Albert Schweitzer byl německý protestantský teolog, misionář, filosof, etik, varhanní virtuóz a lékař. Držitel Nobelovy ceny za mír z roku 1952.

Život
Schweitzer pocházel z Alsaska – prostoru, na který si od nepaměti dělaly nárok Francie i Německo. S tím souvisí i Schweitzerova rodná francouzština celoživotně poznamenaná alsaským německým dialektem. Byl synem protestantského (luterského) faráře v prostředí, kde luteráni byli menšinou v katolickém prostředí. V roce 1893 odmaturoval, vystudoval filozofii – Štrasburk, Paříž, Berlín (doktorát získal 2. srpna 1899) a teologii (doktorát získal 21. července 1900). Současně se stal vynikajícím varhaníkem, interpretoval zejména dílo J. S. Bacha. Od roku 1900 byl kazatelem a vikářem v kostele sv. Mikuláše ve Štrasburku, od roku 1902 docentem teologie. V roce 1904 se rozhodl, že důkladně změní svůj život. Mnozí ho měli za blázna, ale on si prosadil své. V roce 1905 začal studovat medicínu, a to na stejné štrasburské univerzitě, kde byl docentem teologie (současně kázal, přednášel a zajížděl i do Paříže se zdokonalovat jako varhaník, koncertoval). Ke studiu musel mít povolení vlády, která to vyřešila výjimkou v situaci, kdy člen akademického sboru je zároveň veden jako řádný posluchač. Studia medicíny dokončil v roce 1912, opustil své jisté postavení na univerzitě, oženil se a začal žít nový život.

Roku 1913 odjel z Evropy do Afriky a z vlastních prostředků založil v Lambaréné (tehdy Francouzská rovníková Afrika, dnes Gabon) nemocnici, kterou financoval jednak z darů, jednak z prostředků, které vydělával jako varhanní virtuóz prostřednictvím koncertů, na nichž interpretoval varhanní skladby J. S. Bacha.

V nemocnici, založené hluboko v pralese, byli léčeni lidé, kteří do té doby žádnou lékařskou péči neměli. Mnozí trpěli leprou, tehdy nemocí nevyléčitelnou. Během 1. světové války byli manželé Schweitzerovi vězněni ve francouzské kolonii jako Němci, tedy váleční zajatci. Peníze, které obdržel za Nobelovu cenu míru vynaložil na vybudování vesničky pro 300 obětí lepry.