Jeho příběh je naoko americká růžová hudební knihovna: hoch z Bruntálu, co od puberty skládal a v šestnácti dostal pod stromek svou první vlastní kytaru, píše do šuplíku vždycky, když má splín. Jednoho dne najde na internetu inzerát, přihlásí se do vyhledávací soutěže a ačkoli za zády nemá pojistku v podobě kapely a na kontě žádné vystoupení před lidmi, předstoupí s životní trémou před porotu, na pódiu zoufale sám, ale přesto nakonec získá nahrávací smlouvu. Že o tom každý z nás někdy snil? NICELAND si to na vlastní kůži odžil. A ačkoli je se svým debutem právě na startu, jeho písničky jsou tak celistvé, hotové a jímavé jako jeho pocity; hrdina tak trochu proti své vůli, léčitel nejen svůj a kouzelník černé i bílé magie.

„Skládání písniček je pro mne terapie,“ vysvětluje NICELAND. „Prostě málokdy přijde písnička shůry - většinou se vypisuju ze špatných dní. A terapie zafunguje v ten moment, když je písnička hotová... Ale tím to vlastně nekončí – pak písnička působí jako připomenutí a zachycení momentu, který podnítil její vznik. Často při jejím hraní přináší všechny ty pocity zpátky. Takže místo terapie jde spíš o deník.“ říká NICELAND, který zpívá zásadně jazykem svých vzorů Thoma Yorka (Radiohead), Johnnyho Cashe, Michaela Stipea (R.E.M.) či Jacka Johnsona, a který si zvolil jméno podle filmu islandského režiséra Fridrika Thóra Fridrikssona.“Líbí se mi kontrast názvu, klidu a pohody, která z něho vyzařuje, s někdy hroznou depkou a naštvaností některých mých textů,“ vysvětluje písničkář, který napsal již na čtyřicet skladeb.

Možná i proto dostalo jeho debutové album název Little Black Book – jako zápisník, který si každý nosíme po celý život v sobě a on na nás občas vycení svoje zuby. „Ten černý notes s poznámkami, jmény a telefonními čísly vás během vteřiny dokáže naprosto strhnout zpátky do doby, kdy zápis vznikl. A o to jde, o tom je každá píseň,“ vysvětluje skladatel a textař a budoucí objev NICELAND.

Jako o objevu o něm koneckonců mluví i producent jeho alba Yarda Helešic:

„Líbilo se mi, že kluk s kytarou uspěl v Coca-Cola PopStar v konkurenci samých skupin,“ dodává. „Přitom NICELAND je univerzální, dokáže hrát i se skupinou. V tom je jeho veliká výhoda.“ Univerzálnost, a především introvertní křehkost, na to společně vsadili při nahrávání 13ti písniček.

„Chtěli jsme obohatit původní verze písniček, uchovat jejich náladu ze syrového stavu, dát albu celkový koncept, aby bylo poslouchatelné celé naráz – i když tohle se v dnešní době už prý moc nenosí. Rozhodně jsem nechtěl jednotvárnost. Naštěstí se mi tu a tam podaří napsat něco se sebeironií a humorem, takže se ty „do sebe zahleděné sebetrýzně“ mají čím odlehčit,“ směje se NICELAND, který má za sebou první studiové nahrávání a mnoho s tím spojených zlomových okamžiků: „První, když jsme nahrávali party s Jirkou Stivínem a slyšeli, jak se všechno začíná vzájemně doplňovat. A potom i kytarové party a motivy...všechno se vymýšlelo ve studiu; prostě improvizace a dostatek času na nahrávání přineslo zlomových okamžiků nepočítaně,“ vzpomíná NICELAND.

A zlomových okamžiků zjevně ještě hodně přijde: na nejbližsí dobu má NICELAND mj. naplánované akustické vystoupení na FebioFestu 29.3. (přípomínka podzimního úspěšného hostování na Akustik Best Of Tour kapely KRYŠTOF); s kapelou - na O2 Jarním Sázavafestu 11.4. své CD Little Black Book pokřtí. „Asi budu hodně nervózní, naštěstí se z toho obvykle rychle dostanu a pak už vyřvávám své deníkové zápisky do lidí. Je to zajímavý pocit! A chtěl bych určitě vystupovat především s kapelou: byla by škoda písničky ochudit o jejich aranže. A hlavně, kapela je důležitá aby si navzájem kryla záda nadšením pro stejnou muziku. To je na tom to nejlepší!“