Alena Karešová, rodným jménem Alena Engelmannová je česká divadelní a filmová herečka, později vysokoškolská pedagožka. Příjmení Karešová je umělecký pseudonym – údajně proto, že její rodiče nesouhlasili s uměleckou dráhou. Osobní životByla...
Životopis
Alena Karešová, rodným jménem Alena Engelmannová je česká divadelní a filmová herečka, později vysokoškolská pedagožka. Příjmení Karešová je umělecký pseudonym – údajně proto, že její rodiče nesouhlasili s uměleckou dráhou.
Osobní život
Byla dvakrát vdaná. S prvním manželem se rozvedla, druhý manžel již zemřel, obě manželství zůstala bezdětná. V současné době trpí zdravotními potížemi a po smrti přítele, herce a recitátora Milana Friedla (13. 3. 1931 – 2. 10. 2009), bývalého ředitele Lyry Pragensis se údajně uzavřela do sebe a omezila na minimum komunikaci s okolím.
Divadelnictví
Divadelní herectví vystudovala na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění, v průběhu studií také pohostinsky hrála v Národním divadle v malých rolích ve hrách Xantipa (1947) a Jabloňové sady (1948), školu absolvovala roku 1950. Po absolutoriu se však divadelnímu herectví téměř nevěnovala, jen roku 1958 krátce účinkovala v Pražské estrádě.
Pedagogická činnost
Namísto divadla nastoupila po ukončení školy roku 1950 na FAMU, kde vedla předmět Práce s hercem na katedře režie a vydala skripta pod názvem Kultura řeči. Vyučovala až do roku 1989 a příležitostně se věnovala překladatelství z/do němčiny.
Filmové a televizní herectví
Mnohem více rolí než divadlo jí nabídly film a televize, i když šlo převážně o role vedlejší, takřka epizodní nebo dokonce jen vypravěčský doprovod. Poprvé se před kamerou objevila roku 1954, a to v drobné roli účastnice schůze v satirické komedii Nejlepší člověk režisérů Václava Wassermana a Ivo Nováka. Během dalších dvaceti let odehrála několik dalších malých rolí, až v 70. letech si režiséři oblíbili její typický „učitelský“ zjev – jako autoritativní žena s přísnou tváří, vlasy nakrátko střiženými a s výraznými brýlemi začala být obsazována do typově vhodných rolí ve vážných i zábavných dílech.
Pravděpodobně nejčastěji hrála zdravotní sestry, jako např. ve filmech Ta chvíle, ten okamžik (1981), Sestřičky (1983, režie Karel Kachyňa) nebo Jak básníkům chutná život (1987, režie Dušan Klein). Nevyhýbaly se jí ani role úřednic, jak dosvědčuje např. komedie Křtiny (1981, režie Zdeněk Podskalský), případně sekretářek a asistentek – mj. Smrt na cukrovém ostrově (1961) nebo Prodavač humoru (1984). Slavné jsou i její role učitelek – Konečně si rozumíme (1976), Velké přání (1981) a snad vůbec její nejslavnější rolí je fyzikářka v komedii Bota jménem Melichar (1983, režie Zdeněk Troška), jejíž proslovy pronikly i do běžné mluvy – zejména věty „Já počkám. Já mám času dost.“ a „Pojď se mnou do kabinetu!“.
Až mnohem později jí byla dopřána role baronky, a to v pohádce Nesmrtelná teta (1993, režie Zdeněk Zelenka). Její zatím poslední filmovou rolí je překladatelka ve filmu Válka barev (1995, režie Filip Renč).
V televizi se pak kromě několika rolí v inscenacích a seriálech osvědčila jako komentátorka a vypravěčka, její laskavě znějící hlas nás doprovází například v seriálech Arabela (1979) a Létající Čestmír (1983).
Osobní život
Byla dvakrát vdaná. S prvním manželem se rozvedla, druhý manžel již zemřel, obě manželství zůstala bezdětná. V současné době trpí zdravotními potížemi a po smrti přítele, herce a recitátora Milana Friedla (13. 3. 1931 – 2. 10. 2009), bývalého ředitele Lyry Pragensis se údajně uzavřela do sebe a omezila na minimum komunikaci s okolím.
Divadelnictví
Divadelní herectví vystudovala na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění, v průběhu studií také pohostinsky hrála v Národním divadle v malých rolích ve hrách Xantipa (1947) a Jabloňové sady (1948), školu absolvovala roku 1950. Po absolutoriu se však divadelnímu herectví téměř nevěnovala, jen roku 1958 krátce účinkovala v Pražské estrádě.
Pedagogická činnost
Namísto divadla nastoupila po ukončení školy roku 1950 na FAMU, kde vedla předmět Práce s hercem na katedře režie a vydala skripta pod názvem Kultura řeči. Vyučovala až do roku 1989 a příležitostně se věnovala překladatelství z/do němčiny.
Filmové a televizní herectví
Mnohem více rolí než divadlo jí nabídly film a televize, i když šlo převážně o role vedlejší, takřka epizodní nebo dokonce jen vypravěčský doprovod. Poprvé se před kamerou objevila roku 1954, a to v drobné roli účastnice schůze v satirické komedii Nejlepší člověk režisérů Václava Wassermana a Ivo Nováka. Během dalších dvaceti let odehrála několik dalších malých rolí, až v 70. letech si režiséři oblíbili její typický „učitelský“ zjev – jako autoritativní žena s přísnou tváří, vlasy nakrátko střiženými a s výraznými brýlemi začala být obsazována do typově vhodných rolí ve vážných i zábavných dílech.
Pravděpodobně nejčastěji hrála zdravotní sestry, jako např. ve filmech Ta chvíle, ten okamžik (1981), Sestřičky (1983, režie Karel Kachyňa) nebo Jak básníkům chutná život (1987, režie Dušan Klein). Nevyhýbaly se jí ani role úřednic, jak dosvědčuje např. komedie Křtiny (1981, režie Zdeněk Podskalský), případně sekretářek a asistentek – mj. Smrt na cukrovém ostrově (1961) nebo Prodavač humoru (1984). Slavné jsou i její role učitelek – Konečně si rozumíme (1976), Velké přání (1981) a snad vůbec její nejslavnější rolí je fyzikářka v komedii Bota jménem Melichar (1983, režie Zdeněk Troška), jejíž proslovy pronikly i do běžné mluvy – zejména věty „Já počkám. Já mám času dost.“ a „Pojď se mnou do kabinetu!“.
Až mnohem později jí byla dopřána role baronky, a to v pohádce Nesmrtelná teta (1993, režie Zdeněk Zelenka). Její zatím poslední filmovou rolí je překladatelka ve filmu Válka barev (1995, režie Filip Renč).
V televizi se pak kromě několika rolí v inscenacích a seriálech osvědčila jako komentátorka a vypravěčka, její laskavě znějící hlas nás doprovází například v seriálech Arabela (1979) a Létající Čestmír (1983).