Je dcerou herců Michaela Redgravea (1908-1985) a Rachel Kempsonové (nar. 1910), starší sestrou herců Corina Redgravea a Lynn Redgraveové. Od dětství se věnovala baletu, ale ve čtrnácti letech se musela pro svůj vysoký vzrůst vzdát baletních...
Životopis
Je dcerou herců Michaela Redgravea (1908-1985) a Rachel Kempsonové (nar. 1910), starší sestrou herců Corina Redgravea a Lynn Redgraveové. Od dětství se věnovala baletu, ale ve čtrnácti letech se musela pro svůj vysoký vzrůst vzdát baletních ambicí. Po maturitě na londýnské Queensgate School studovala 1954-57 herectví na Central School of Speech and Drama v Londýně.
Profesionální dráhu zahájila v létě 1957 na jevišti essexského Frinton Summer Theatre, ale o rok později debutovala v Londýně po boku svého otce ve hře N. C. Huntera Dotek slunce. 1959 se stala členkou Royal Shakespeare Theatre ve Stratfordu nad Avonou, kde vytvořila hlavní ženské party v shakespearovských inscenacích (mj. Othello, Sen noci svatojánské, Romeo a Julie, Zkrocení zlé ženy a Jak se vám líbí), režírovaných Tony Richardsonem, Tyronem Guthriem a Peterem Hallem.
Na londýnských scénách se postupně představila v mnoha Shakespearových hrách (mj. Antonius a Kleopatra a Macbeth) a v komedii Jay Presson Allenové Nejkrásnější čas slečny Brodiové (1966); hrála Polly Peachumovou v Brechtově Třígrošové opeře (1972), Irinu Arkadinovou v Čechovově Rackovi (1985) a paní Alvingovou v Ibsenových Strašidlech (1986).
Divadelní úspěchy slavila také na Broadwayi, mj. v dramatu Tennessee Williamse Sestup Orfeův (1988). Divadelní činnosti se věnuje dodnes; v květnu 2000 se představila na jevišti londýnského Globe Theater jako Prospero v Shakespearově Bouři. Vedle svého otce - hrála jeho dceru Pamelu - se objevila poprvé na film. plátně 1958 v nemocničním melodramatu Za rouškou (r. B. D. Hurst).
Před kameru se vrátila až po osmi letech (v pol. 60. let.), kdy se rázem prosadila v mezinárodním měřítku. Cenu na MFF v Cannes 1966 a nominaci na Oscara 1966 jí zajistila role Leonie, bývalé manželky výstředního mladíka (David Warner), který se ji snaží všemožnými způsoby získat nazpět, v černé komedii Morgan, případ zralý k léčení (r. K. Reisz).
Zájem o ni brzy projevili také významní zahraniční režiséři. Michelangelo Antonioni jí svěřil ve své psychologické studii Zvětšenina úlohu tajemné ženy jménem Jane, vymáhající na fotografovi (David Hemmings) náhodně pořízený snímek, patrně zachycující vraždu. Americký režisér Joshua Logan využil jejího pěveckého talentu pro roli Guinevery, nevěsty anglického krále Artuše (Richard Harris) a milenky francouzského krále Lancelota (Franco Nero), ve film. verzi muzikálu Mosse Harta a Alana J. Lernera Král Artuš a jeho družina.
Své pohybové schopnosti dokonale uplatnila v úloze legendární americké tanečnice Isadory Duncanové, za jejíž mistrné ztvárnění v životopisném dramatu Isadora (r. K. Reisz) byla oceněna na MFF v Cannes 1969 a nominována na Oscara 1968. Další významnou historickou osobností, s níž se ucházela o Oscara 1971 a získala za ni Donatellova Davida 1972, byla královna Marie Stuartovna v kostýmním filmu Marie, královna skotská (r. Ch. Jarrott).
