Tento rodák z finské Orimattily přitom začínal v zaměstnáních, která měla k filmařině daleko: byl umývačem nádobí, poslíčkem a hlídačem. Zkoušel to také jako filmový kritik. Jeho hlavní zásadou však bylo „nikdy nekritizovat“, čímž se zpronevěřil zlatému pravidlu filmové kritiky, a jeho články nemohly byt tištěny. Spolupracoval také se svým bratrem filmařem Mikou Kaurismäkim.

Roku 1983 začal točit své vlastní filmy. Nejprve natočil několik excentrických parodií černého filmu a melodramat. Ty se však příliš nelíbily. Jeho film Rocky VI (1986) se sice promítal na několika festivalech v Evropě, ale úspěšný nebyl.

Kaurismäkimu se však poloha neúspěšného filmaře líbila. „Jsem masochista a někdy i sadista,“ říká. Prý neumí nic jiného než točit špatné filmy a nehodí se pro řádné povolání. „Moje filmy jsou odpad a já doufám, že budou brzy zapomenuty.“

Dnes jsou však jeho filmy srovnávány s díly Reného Claira, Jeana Renoira, Marcela Carnéa a Jean-Luka Godarda. Teoretici oceňují jeho práci s kamerami, svícení a černobílé polotóny. Nadšeně komentují také jeho významové koketérie, suchý humor, nonsens a smutnou ironii. Kaurismäki čerpá náměty ze svého vlastního života. Je to smutný a málomluvný člověk. „Mám kolem sebe hodně přátel, ale uvnitř v hlavě cítím osamělost,“ říká.

Do vědomí filmové veřejnosti se Kaurismäki zapsal svým snímkem Ariel (1988). Zpracoval v něm příběh nezaměstnaného, který se ve starém cadillaku vydá hledat práci po Finsku. Práci nenajde, zato ho zavřou. Nezaměstnaní vždy leželi režisérovi v hlavě. „Země je na pokraji bankrotu,“ říkal o tehdejším Finsku. „Kapitalismus nám přinesl jen odporné betonové kvádry a nezaměstnanost.“ Ariel se dostal na Mezinárodní fórum mladého filmu, což je součást Berlinale, jednoho z nejvýznamnějších festivalů na světě.

Asi nejznámější jsou Kaurismäkiho filmy o finské kapele Leningradští kovbojové: Leningradští kovbojové jdou do Ameriky (1989) se odehrává ve Spojených státech, zatímco ve filmu Leningradští kovbojové potkávají Mojžíše (1993) se hrdinové vracejí do Evropy.

Kaurismäki je známý také pro své poněkud skandální chování a vyhraněné názory. Nejen zeje náruživý kuřák, který holduje alkoholu, při jedné tiskové konferenci například odmítal odpovídat, zato rozhazoval mezi novináře plechovky piva. Na festivalu MFF Karlovy Vary v roce 1992 poděsil návštěvníky v oblecích svou opilostí a prohlášením, že by se rád stal karlovarským starostou. Na festivalu v Cannes v roce 1996, kde se promítal jeho film Mraky odtáhly, zas říkal, že tento snobský festival nenávidí. Kaurismäkiho tři psi navíc zničili zařízení jeho pokoje v hotelu Grand.

Jako odpůrce globalizace tvrdí, že obyvatelé každé země by měli jíst to, co se vyprodukuje v jejich zemi. Finům doporučuje tresku. Globalizace je podle jeho názoru zneužívání lidí za účelem ekonomických zájmů velkých firem. „Technický pokrok měl skončit u faxu a lidstvo by bylo šťastnější,“ říká.

Kaurismäki zastává i radikální zahraničněpolitické postoje. O válce v Iráku nedávno prohlásil: „Je to zločin proti lidskosti s bezostyšným ekonomickým cílem,“ řekl. Proto také bojkotoval letošní Academy Awards, přestože jeho film Muž bez minulosti byl nominován na nejlepší zahraniční snímek. Spojené státy režisér pokládá za „totálně policejní stát“. Není divu. Dvakrát ho tam zavřeli pro natáčení bez povolení a anarchii.

Finové mu vyčítají, že vlast staví do špatného světla, že Finy ukazuje jako ochlasty a ztroskotance. „To není problém můj, ale Finska,“ brání se režisér. Přesto si ho Finové váží. Poté co divákům učaroval Kaurismäkiho film Děvče ze sirkárny, začala Finská filmová nadace používat jako svůj suvenýr zápalky.

Kaurismäki žije se svou ženou, malířkou Paulou, střídavě ve Finsku, Anglii a Portugalsku. Podobně jako jeho nezaměstnaný hrdina cestuje cadillakem.

Autor : uživatel Raratonga