Když hrával malý Alessandro s kamarády fotbal, obvykle se dobrovolně postavil do branky. Jeho matka se totiž domnívala, že pokud nebude běhat a nezpotí se, lépe odolá nachlazení a dalším nemocem. Jednoho dne se jí ovšem fotbalistův bratr Stefano...
Životopis
Když hrával malý Alessandro s kamarády fotbal, obvykle se dobrovolně postavil do branky. Jeho matka se totiž domnívala, že pokud nebude běhat a nezpotí se, lépe odolá nachlazení a dalším nemocem. Jednoho dne se jí ovšem fotbalistův bratr Stefano zeptal: "Nemyslíš, že Alexovi to v útoku docela jde?"
Alessandro Del Piero se narodil 9. listopadu 1974 v severoitalské vesnici Conegliano. Matka Bruna byla v domácnosti, otec Gino pracoval jako elektrikář. Alexův bratr Stefano rovněž toužil stát se profesionálním fotbalistou a dokonce hrával za Sampdorii Janov, ale kvůli zranění musel aktivní kariéry zanechat. V současnosti pomáhá slavnějšímu sourozenci investovat peníze na kapitálových trzích a do realit. Členem rodiny je dnes i jejich adoptivní sestra, o níž se ovšem ví velmi málo: pravděpodobně pochází z Rumunska a je stále velmi mladá (šest nebo sedm let).
Místní klub San Vendemiano byl záhy mladému Alexovi příliš těsný. Ve třinácti letech se proto rozhodl opustit rodnou vesnici a zamířil do Padovy. Jako hráč tamního druholigového klubu sdílel jeden pokoj s dalšími deseti chlapci. Jeho přání stát se profesionálním fotbalistou začalo nabývat reálných obrysů, když si Alexových kvalit všiml hráčský agent Piero Aggradi. Po 14 startech a jedné vstřelené brance si mohl Del Piero vybírat ze dvou nabídek: AC Milán nebo Juventus Turín. Dlouholetý fanoušek "Staré dámy" se nerozmýšlel dvakrát.
Černobílý dres poprvé oblékl 12. září 1993 v zápase s Foggií (1:1) a ve druhém utkání s Reggianou vstřelil svůj první gól v Serii A. Během čtyř let se vypracoval ze člena rezervního týmu na jednu z opor, stal se miláčkem publika a jedním ze strůjců triumfálního tažení Ligou mistrů v roce 1996. Následný souboj o Interkontinentální pohár (Toyota Cup) s argentinským River Plate rozhodl jediným gólem zápasu. Téhož roku byl Alex povolán do armády, ale na jeho životě to nic nezměnilo.
Jako hvězda první velikosti odjížděl Del Piero na evropský šampionát 1996 do Anglie. Vracel se, stejně jako jeho spoluhráči, smutný z předčasného vypadnutí a navíc naštvaný na trenéra Sacchiho, pod nímž odehrál ve třech zápasech pouhých 45 minut. Italové s ostudou vypadli ze základní skupiny, byvše předstiženi budoucími finalisty - Německem a Českou republikou.
Po sezóně 1997/98 byl Alex vyhlášen nejlepším fotbalistou Serie A, zároveň obdržel nominaci na Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu planety. Téhož roku na podzim však utržil v utkání s Udinese zranění, které poznamenalo jeho další kariéru: den před svými 24. narozeninami si pochroumal koleno, se kterým laboroval téměř tři roky.
Vrátil se v sezóně 1999/2000 a fanoušky ohromil nejen fotbalovým projevem (9 branek v 9 zápasech), ale především změnou přístupu. Najednou tu byl vyzrálý hráč, který častokrát místo střely volil přihrávku lépe postavenému spoluhráči. Připraven obětovat se pro blaho týmu, přijal novou roli tvůrce hry, kterou mu trenér Marcello Lippi vyhradil za dvojicí útočníků.
