Martin Frič

herec, scénárista, režisér

Narození:
29. března 1902
Úmrtí:
26. srpna 1968, důvod: sebevražda
Martin Frič se po studiích na nižší reálce a uměleckoprůmyslové škole začal ve svých šestnácti letech místo letadlům věnovat divadlu. Vystupoval v kabaretu Červená sedma, v Revoluční scéně, v divadle Rokoko... Pak ale opustil Prahu a v Bratislavě...

Životopis

Martin Frič se po studiích na nižší reálce a uměleckoprůmyslové škole začal ve svých šestnácti letech místo letadlům věnovat divadlu. Vystupoval v kabaretu Červená sedma, v Revoluční scéně, v divadle Rokoko... Pak ale opustil Prahu a v Bratislavě se stal jedním ze spoluzakladatelů populárního nočního podniku – kabaretu Moderna. V Bratislavě ovšem dlouho nevydržel a po roce se vrátil do Prahy.

Bylo mu dvacet let, když se díky úspěšnému návrhu plakátu k filmu Dáma s malou nožkou dostal do báječného světa filmu. Nejprve kreslil reklamy, maloval stavby, pracoval v laboratořích, psal scénáře, hrál malé role... Jeho režijním debutem se stal Páter Vojtěch. Adaptace populárního románu Jana Klecandy v titulní roli s Karlem Lamačem sklidila nečekaný úspěch, a to i v zahraničí.

Fričovým prvním zvukovým filmem se stala adaptace Haškova románu Dobrý voják Švejk. Natáčení se ale neobešlo bez problémů. Nejprve došlo k právním sporům ohledně autorských práv, později zasáhla cenzura a postava polního kuráta Katze, kterého představoval Hugo Haas, musela být změněna na štábního lékaře. U diváků měl film úspěch, u kritiky příliš ne. Ta hodnotila negativně zejména výkon Saši Rašilova v hlavní roli.

Pak následovalo několik snímků vzniklých za spolupráce s Karlem Lamačem (On a jeho sestra, To neznáte Hadimršku), ve kterých hrál hlavní roli Vlasta Burian. O tohoto herce se potom Karel Lamač s Martinem Fričem “dělili”. V letech 1930 – 1945 natočil Vlasta Burian 23 filmů. Z nich osm natočil Lamač, Frič devět a zbytek ostatní režiséři. Fričovy filmy ovšem měly vyšší uměleckou úroveň. Byl jediným režisérem, který dokázal Buriana ukočírovat. Výsledkem toho jsou tři filmy, ve kterých převládá propracovaný herecký výkon namísto obvyklé improvizace: Dvanáct křesel, Revizor, U snědeného krámu. Za umělecký vrchol společné práce je považován právě posledně jmenovaný snímek, adaptace staropražského románu Ignáta Herrmanna. Žádný z dalších společných filmů (Hrdina jedné noci, Tři vejce do skla, Baron Prášil ani Katakomby) již nedosáhl jeho úrovně.

V roce 1933 se opět sešel Martin Frič s hercem Národního divadla Hugo Haasem. Tehdy, když hrál ve Fričově snímku Život je pes, patřil Hugo Haas již k nejoblíbenějším filmovým komikům. Film dosáhl velkého úspěchu u obecenstva a přirozeně následovaly další společné snímky Friče a Haase. Přestože obecenstvo je přijímalo i nadále s nadšením, kritice neušlo, že oba tvůrci těžili z jediného druhu komiky a z Haasovy herecké rutiny. Jednalo se často o náměty, na nichž se Hugo Haas autorsky podílel (Mazlíček, Ať žije nebožtík!, Švadlenka, Mravnost nade vše) nebo šlo o adaptace divadelních předloh (Poslední muž, Jedenácté přikázání).

Z linie těchto filmů nejvíce vybočoval snímek Ulička v ráji z roku 1936. V roce 1937 spolupráce Martina Friče s Hugo Haasem, který přecházel postupně k vlastní režii, skončila.

