Alfréd Radok byl zakladatel Laterny magiky; jeden z nejvýznamnějších českých a evropských režisérů druhé poloviny 20. století.

Při pražských studiích mu velice imponovalo moderní divadlo v podání E. F. Buriana a jeho souboru.
Po nuceném útěku před gestapem z Prahy se dostává do Valašského Meziříčí, kde založil při sokolské organizaci divadelní soubor Mladá scéna, se kterou inscenoval představení Král Lávra. Václav Kašlík (přední pražský režisér), který na toto představení přijal pozvání, zprostředkoval Radokovi místo asistenta režie v divadle E. F. Buriana, tehdejším D41 a přes hrozící nebezpečí se vrátil do Prahy.

Po Burianově zatčení (v březnu 1941) došlo k rozpuštění divadla a Radok, stejně jako většina členů souboru, přešel do nově vzniklého Městského divadla Na Poříčí. V tomto divadle připravil inscenaci Mahenovy hry s filmovou projekcí Mezi dvěma bouřkami, jejíž fotografie z natáčení a svitky negativů si později označil ve svém archivu jako „První Laterna magika.“ K uvedení představení nakonec nedošlo - důvodem byl jeho židovský původ. Následně byl ze stejných důvodů nucen ukončit svou práci v divadlech v Brně, Plzni a v Divadle na Vinohradech, než byl v roce 1944 odvezen do internačního tábora v Klettendorfu.

Po osvobození nastoupil do Divadla 5. května kde se poprvé pracovně setkal s Josefem Svobodu. Společnou inscenací Hoffmannovy povídky začala jejich více než dvacetiletá spolupráce. Ta byla přerušena pouze v letech 1960–65, když působil v Městských divadlech pražských, kde spolupracoval se scénografem Ladislavem Vychodilem, a ukončena v roce 1968 Radokovou emigrací.
V roce 1946 pro umělecké neshody z Divadla 5. května odchází, aby následně nastupil do Divadla Satiry. Od roku 1947 pohostinsky režíroval v Národním divadle.

V roce 1948 natočil svůj první film Daleká cesta o pronásledování Židů. Pro Radoka to bylo velmi citlivé téma, přes které se chtěl vypořádat se svou osobní zkušeností. Film měl v zahraničí velký úspěch a získal řadu ocenění. V Čechách byl téměř ihned po premiéře stažen z distribuce, opět z důvodů rasového pronásledování, tedy „nevhodné“ tematiky.
Druhý Radokův film Divotvorný klobouk, který natočil v roce 1951, nebyl nakonec „doporučen“ k promítání, tedy neprošel cenzurou, a autor byl propuštěn ze Státního filmu, kde v té době působil.

Jediné divadlo, které bylo ochotno Radoka následně zaměstnat, bylo Vesnické divadlo, kde setrval až do svého odchoduu do Národního divadla v roce 1956, za tzv. „tání“. Zde režíroval celou řadu úspěšných představení, která zásadně ovlivnila českou kulturu šedesátých let. V roce 1956 také natočil svůj poslední film Dědeček automobil, který měl velký ohlas jak v Československu, tak v zahraničí.

V roce 1957 byl Alfréd Radok jmenován uměleckým vedoucím pořadů v československém pavilonu na Světové výstavě v Bruselu v roce 1958 a tím začale jeho éra spojená s Laternou magikou.

Život Alfréda Radoka byl plný nečekaných zvratů. Po období naplněných usilovnou prací a zaslouženým úspěchem, přicházelo velmi často zklamání ve formě vynucených odchodů z „etnických“, tedy „rasových“, a později „politických“ důvodů.
Radokův osud spojený s Laternou magikou je toho typickým příkladem. Po obrovském celosvětovém úspěchu Laterny magiky v roce 1958 na Expo v Bruselu a následném založení samostatného divadla v Praze, přišel nečekaný zvrat, jehož podnětem byla část Otvírání studánek do druhého programu divadla. 5. května 1960 byl zbaven funkce uměleckého vedoucího, 5. července funkce šéfrežiséra a 17. července mu bylo oznámeno, že 30. září končí v Laterně magice jeho pracovní poměr. Ještě na konci téhož roku přešel do Městských divadel pražských, kde setrval až do roku 1965, kdy nastoupil již potřetí jako režisér do Národního divadla.

28. srpna 1968 emigroval Alfréd Radok s ženou a dětmi do Švédska, kde měl v tu dobu domluvenu pohostinskou režii v Göteborgu, který se stal následně jeho druhým domovem.

Až do své smrti režíroval celou řadu úspěšných představení v mnoha evropských divadlech. Zemřel ve Vídni, kam přijel režírovat do Burgtheatru dvě aktovky Václava Havla.

S manželkou a spolupracovnicí Marií (1922-2003) měli syna Davida, který je rovněž režisérem, a dceru Ivu (?). Jeho bratr Emil (1918-1994) byl také režisérem a Alfrédovým spolupracovníkem.

V roce 1991 byl vyznamenán řádem T. G. Masaryka III. stupně in memoriam. Prestižní české divadelní ceny nesou jeho jméno – Ceny Alfréda Radoka.