou Rosettou.

Snímky Zábavy a Horalka zaznamenaly obrovský úspěch především v USA a Anglii a časopis New York Times jej označil za nejimpozantnějšího francouzského herce od dob Gérarda Philipe (1922-1959).

Následovaly komedie Žena je žena (rež. Jean-Luc Godard, 1961) a Slavné lásky (rež. Michel Boisrond, 1961). Rolí kněze Léona ve filmu Kněz Léon Morin (1961) začala dlouholetá spolupráce Jean-Paul Belmonda a režiséra Jeana-Pierre Melvilleho. Úlohu bývalého gangstera ztvárnil v dramatu Muž jménem La Rocca (1961), jenž byl režijním debutem později slavného tvůrce kriminálního žánru Jeana Beckera.

Z notnou dávkou fantazie a ironie převyprávěl režisér Philipp de Broca příběh o životě legendárního krále pařížského podsvětí Cartouche, jehož postavu ztvárnil právě Belmondo. Po jeho boku, v roli krásné zlodějky Venuše, se objevila okouzlující Claudia Cardinal.

V roce 1963 spolupracoval s režisérem Jeanem-Pierre Melvillem hned na dvou snímcích. Thriller Práskač, kde ztvárňuje postavu Siliena podezřelého z udavačství a krimi Nejstarší Ferchaux, ve kterém se Belmondo, jako neúspěšný boxér stane tajemníkem miliardáře Ferchauxe a přemýšlí, zda s ním opustit Francii nebo uprchnout s jeho penězi. Velký úspěch slavila také další zločinecká komedie Banánová slupka, kde si hlavní roli spolu s Belmondem zahrála Jeanne Moreau.

Sympatický mizera, dobrodruh a akční hrdina
V roce 1964 přichází dobrodružná komedie Muž z Ria (rež. Philippe de Broca), díky které se Belmondo jako Adrien Dufourquet stává jakýmsi předchůdcem Indiana Jonese. Kvůli bájnému pokladu zmizelé civilizace Malteků pronásleduje Adrien únosce své snoubenky. Jeho cesta vede z Paříže do brazilského Rio de Janeira, do hlubin brazilských pralesů. Hrdina je v neustálém ohrožení života, ze kterého vždy uniká na poslední chvíli. Dalším Belmondovým hitem byl dramatický příběh z druhé světové války odehrávající se u severofrancouzského města Dunkerque Víkend na Zuydcoote (rež. Henri Verneuil, 1964).

Rok po Muži z Ria přichází Muž z Hongkongu (rež. Philippe de Broca). Belmondo zde hraje multimilionáře znuděného životem, který si na sebe najme vraha. Při natáčení Muže z Hongkongu se sblížil s herečkou Ursulou Andress. Následoval rozvod s Elodii Constantine. Vztah s Ursulou však dlouho nevydržel, hned po dvou letech ji Belmondo vyměnil za italskou herečku Laurou Antonelli, se kterou prožil sedm let.

Nominaci na cenu BAFTA v kategorii nejlepšího herce si vysloužil za postavu Ferdinanda ve filmu Jean-Luc Godarda: Bláznivý Petříček (1965).

Roli sympatického příživníka a žvanila, který svým sympatickým zjevem dostane většinou každého tam, kde ho chce mít si zahrál ve filmu Sympatický dareba (rež. Jean Becker, 1966). Následně ztvárnil role ve dvou převážně anglicky mluvících filmech Hoří v Paříži? (rež. René Clément, 1966) a bondovce Casino Royale (1967), jenž byla natočena na motivy Flemingovi úplně první bondovky.

Po svěží komedii Louise Malleho: Zloděj z Paříže (1967) si dal rok a půl dlouhou pauzu od natáčení. I přesto, že během této doby trávil 3 měsíce v Hollywoodu žádnou nabídku nepřijal. Preferoval spíše francouzský film a nechtěl se stát součástí mezinárodních produkcí.

Po roce a půl se vrací ve skvělé formě jako gangsterský řidič Francois Holin přezdívaný Ho ve filmu Ho! (rež. Robert Enrico, 1968) následovaný megahitem a zároveň francouzským nejnavštěvovanějším filmem roku 1969 Velký šéf (rež. Gérard Oury).

Ne všechny Belmondovi role z této doby byly kladně přijaty publikem. Příkladem diváckého neúspěchu je postava továrníka Louise Mahé ze Siréna od Mississippi (rež. François Truffaut, 1969) či Muž, který se mi líbí (rež. Claude Lelouch, 1969), kde vytvořil milenecký pár s Annie Girardot.

