Pochází ze známé umělecké rodiny; je pravnukem malíře Vasilije Surikova, vnukem malíře Pjotra Končalovského, synem básníka, textaře, dramatika a scenáristy Sergeje Michalkova (mj. spoluautor textu k sovětské hymně) a překladatelky Natalji Končalovské.

Jeho starší bratr Andrej Končalovskij (dříve užíval jméno Michalkov- Končalovskij) je významný film. režisér, působící v posledních letech převážně v USA.

Jako čtrnáctiletý začal hrát N. M. na scéně moskevského Divadla Stanislavského a v patnácti letech debutoval před film. kamerou, kde na sebe výrazněji upozornil hlavní rolí mladého moskevského dělníka Kolji ve filmu Chodím po Moskvě (r. G. Danělija).

V letech 1963-66 studoval herectví v Divadelním učilišti Borise Ščukina, v letech 1968-71 studoval režii u Michaila Romma na VGIKu, který absolvoval středometrážním filmem Spokojnyj děň v konce vojny (1972, Poklidný den na konci války).

Už od studentských let se uplatňoval na film. plátně jako představitel odvážných a mužných hrdinů, oplývajících šarmem a romantickou rozervaností. Nehrál je však v poloze jednoznačně heroické; každá z jeho postav byla precizní a vnitřně bohatou psychologickou studií s odstíněným charakterem, ať už ztělesňoval rozmařilého knížete (Šlechtické hnízdo), polárního letce (Červený stan), nebo frontového poručíka (Píseň o hrdinné dívce).

Obdobnými rysy se vyznačovaly postavy, které vytvořil ve svých vlastních filmech: chytrý a krutý anarchista Brylov, samozvaný ataman banditů, ve westernově pojatém snímku z doby občanské války Svůj mezi cizími; ilegální pracovník Ivan v retrodramatu Otrokyně lásky; ničemný lékař Nikolaj Trileckij v přepisu Čechovovy dramatické prvotiny Nedokončená skladba (Zlatá mušle na MFF v San Sebastianu 1977); číšník v satirické sociální fresce Příbuzenstvo.

Všechny jeho filmy, z nichž mnohé vyvolaly bouřlivé polemiky, jsou propojeny s atmosférou určité historické epochy, nastolují otázky, zpochybňující samolibou zahleděnost do zdánlivě nepopiratelných jistot a vyslovují ironický a zasvěcený soud nad "záhadnou duší" ruského a sovětského člověka.

Ve snímku Nedokončená skladba, skvostné variaci na téma Čechovovy dramatiky, oživil její komediální, ironické jádro. Dramatem Pět večerů v atraktivním retrostylu evokoval probuzení lidských duší a srdcí během krátkého období politického tání po roce 1956.

V nekonvenční adaptaci Oblomov brilantně polemizuje s tradiční interpretací slavného románu I. A. Gončarova, jehož hrdinou je zlenivělý intelektuál (Oleg Tabakov). V tragikomedii Příbuzenstvo a v komorním manželském souboji Beze svědků sarkasticky i soucitně odkryl propastnost citové devastace tvora, jízlivě zvaného homo sovieticus.

V dramatu Oči černé propojil něžný smutek Čechovovy Dámy s psíčkem s nyvostí populární romance, zaváté do světových šantánů bělogvardějskou emigrací. Tragické téma odrodilství se táhne autorovou režijní i hereckou tvorbou.

Nezávisle na době a sociální situaci rozehrál ve svých hrdinech bohatou škálu emocí, v projevech přitažlivých i odpudivých, jejichž charaktery odrážejí různé lidské slabosti a pokřivenosti života: furiantský naftař Alexej Usťužanin, který zatouží znovu zakotvit v rodné sibiřské vsi a vzápětí zahyne při ropném požáru, ve velkolepé fresce Sibiriáda (r. A. Končalovskij); profesionální svůdce a bonviván Boris, nadaný vědec, který však svou energii uplatňuje jako podnikavý organizátor života v letovisku, ve snímku Portrét umělcovy ženy (r. A. Pankratov); průvodčí Andrej, nekulturní a neurvalý, ale přitažlivý egoista, který převáží úzkoprofilové zboží a vydělává na účet špatně fungující obchodní sítě, ve smutné komedii Nádraží pro dva (r. E. Rjazanov); neotřesitelně cynický šéf autoservisu, jenž si je vědom, že na jeho blahovůli jsou závislí i místní funkcionáři, ve filmu Dopravní inspektor (r. E. Urazbajev); elegantní rejdař Paratov, jehož životní styl a mužný vzhled imponuje mladé šlechtičně (Larisa Guzejevová), v adaptaci hry A. N. Ostrovského Krutá romance (r. E. Rjazanov).

Díky své pragmatické prozíravosti se v pol. 80. let zorientoval v zákulisí koprodukčních praktik a založil vlastní produkční společnost TRITE, v níž rozvíjí kromě kinematografických služeb (také západním partnerům) různé kulturní aktivity (mj. vydavatelství Ruský archiv, které publikuje nikdy nezveřejněné dokumenty).

Pro své film. projekty nachází v posledních letech podporu zejména u francouzských producentů. S velmi příznivým ohlasem diváků i odborných kruhů (Zlatý lev na MFF v Benátkách 1991, Felix 1991 a Nika 1991) se setkal jeho poetický film Urga, humorně laděný příběh o pastevci, žijícím se svou rodinou uprostřed nekonečných stepí čínského Mongolska v harmonické symbióze s přírodou, dokud tam jednoho dne nezabloudí ruský řidič (Vladimir Gosťuchin), se kterým podnikne cestu do vzdáleného města.

Další prestižní ocenění, Oscara 1994 (nominace na cenu BAFTA 1995), získal N. M. za film Unaveni sluncem, melancholicko-kritické drama z období stalinského teroru, v němž zároveň ztvárnil klíčovou postavu pravověrného důstojníka Kotova, hrdiny občanské války, který se stane obětí politických čistek.

Krátce poté, co se v květnu 1995 zúčastnil v barrandovských ateliérech natáčení film. adaptace Gogolova Revizora (r. S. Gazarov), kde hrál roli hejtmana, navštívil Prahu znovu jako host 1. ročníku MFF Zlatý Golem, aby na něm uvedl retrospektivu svých filmů a převzal Zlatého Golema za celoživotní dílo.

Byl oficiálním hostem MFF v Karlových Varech 1999, kde uvedl svůj velkofilm Lazebník sibiřský a převzal Cenu města Karlovy Vary.

Jeho nesporná umělecká autorita ho přivedla do týmu poradců prezidenta Jelcina, který ho pověřil funkcí předsedy Prezidia fondu ruské kultury.

Roku 1984 byl jmenován národním umělcem RSFSR a za významný vklad do světového umění byl v roce 19931 dekorován francouzským Řádem čestné legie.