Ve třinácti letech zvítězil v soutěži společnosti MGM o nejlepšího imitátora Olivera Hardyho (později se stal nejlepším dabérem Stana Laurela).

Když mu bylo patnáct, přestěhoval se s rodinou do Milána, kde vystřídal různá příležitostná zaměstnání, mj. byl poslíčkem a jako obchodní cestující nabízel žiletky.

Krátce studoval herectví u Emilie Variniové na milánské Akademii dramatického umění, než se připojil ke kočovné divadelní společnosti Ermeta Zacconiho.

Postupně sbíral zkušenosti na scénách kabaretů a operetních divadel (mj. 1937 v Riccioli-Primavera), přitom se díval kolem sebe a to, co viděl, přetvářel do komických situací, v nichž se mísil smích i pláč.

Od konce 30. let se uplatnil také před film. kamerou, ale teprve po úspěchu s rozhlasovým pořadem Vi parla Alberto Sordi (1947-48, Hovoří k vám Alberto Sordi), v němž představoval známé osobnosti, dostal větší příležitosti.

První skutečný umělecký úspěch pro něho znamenala titulní role falešně romantického hrdiny fotorománu Fernanda Rivoliho alias Bílého šejka, po jehož boku si omylem zahraje jedna z jeho ctitelek (Brunella Bovová), v satirickém filmu Bílý šejk (r. F. Fellini).

Během 50. let jeho popularita vzrůstala díky komediím nejrůznějších kvalit, v nichž ztvárňoval s nepatrnými obměnami typického malého Itala - muže venkovsky bodrého a hodného, římsky hlučného a chvástavého, trochu ztřeštěného a trochu melancholického, žárlivého i odpouštějícího, záletného i klamaného.

Díky spolupráci s umělecky ambicióznějšími režiséry se postupně jeho ryze komediální postavy měnily, získávaly tragikomický rozměr a vážnější tón. Bylo to buď tím, jak byly interpretovány, nebo tím, jak se v nich odhalovaly závažnější společenské problémy současné doby: šibalský vojín zdravotní služby Oreste Jacovacci, umírající se svým stejně prohnaným druhem (Vittorio Gassman) pro své nepatetické hrdinství před popravčí četou rakouské armády, v tragikomedii z 1. světové války Velká válka (r. M. Monicelli); nadporučík mussoliniovské armády Alberto Innocenzi, jemuž se nedaří uniknout válečným nebezpečím, v tragikomedii Všichni domů (r. L. Comencini); snaživý úředniček Antonio Bodalementi, který se nechá ochotně zneužít sicilskou mafií k vraždě, v tragikomedii Ve službách mafie (r. A. Lattuada); nesmělý a nemotorný Amedeo, který by si chtěl v daleké cizině vybudovat malou oázu domova a prostřednictvím inzerátu opatřit italskou manželku, v tragikomedii Hezký charakterní Ital v Austrálii hledá krajanku za účelem sňatku (r. L. Zampa); smolařský karetní hráč Peppino v tragikomedii Vysoká karetní hra (r. L. Comencini); malý státní uředník Giovanni Vivaldi, jemuž se zhroutí veškeré sny a naděje ve chvíli, kdy je před jeho očima zabit vlastní syn, ve sžíravém společensko-kritickém snímku Měšťáček (r. M. Monicelli).

Za každou z těchto šesti výše zmíněných postav získal A. S. Donatellova Davida, který ho neminul - spolu se Stříbrným medvědem na MFF v Západním Berlíně 1972 - ani za roli sentimentálního švédského obchodníka italského původu Giuseppa Di Noie, jehož dovolená se změní ve strastiplnou pouť po italských věznicích, v dramatu Zatčen na hranicích (r. N. Loy).

Mnohé jeho postavy odhalují s hořkou ironií kastovnictví i jiné nedostatky italské společnosti, jak je to nejzřetelnější v rolích boháčů nebo vysoce postavených lidí (Nebeská vila, Silnice Řím-Neapol neprůjezdná!, Markýz del Grillo, Všichni za mříže).

Tragikomický postoj k životu a světu zaujímají také jeho hrdinové, které ztělesňuje od pol. 60. let v film. komediích, na nichž se většinou také podílí scenáristicky a sám je režíruje (mj. Londýnský kněz, Promiňte, jste pro nebo proti?, Ital v Americe, Lásko má, pomoz mi, Hvězdný prach, Dokud se válčí, je naděje, Vím, že víš, že vím, Zproštěn viny).

Za celoživotní dílo získal Zvláštní cenu poroty na MFF v Moskvě 1983, Zvláštního Donatellova Davida 1990 a Zvláštního Zlatého lva na MFF v Benátkách 1995.

Byl hostem Dnů evropského filmu v Praze (duben 1996), kde mj. uvedl svou knihu Dějiny jednoho Itala.