Jednou z mála ryze záporných rolí, které kdy vytvořila, je hrbatá jeptiška, matka Johanna od Andělů, která falešně obviní z čarodějnictví nevinného vikáře (Oliver Reed), v dramatu podle skutečné události z Francie 17. století Ďáblové (r. K. Russell). Jako levicově politicky angažovaná umělkyně si V. R. vybírá často role, jimiž může otevřeně či alespoň nepřímo vyjadřit svá stanoviska ke společenským problémům.
Proto její galerie postav zahrnuje tolik výjímečných a dramaticky složitých hrdinek: nezávislé, svobodomyslné a nekonvenční ženy, které však často pro své přesvědčení a postoje trpí či na ně dokonce tragicky doplácejí. Mimořádnou houževnatostí a pevnou vůlí se vyznačuje její protifašistická bojovnice Julie, která odhodlaně podstupuje v zájmu věci i tu nejvyšší oběť, ve film. zpracování vzpomínkové povídky Lillian Hellmanové Julie (r. F. Zinnemann).
Za tuto roli získala Oscara 1977, o něhož se znovu ucházela o sedm let později úlohou zanícené feministky s lesbickými sklony Olivie Chancellorové, zápasící s mladým pravníkem (Christopher Reeve) o přízeň výřečné dívky (Madeleine Potterová), v ekranizaci románu Henryho Jamese o počátcích ženského emancipačního boje v USA Bostoňanky (r. J. Ivory).
S psychologickou hloubkou dokázala vykreslit také portréty frustrovaných žen, hledajících únik z osamělosti, nudy a z područí mužských protěšků: slavná spisovatelka detektivních románů Agatha Christie, o jejímž tajemném zmizení vypráví psychologicko-kriminální film Agatha (r. M. Apted); bohatá, ale manželem a dětmi opuštěná Nancy, bojující se svými přítelkyněmi za záchranu parních lázní, ve film. adaptaci hry Nell Dunnové Parní lázně (r. J. Losey); maloměstská učitelka Jean Traversová, kterou přiměje sebevražda neznámého mladíka (Tim McInnery), který ji bezprostředně před činem požádal bezvýsledně o ruku, k sebezpytujícím ponorům do vlastního nitra, v psychologickém dramatu Městečko Wetherby (r. D. Hare).
V poslední době je často obsazována do vedlejších rolí matek (Dům duchů, Howards End). Za svůj výkon, jaký předvedla v úloze umírající matky profesionálního zabijáka ruského původu (Tim Roth) v gangsterském morytátu Malá Oděsa (r. J. Gray), obdržela Volpiho pohár na MFF v Benátkách 1994. Naprázdno vyšla její nominace na Zlatý glóbus 1995 za roli postarší slečný Bentleyové, o jejímž citovém vzplanutí ke stejně starému britskému důstojníkovi (Edward Fox) během prázdninového pobytu u italského jezera vypráví nostalgický retrosnímek podle novely H. E. Batese Měsíc u jezera (r. J. Irvin).
Z jejích TV rolí vyniká postava židovské vězenkyně Fanii Fenelonové, členky ženského orchestru z koncentračního tábora Osvětim, v dramatu Arthura Millera Hra o čas (herecká cena Emmy 1980). V. R. proslula nejen jako film. hvězda, ale od konce 60. let přitahuje pozornost tisku svými politickými aktivitami a radikálními postoji, jimiž vyvolává mezinárodní skandály.
Účastnila se jako výmluvný řečník mnoha demonstrací proti válce ve Vietnamu a jadernému zbrojení (byla proto krátce uvězněna), netají se sympatiemi k teroristické organizaci IRA, podporuje Organizaci pro osvobození Palestiny Jásira Arafata (financovala film Palestinec). Angažuje se v Revoluční straně pracujících, za kterou 1974 neúspěšně kandidovala do parlamentu. Publikovala memoárovou knihu An Autobiography (1991, Vlastní životopis).
