Režisér Mario Camerini patřil k významným tvůrcům italské kinematografie již od němé éry až do počátku sedmdesátých let 20. století. Značné obliby u diváků dosáhl především v komediálním žánru v předválečné éře tzv. filmů bílých telefonů, obecně...
Životopis
Režisér Mario Camerini patřil k významným tvůrcům italské kinematografie již od němé éry až do počátku sedmdesátých let 20. století. Značné obliby u diváků dosáhl především v komediálním žánru v předválečné éře tzv. filmů bílých telefonů, obecně ale nutno říci, že do dějin italského filmového průmyslu vstoupil spíše kvantitou než kvalitou. Camerini pocházel z Říma, první světovou válku strávil na frontě a poté začal studovat na univerzitě, vzápětí se ale dostal k filmu, k němuž jej přivedl jeho o něco starší bratranec a již tehdy uznávaný režisér Augusto Genina (1892-1957).
Od počátku dvacátých let se Camerini na postu asistenta režie podílel na několika Geninových filmech, jako samostatný režisér debutoval filmem JOLLY, CIRKUSOVÝ KLAUN (Jolly, clown di circo, 1923). Během následujících let pak natočil několik dalších snímků různých žánrů, přispěl například k první vlně žánru sandálu a meče (MACISTE PROTI ŠEJKOVI - Maciste contro lo sceicco, 1926). Cameriniho tvorbu v němé éře uzavírá dodnes vysoce hodnocený titul KOLEJE (Rotaie, 1929), který se vymkl záměru vytvořit pokřivený obraz fašistické reality, namísto toho vznikla unikátní mozaika ze života všedního dne.
Na počátku zvukové éry exceloval adaptací divadelní hry FIGARO A JEHO VELKÝ DEN (Figaro e la sua gran giornata, 1931), především ale zahájil bohatou a hlavně úspěšnou spolupráci s oblíbeným Vittoriem de Sicou (MUŽI, JACÍ JSOU DAREBÁCI - Gli uomini che mascalzoni, 1932). V roce 1934 se pracovně poprvé setkal s herečkou Assiou Noris (KRIMINÁLNÍ PŘÍBĚH - Giallo, 1934), která pak vytvořila populární dvojici v několika filmech právě s Vittoriem de Sicou. Mario Camerini se během 30. let vypracoval na předního tvůrce dnes často zatracované éry tzv. bílých telefonů, někdy bývá označován i za jejího původce. Bílý telefon byl v té době známkou luxusu a jako módní doplněk dominoval vybavení bohatých domácností, označení celé jedné éry italské kinematografie se vžilo až později.
I když Mario Camerini točil filmy nenáročné, některým z nich nelze upřít snahu o satirický pohled, což se týká například komedie DÁM MILIÓN (Daro un milione, 1935), v níž se poprvé jako ústřední pár setkali Vittorio de Sica a Assia Noris. Právě ze satiry Camerini později značně slevil, další filmy s Vittoriem de Sicou a Assiou Noris však nadále měly značný úspěch u diváků (ALE TO NENÍ VÁŽNÁ VĚC - Ma non e una cosa seria, 1936; PAN MAX - Signor Max, 1937). Z tehdejší Cameriniho tvorby vybočuje válečný film ZRADA V DŽIBUTI (Il grande appello, 1937), který byl obhajobou fašistické koloniální politiky v Africe, dnes je ale patrné, že šlo o ústupek režimu, než režisérův osobní zájem takový film natočit.
Posledním společným filmem Vittoria de Sicy a Assii Noris byla kriminální komedie POPLACH V OBCHODNÍM DOMĚ (I grandi magazzini, 1939), která opět sledovala linii nenáročné, ale solidní podívané (film byl ve své době uveden i v našich kinech). Assia Noris byla od roku 1936 i Cameriniho životní partnerkou a tím pádem pochopitelně hvězdou dalších jeho filmů i bez Vittoria de Sicy (KRÁSNÁ ZLODĚJKA - Batticuore, 1938; VALČÍK JEDNÉ NOCI - Una romantica avventura, 1940; MŮJ ŽIVOT PRO TEBE - Una storia d'amore, 1942). V roce 1940 se z nich stali i manželé. Assia Noris byla totiž ruského původu a sňatkem získané italské občanství jí po vypuknutí druhé světové války umožnilo další bezproblémovou existenci ve fašistické zemi. Dodejme ale, že se rozvedli již v roce 1943 a Assia Noris od té doby nehrála v žádném jeho filmu.
Po válce Camerini zfilmoval například Puškinovu literární předlohu KAPITÁNSKÁ DCERKA (La figlia del capitano, 1947), s využitím poválečné popularity Anny Magnani se svezl i na vlně neorealismu (MNOHO SNŮ NA ULICÍCH - Molti sogni pere le strade, 1948), pracoval i s dalšími vycházejícími hvězdami jako byla Gina Lollobrigida, častěji například Silvana Mangano, která mimo jiné hrála ve výpravném mytologickém filmu ODYSSEUS (Ulisse, 1954), předznamenávajícím příchod další vlny žánru sandálu a meče. Opět s Annou Magnani pak natočil film SESTRA LETIZIA (Suor Letizia, 1956), který mu vynesl nominaci na Zlatého lva na festivalu v Benátkách. Trojici populárních herců (A. Sordi, V. Gassman, N. Manfredi) obsadil do kriminální komedie KRIMINÁLNÍCI (Crimen, 1960). S mezinárodním hereckým obsazením a v atraktivních exteriérech realizoval dvojici na sebe navazujících dobrodružných filmů (KALI YUG, BOHYNĚ POMSTY - Kali Yug, la dea della vendetta, 1963; TAJEMSTVÍ INDICKÉHO CHRÁMU - Il mistero del tempio indiano, 1963). Cameriniho filmografii uzavírá pokus obnovit popularitu příběhů s farářem Donem Camillem (DON CAMILLO A DNEŠNÍ MLÁDEŽ - Don Camillo e i giovanni d'oggi, 1972).