Opět byl hvězdou, což měl potvrdit i na světovém šampionátu ve Francii. Nezvládl však atmosféru uvnitř "squadry azzury", vyčerpán přímým soubojem o místo s Francescem Tottim spálil dvě vyložené šance v semifinálovém utkání s domácím výběrem a po návratu byl označen za hlavního viníka neúspěchu.
Další rána zasáhla Alexe v únoru 2001. Krátce poté, co překonal další zranění a vrátil se na trávník, mu zemřel otec. "Věřím, že jsem konečně dospěl díky zkušenostem, které mi otevřely oči," uvedl Del Piero pro magazín La Gazzetta dello Sport. "Smrt mého otce mě nepochybně ovlivnila a zřejmě ještě bude. Ale zároveň mi pomohla zcela se oddat fotbalu," popisuje své pocity.
Možná na tom něco bude: na mistrovství světa v Japonsku a Koreji konečně zazářil, impozantně vlétl do další sezóny Juventusu a má lví podíl na tom, že černobílý klub vede italskou ligu s náskokem pěti bodů. Nevysoký bomber přesto varuje, že jeho nejlepší forma ještě přijde: "Stále nehraji na sto procent. Normálně se dostávám do formy až o pár týdnů později," podotýká.
O svém soukromí mluví "Pinturicchio" zřídka a nerad. Možná právě proto noviny stále znovu přinášejí zprávy o jeho svatbě se snoubenkou Soniou Amoruso, s níž udržuje vztah od roku 1996. Na veřejnosti se poprvé objevili v říjnu 2001, když Alex přebíral Fotbalového Oscara - cenu pro nejoblíbenějšího fotbalistu v Itálii. Někdejší prodavačka je nyní majitelkou módního butiku Satú. Del Piero složil společně s bratrem zkoušku z účetnictví a dnes je zapsán na kursech sociologie na univerzitě v Urbinu.
Zajímavosti
Přezdívky: Alex, Ale, Pinturicchio, Godot
Výška: 173 cm
Váha: 73 kg
Kariéra:
Padova: 1991-3
Juventus Turín: 1993-?
Trofeje:
Scudetto - 1995, 1997-8, 2002
Italský pohár: 1996
Italský superpohár: 1995, 1997
Liga mistrů: 1996
Toyota Cup: 1996
Evropský superpohár: 1995, 1997
Alessandro Del Piero se narodil 9. listopadu 1974 v severoitalské vesnici Conegliano. Matka Bruna byla v domácnosti, otec Gino pracoval jako elektrikář. Alexův bratr Stefano rovněž toužil stát se profesionálním fotbalistou a dokonce hrával za Sampdorii Janov, ale kvůli zranění musel aktivní kariéry zanechat. V současnosti pomáhá slavnějšímu sourozenci investovat peníze na kapitálových trzích a do realit. Členem rodiny je dnes i jejich adoptivní sestra, o níž se ovšem ví velmi málo: pravděpodobně pochází z Rumunska a je stále velmi mladá (šest nebo sedm let).
Místní klub San Vendemiano byl záhy mladému Alexovi příliš těsný. Ve třinácti letech se proto rozhodl opustit rodnou vesnici a zamířil do Padovy. Jako hráč tamního druholigového klubu sdílel jeden pokoj s dalšími deseti chlapci. Jeho přání stát se profesionálním fotbalistou začalo nabývat reálných obrysů, když si Alexových kvalit všiml hráčský agent Piero Aggradi. Po 14 startech a jedné vstřelené brance si mohl Del Piero vybírat ze dvou nabídek: AC Milán nebo Juventus Turín. Dlouholetý fanoušek "Staré dámy" se nerozmýšlel dvakrát.