V letech 1962-67 byla provdána za režiséra Tonyho Richardsona, který ji obsadil do svých filmů Námořník z Gibraltaru a Útok lehké kavalerie. Jejich dcery Natasha Richardsonová a Joely Richardsonová se věnují rovněž herecké kariéře. Ze vztahu s italským hercem Francem Nerem má také syna Carla Gabriela (nar. 1969), který je film. režisérem.
Profesionální dráhu zahájila v létě 1957 na jevišti essexského Frinton Summer Theatre, ale o rok později debutovala v Londýně po boku svého otce ve hře N. C. Huntera Dotek slunce. 1959 se stala členkou Royal Shakespeare Theatre ve Stratfordu nad Avonou, kde vytvořila hlavní ženské party v shakespearovských inscenacích (mj. Othello, Sen noci svatojánské, Romeo a Julie, Zkrocení zlé ženy a Jak se vám líbí), režírovaných Tony Richardsonem, Tyronem Guthriem a Peterem Hallem.
Na londýnských scénách se postupně představila v mnoha Shakespearových hrách (mj. Antonius a Kleopatra a Macbeth) a v komedii Jay Presson Allenové Nejkrásnější čas slečny Brodiové (1966); hrála Polly Peachumovou v Brechtově Třígrošové opeře (1972), Irinu Arkadinovou v Čechovově Rackovi (1985) a paní Alvingovou v Ibsenových Strašidlech (1986).
Divadelní úspěchy slavila také na Broadwayi, mj. v dramatu Tennessee Williamse Sestup Orfeův (1988). Divadelní činnosti se věnuje dodnes; v květnu 2000 se představila na jevišti londýnského Globe Theater jako Prospero v Shakespearově Bouři. Vedle svého otce - hrála jeho dceru Pamelu - se objevila poprvé na film. plátně 1958 v nemocničním melodramatu Za rouškou (r. B. D. Hurst).
Před kameru se vrátila až po osmi letech (v pol. 60. let.), kdy se rázem prosadila v mezinárodním měřítku. Cenu na MFF v Cannes 1966 a nominaci na Oscara 1966 jí zajistila role Leonie, bývalé manželky výstředního mladíka (David Warner), který se ji snaží všemožnými způsoby získat nazpět, v černé komedii Morgan, případ zralý k léčení (r. K. Reisz).
Zájem o ni brzy projevili také významní zahraniční režiséři. Michelangelo Antonioni jí svěřil ve své psychologické studii Zvětšenina úlohu tajemné ženy jménem Jane, vymáhající na fotografovi (David Hemmings) náhodně pořízený snímek, patrně zachycující vraždu. Americký režisér Joshua Logan využil jejího pěveckého talentu pro roli Guinevery, nevěsty anglického krále Artuše (Richard Harris) a milenky francouzského krále Lancelota (Franco Nero), ve film. verzi muzikálu Mosse Harta a Alana J. Lernera Král Artuš a jeho družina.
Své pohybové schopnosti dokonale uplatnila v úloze legendární americké tanečnice Isadory Duncanové, za jejíž mistrné ztvárnění v životopisném dramatu Isadora (r. K. Reisz) byla oceněna na MFF v Cannes 1969 a nominována na Oscara 1968. Další významnou historickou osobností, s níž se ucházela o Oscara 1971 a získala za ni Donatellova Davida 1972, byla královna Marie Stuartovna v kostýmním filmu Marie, královna skotská (r. Ch. Jarrott).
Jednou z mála ryze záporných rolí, které kdy vytvořila, je hrbatá jeptiška, matka Johanna od Andělů, která falešně obviní z čarodějnictví nevinného vikáře (Oliver Reed), v dramatu podle skutečné události z Francie 17. století Ďáblové (r. K. Russell). Jako levicově politicky angažovaná umělkyně si V. R. vybírá často role, jimiž může otevřeně či alespoň nepřímo vyjadřit svá stanoviska ke společenským problémům.