Ve stejném roce ale natočil také ve spolupráci s Janem Werichem a Jiřím Voskovcem film Svět patří nám. Jednalo se o jeden z nejodvážnějších protifašistických snímků své doby. To mu samozřejmě přineslo spoustu problémů během okupace.

Ve filmu Advokátka Věra se setkal s další výraznou hereckou osobností, s Oldřichem Novým. Ten teprve před třemi lety přišel do Prahy, byl obsazován do kýčovitých snímků vycházejících z operetních předloh (Na tý louce zelený, Uličnice) či nenáročných konverzaček (Důvod k rozvodu, Falešná kočička, Dědečkem proti své vůli) a až Martin Frič v něm objevil herce se svérázným druhem komiky. Dva roky po premiéře Advokátky Věry, přišel do kin film Kristián, který byl s nadšením přijat a to dokonce i ze strany filmové kritiky. Za režii Kristiána a filmu Škola základ života získal Frič Zemskou cenu 1939.

Dvojice Oldřich Nový – Nataša Gollová se stala slavnou. Přesto se už úspěch Kristiána nepodařilo zopakovat v žádném z následujících filmů (Eva tropí hlouposti, Roztomilý člověk, Hotel Modrá hvězda).

Podle předlohy Jaroslava Žáka natočil ještě před válkou komedie Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. Ve filmu Krok do tmy se pokusil o kriminální komedii. Natočil rovněž drama Hordubalové podle předlohy Karla Čapka nebo příběh legendárního slovenského zbojníka Jánošík.

Komediálního talentu přední členky Národního divadla Růženy Naskové, využil Martin Frič ve filmu Tetička. Na sklonku okupace natočil historické veselohry Počestné paní pardubické a Prstýnek.

Po osvobození se mu podařilo vypořádat se s nadměrným požíváním alkoholu a opět se s elánem pustil do práce. Vystřídal režiséra J. A. Holmana na režii filmu 13. revír, natočil první slovenský celovečerní hraný film Varúj...! a Čapkovy povídky, které se dočkaly ocenění na mezinárodním festivalu v Benátkách.

Natočil také komedie ze současnosti jako Polibek ze stadionu nebo parodii Pytlákova schovanka.

Po únoru 1948 se opět ocitl pod tlakem totalitní moci a byl tlačen tam, kde příliš nechtěl být. V roce 1949 vstoupil do Komunistické strany a natočil snímek Zocelení. Za film získal Cenu boje za sociální pokrok na MFF v Karlových Varech.

Naději na nové nadechnutí sliboval dvoudílný film Císařův pekař a Pekařův císař. Došlo ovšem k opaku a ministr kultury Zdeněk Nejedlý udělil Martinu Fričovi dvouletý distanc. Během této doby natáčel jen dokumenty Bylo nás 120 000, Mladé dny, Mládí naší vlasti, Obránci vlasti, Píseň svobody, Spartakiáda.

Po zákazu se vrátil s novými oblíbenými herci – Jiřím Sovákem, Jiřinou Bohdalovou, Vlastimilem Brodským, Milošem Kopeckým aj. Zachovává si pro sebe tak typickou pestrost žánrů. Vedle komedií Král Králů, Nejlepší ženská mého života se pokusil i o pohádkový žánr ve filmech Princezna se zlatou hvězdou a Dařbuján a Pandrhola. Natočil rovněž adaptaci předlohy Eduarda Basse Lidé z maringotek a drama Hvězda zvaná Pelyněk. K jeho vrcholům patří rovněž také televizní práce Medvěd a Slzy, které svět nevidí s Janem Werichem v hlavní roli.

Jeho nenaplněným snem bylo natočit film Lidice o smutném osudu této vesnice.

V noci na 21. srpna 1968 si nalil ze svého schovaného koňaku a druhý den byl nalezen a odvezen do nemocnice, kde 26. srpna 1968 zemřel.

Natočil celkem 111 filmů a stal se nejplodnějším českým filmařem všech dob, kterého jen tak někdo nepřekoná. Kromě toho, že byl vynikající režisér, byl také skvělý člověk. Stejně jako miloval film, miloval i lidi.

Za jeho dílo mu byl v roce1965  udelený titul Národní umělec .

Autor : uživatel Streee