Mario Camerini zemřel v Gardone Riviera v severní Itálii 4. února 1981 dva dny před svými 86. narozeninami.
Od počátku dvacátých let se Camerini na postu asistenta režie podílel na několika Geninových filmech, jako samostatný režisér debutoval filmem JOLLY, CIRKUSOVÝ KLAUN (Jolly, clown di circo, 1923). Během následujících let pak natočil několik dalších snímků různých žánrů, přispěl například k první vlně žánru sandálu a meče (MACISTE PROTI ŠEJKOVI - Maciste contro lo sceicco, 1926). Cameriniho tvorbu v němé éře uzavírá dodnes vysoce hodnocený titul KOLEJE (Rotaie, 1929), který se vymkl záměru vytvořit pokřivený obraz fašistické reality, namísto toho vznikla unikátní mozaika ze života všedního dne.
Na počátku zvukové éry exceloval adaptací divadelní hry FIGARO A JEHO VELKÝ DEN (Figaro e la sua gran giornata, 1931), především ale zahájil bohatou a hlavně úspěšnou spolupráci s oblíbeným Vittoriem de Sicou (MUŽI, JACÍ JSOU DAREBÁCI - Gli uomini che mascalzoni, 1932). V roce 1934 se pracovně poprvé setkal s herečkou Assiou Noris (KRIMINÁLNÍ PŘÍBĚH - Giallo, 1934), která pak vytvořila populární dvojici v několika filmech právě s Vittoriem de Sicou. Mario Camerini se během 30. let vypracoval na předního tvůrce dnes často zatracované éry tzv. bílých telefonů, někdy bývá označován i za jejího původce. Bílý telefon byl v té době známkou luxusu a jako módní doplněk dominoval vybavení bohatých domácností, označení celé jedné éry italské kinematografie se vžilo až později.
I když Mario Camerini točil filmy nenáročné, některým z nich nelze upřít snahu o satirický pohled, což se týká například komedie DÁM MILIÓN (Daro un milione, 1935), v níž se poprvé jako ústřední pár setkali Vittorio de Sica a Assia Noris. Právě ze satiry Camerini později značně slevil, další filmy s Vittoriem de Sicou a Assiou Noris však nadále měly značný úspěch u diváků (ALE TO NENÍ VÁŽNÁ VĚC - Ma non e una cosa seria, 1936; PAN MAX - Signor Max, 1937). Z tehdejší Cameriniho tvorby vybočuje válečný film ZRADA V DŽIBUTI (Il grande appello, 1937), který byl obhajobou fašistické koloniální politiky v Africe, dnes je ale patrné, že šlo o ústupek režimu, než režisérův osobní zájem takový film natočit.
Posledním společným filmem Vittoria de Sicy a Assii Noris byla kriminální komedie POPLACH V OBCHODNÍM DOMĚ (I grandi magazzini, 1939), která opět sledovala linii nenáročné, ale solidní podívané (film byl ve své době uveden i v našich kinech). Assia Noris byla od roku 1936 i Cameriniho životní partnerkou a tím pádem pochopitelně hvězdou dalších jeho filmů i bez Vittoria de Sicy (KRÁSNÁ ZLODĚJKA - Batticuore, 1938; VALČÍK JEDNÉ NOCI - Una romantica avventura, 1940; MŮJ ŽIVOT PRO TEBE - Una storia d'amore, 1942). V roce 1940 se z nich stali i manželé. Assia Noris byla totiž ruského původu a sňatkem získané italské občanství jí po vypuknutí druhé světové války umožnilo další bezproblémovou existenci ve fašistické zemi. Dodejme ale, že se rozvedli již v roce 1943 a Assia Noris od té doby nehrála v žádném jeho filmu.
Po válce Camerini zfilmoval například Puškinovu literární předlohu KAPITÁNSKÁ DCERKA (La figlia del capitano, 1947), s využitím poválečné popularity Anny Magnani se svezl i na vlně neorealismu (MNOHO SNŮ NA ULICÍCH - Molti sogni pere le strade, 1948), pracoval i s dalšími vycházejícími hvězdami jako byla Gina Lollobrigida, častěji například Silvana Mangano, která mimo jiné hrála ve výpravném mytologickém filmu ODYSSEUS (Ulisse, 1954), předznamenávajícím příchod další vlny žánru sandálu a meče. Opět s Annou Magnani pak natočil film SESTRA LETIZIA (Suor Letizia, 1956), který mu vynesl nominaci na Zlatého lva na festivalu v Benátkách. Trojici populárních herců (A. Sordi, V. Gassman, N. Manfredi) obsadil do kriminální komedie KRIMINÁLNÍCI (Crimen, 1960). S mezinárodním hereckým obsazením a v atraktivních exteriérech realizoval dvojici na sebe navazujících dobrodružných filmů (KALI YUG, BOHYNĚ POMSTY - Kali Yug, la dea della vendetta, 1963; TAJEMSTVÍ INDICKÉHO CHRÁMU - Il mistero del tempio indiano, 1963). Cameriniho filmografii uzavírá pokus obnovit popularitu příběhů s farářem Donem Camillem (DON CAMILLO A DNEŠNÍ MLÁDEŽ - Don Camillo e i giovanni d'oggi, 1972).
Mario Camerini zemřel v Gardone Riviera v severní Itálii 4. února 1981 dva dny před svými 86. narozeninami.