Proto její galerie postav zahrnuje tolik výjímečných a dramaticky složitých hrdinek: nezávislé, svobodomyslné a nekonvenční ženy, které však často pro své přesvědčení a postoje trpí či na ně dokonce tragicky doplácejí. Mimořádnou houževnatostí a pevnou vůlí se vyznačuje její protifašistická bojovnice Julie, která odhodlaně podstupuje v zájmu věci i tu nejvyšší oběť, ve film. zpracování vzpomínkové povídky Lillian Hellmanové Julie (r. F. Zinnemann).
Za tuto roli získala Oscara 1977, o něhož se znovu ucházela o sedm let později úlohou zanícené feministky s lesbickými sklony Olivie Chancellorové, zápasící s mladým pravníkem (Christopher Reeve) o přízeň výřečné dívky (Madeleine Potterová), v ekranizaci románu Henryho Jamese o počátcích ženského emancipačního boje v USA Bostoňanky (r. J. Ivory).
S psychologickou hloubkou dokázala vykreslit také portréty frustrovaných žen, hledajících únik z osamělosti, nudy a z područí mužských protěšků: slavná spisovatelka detektivních románů Agatha Christie, o jejímž tajemném zmizení vypráví psychologicko-kriminální film Agatha (r. M. Apted); bohatá, ale manželem a dětmi opuštěná Nancy, bojující se svými přítelkyněmi za záchranu parních lázní, ve film. adaptaci hry Nell Dunnové Parní lázně (r. J. Losey); maloměstská učitelka Jean Traversová, kterou přiměje sebevražda neznámého mladíka (Tim McInnery), který ji bezprostředně před činem požádal bezvýsledně o ruku, k sebezpytujícím ponorům do vlastního nitra, v psychologickém dramatu Městečko Wetherby (r. D. Hare).
V poslední době je často obsazována do vedlejších rolí matek (Dům duchů, Howards End). Za svůj výkon, jaký předvedla v úloze umírající matky profesionálního zabijáka ruského původu (Tim Roth) v gangsterském morytátu Malá Oděsa (r. J. Gray), obdržela Volpiho pohár na MFF v Benátkách 1994. Naprázdno vyšla její nominace na Zlatý glóbus 1995 za roli postarší slečný Bentleyové, o jejímž citovém vzplanutí ke stejně starému britskému důstojníkovi (Edward Fox) během prázdninového pobytu u italského jezera vypráví nostalgický retrosnímek podle novely H. E. Batese Měsíc u jezera (r. J. Irvin).
Z jejích TV rolí vyniká postava židovské vězenkyně Fanii Fenelonové, členky ženského orchestru z koncentračního tábora Osvětim, v dramatu Arthura Millera Hra o čas (herecká cena Emmy 1980). V. R. proslula nejen jako film. hvězda, ale od konce 60. let přitahuje pozornost tisku svými politickými aktivitami a radikálními postoji, jimiž vyvolává mezinárodní skandály.
Účastnila se jako výmluvný řečník mnoha demonstrací proti válce ve Vietnamu a jadernému zbrojení (byla proto krátce uvězněna), netají se sympatiemi k teroristické organizaci IRA, podporuje Organizaci pro osvobození Palestiny Jásira Arafata (financovala film Palestinec). Angažuje se v Revoluční straně pracujících, za kterou 1974 neúspěšně kandidovala do parlamentu. Publikovala memoárovou knihu An Autobiography (1991, Vlastní životopis).
V letech 1962-67 byla provdána za režiséra Tonyho Richardsona, který ji obsadil do svých filmů Námořník z Gibraltaru a Útok lehké kavalerie. Jejich dcery Natasha Richardsonová a Joely Richardsonová se věnují rovněž herecké kariéře. Ze vztahu s italským hercem Francem Nerem má také syna Carla Gabriela (nar. 1969), který je film. režisérem.