Černobílý dres poprvé oblékl 12. září 1993 v zápase s Foggií (1:1) a ve druhém utkání s Reggianou vstřelil svůj první gól v Serii A. Během čtyř let se vypracoval ze člena rezervního týmu na jednu z opor, stal se miláčkem publika a jedním ze strůjců triumfálního tažení Ligou mistrů v roce 1996. Následný souboj o Interkontinentální pohár (Toyota Cup) s argentinským River Plate rozhodl jediným gólem zápasu. Téhož roku byl Alex povolán do armády, ale na jeho životě to nic nezměnilo.
Jako hvězda první velikosti odjížděl Del Piero na evropský šampionát 1996 do Anglie. Vracel se, stejně jako jeho spoluhráči, smutný z předčasného vypadnutí a navíc naštvaný na trenéra Sacchiho, pod nímž odehrál ve třech zápasech pouhých 45 minut. Italové s ostudou vypadli ze základní skupiny, byvše předstiženi budoucími finalisty - Německem a Českou republikou.
Po sezóně 1997/98 byl Alex vyhlášen nejlepším fotbalistou Serie A, zároveň obdržel nominaci na Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu planety. Téhož roku na podzim však utržil v utkání s Udinese zranění, které poznamenalo jeho další kariéru: den před svými 24. narozeninami si pochroumal koleno, se kterým laboroval téměř tři roky.
Vrátil se v sezóně 1999/2000 a fanoušky ohromil nejen fotbalovým projevem (9 branek v 9 zápasech), ale především změnou přístupu. Najednou tu byl vyzrálý hráč, který častokrát místo střely volil přihrávku lépe postavenému spoluhráči. Připraven obětovat se pro blaho týmu, přijal novou roli tvůrce hry, kterou mu trenér Marcello Lippi vyhradil za dvojicí útočníků.
Opět byl hvězdou, což měl potvrdit i na světovém šampionátu ve Francii. Nezvládl však atmosféru uvnitř "squadry azzury", vyčerpán přímým soubojem o místo s Francescem Tottim spálil dvě vyložené šance v semifinálovém utkání s domácím výběrem a po návratu byl označen za hlavního viníka neúspěchu.
Další rána zasáhla Alexe v únoru 2001. Krátce poté, co překonal další zranění a vrátil se na trávník, mu zemřel otec. "Věřím, že jsem konečně dospěl díky zkušenostem, které mi otevřely oči," uvedl Del Piero pro magazín La Gazzetta dello Sport. "Smrt mého otce mě nepochybně ovlivnila a zřejmě ještě bude. Ale zároveň mi pomohla zcela se oddat fotbalu," popisuje své pocity.
Možná na tom něco bude: na mistrovství světa v Japonsku a Koreji konečně zazářil, impozantně vlétl do další sezóny Juventusu a má lví podíl na tom, že černobílý klub vede italskou ligu s náskokem pěti bodů. Nevysoký bomber přesto varuje, že jeho nejlepší forma ještě přijde: "Stále nehraji na sto procent. Normálně se dostávám do formy až o pár týdnů později," podotýká.
O svém soukromí mluví "Pinturicchio" zřídka a nerad. Možná právě proto noviny stále znovu přinášejí zprávy o jeho svatbě se snoubenkou Soniou Amoruso, s níž udržuje vztah od roku 1996. Na veřejnosti se poprvé objevili v říjnu 2001, když Alex přebíral Fotbalového Oscara - cenu pro nejoblíbenějšího fotbalistu v Itálii. Někdejší prodavačka je nyní majitelkou módního butiku Satú. Del Piero složil společně s bratrem zkoušku z účetnictví a dnes je zapsán na kursech sociologie na univerzitě v Urbinu.
Zajímavosti
Přezdívky: Alex, Ale, Pinturicchio, Godot
Výška: 173 cm
Váha: 73 kg
Kariéra:
Padova: 1991-3
Juventus Turín: 1993-?
Trofeje:
Scudetto - 1995, 1997-8, 2002
Italský pohár: 1996
Italský superpohár: 1995, 1997
Liga mistrů: 1996
Toyota Cup: 1996
Evropský superpohár: 1995, 1997