V roce 1970 přichází obrovský hit Borsalino, ve kterém si Belmondo zahrál společně s Alainem Delonem. Film natočený podle knihy Eugena Saccomana Bandité v Marseille vypráví příběh skutečných gangsterů Paula Carboneho a Francoise Spirita ve třicátých letech. Roch Siffredi (Delon) vychází z vězení a zjišťuje, že se jeho dívka spustila s Francoisem Capellou (Belmondo). Oba touží jak po Lole, tak po moci v marseillském podsvětí. Uvedení filmu provázely rozpory mezi Delonem a Belmondem. Spor o nedodržení smlouvy se dostal před soud, který Belmondo v roce 1972 vyhrál. Tento spor rozdělil obě hvězdy na tak dlouho, že se před kamerou znovu sešli po dlouhých 28 letech v komedii Patrice Leconteho: Poloviční šance (1998).

I následující historická veselohra Manželé z roku II (rež. Jean-Paul Rappeneau, 1971) a u nás téměř neznámé akční drama Kořist (rež. Henri Verneuil, 1971), které ve Francii vidělo téměř 5 milionů diváků se staly velkými hity. Kořist je strhující příběh zkorumpovaného policisty, který po nádherné řecké krajině honí zloděje, jenž stál za kolosální loupeží diamantů v Aténách.

Jean-Paul Belmondovi nestačilo, že byl mužem z Ria a mužem z Hongkongu, v roce 1973 přichází jako Muž z Acapulca (rež. Philippe de Broca, 1973). V této komedii s parodickým námětem ztvárňuje hlavní dvojroli spisovatele Françoise Merlina a jeho románové postavy Boba Saint-Claira.

Belmondo se vždy objevoval v rolích všemožných zločinců či sympatických mizerů pohybujících se za hranou zákona. Role ve filmu Strach nad městem (rež. Henri Verneuil, 1975) jej představila z druhé stránky. Jako policejní komisař bojuje proti vraždícímu maniakovi, jehož obětí jsou hezké Pařížanky. Následující rok řeší zapeklité kriminální případy jako nájemný žoldák, tzv. lovec hlav, který obchází policejní metody v kriminálním thrilleru režiséra Philippe Labro: Lovec hlav (1976).

Na počátku osmdesátých let boduje rolí francouzského tajného agenta Josseho v thrilleru Profesionál (rež. Georges Lautner, 1981), který je zrazen a odsouzen za přípravu atentátu. Zajímavostí je, že zde Belmondův, jindy téměř nesmrtelný hrdina umírá. Následuje úspěšné kriminální drama Dobrodruh (rež. Jacques Deray, 1983) a komediální role z předválečné doby Eso Es (rež. Gérard Oury, 1982).

Po těchto snímcích přichází role nenapravitelného sukničkáře v komedii Veselé Velikonoce (rež. Georges Lautner, 1984), postava seržanta cizinecké legie chránícího zásoby zlata před postupujícími Němci Mrchožrouti (rež.Henri Verneuil, 1984) a loupež jednoho vychytralého klauna Bezva Finta (rež. Alexandre Arcady, 1985).

Další roli policisty ve filmu Samotář (rež. Jacques Deray, 1987) zakončuje osmdesátá léta pro Belmonda nezvyklou postavu bývalého cirkusového artisty, současného padesátníka a úspěšného podnikatele předstírající svoji smrt. Role mu vynesla Cézara, kterého však odmítnul přijmout kvůli dávnému sporu autora sošky s jeho otcem.

V průběhu devadesátých let se Belmondo ve filmu objevuje výrazně méně než v předchozích dvou dekádách. Za zmínku stojí role Jean Valjeana v Bídnícich 20. století (rež. Claude Lelouch, 1995) a postava dobrodruha Lea v akční komedii Poloviční šance (rež. Patrice Leconte, 1998).

Po mrtvici, kterou utrpěl v roce 2001 se ve filmu objevil znovu až v roce 2008. Šlo o hlavní roli v psychologickém dramatu Muž a jeho pes režiséra Francise Hustera, jenž je prozatím Belmondovým posledním filmovým počinem.

Zpět na divadelní prkna koncem osmdesátek
Po dlouhých 26 letech se v roce 1987 vrátil na divadelní prkna a ihned zazářil ve hře Kean na motivy románu Alexandra Dumase a od roku 1990 hrál hlavní roli v úspěšném představení Cyran z Bergeracu.

Produkční společnost Cerito FIlms
Během své herecké kariéry se Belmondo rozhodl založit vlastní produkční společnost Cerito Films, pojmenovanou po své babičce. Prvním filmem v produkci Cerito byl Doktor Popaul (rež. Claude Chabrol, 1972) vyprávějící příběh lékaře zastávajícího teorii, že ošklivé ženy jsou pro život lepší než ty krásné. V hlavní roli se zde vedle Belmonda objevila herečka Mia Farrow. Následovaly filmy Smůla (rež. José Giovanni, 1972), Následník (rež. Philippe Labro, 1973) a Muž z Acapulca (rež. Philippe de Broca, 1973).

Společnost, produkující především Belmondovi snímky se od ostatních lišila na svoji dobu úžasnými propagačními kampaněmi a efektivními trailery plnými akce. Během svého působení vyprodukovala desítky skvělých snímků a roku 1990 byla prodána společnosti Canal Plus.