Amalie Mánesová byla česká malířka.

Pocházela z umělecké rodiny – její otec Antonín Mánes byl krajinář, mladší bratři Josef a Quido rovněž malíři. Ačkoliv měla zájem tvořit portréty, otec to považoval za nevhodné pro ženy a nařídil jí, aby se věnovala krajinomalbě.

Většinu svého času a úsilí věnovala vyučování a podpoře bratrů. Po smrti otce (1843) převzala velkou část jeho soukromých kursů kreslení, které vedl u bohatých šlechticů. Ze získaných prostředků pak pomáhala bratrům, kteří měli kvůli nepochopení tehdejších uměleckých kruhů existenční problémy. Byla mnohem praktičtěji založená než oni a dlouhou dobu vedla jejich domácnost. Obdivovala talent Josefa, doprovázela ho na cestě do Mnichova, posílala mu tam peníze a povzbuzovala ho k větší činnosti a šetrnosti. Zhrozila se ovšem, když se zamiloval do služky Františky Šťovíčkové. V její praktické mysli utkvěla představa, že se nadaný bratr dostane do chudé domácnosti, kde mu nedostatek peněz nedovolí tvořit. Svou autoritou tento vztah rozbila, ačkoliv už Františka s Josefem čekali dítě, a tím Josefovi zkazila život. Za chybu pak sama zaplatila po mnoha letech, kdy nemocného bratra s velkým úsilím dopravila z Říma zpět do Prahy a až do jeho smrti (1871) se o něj starala. Odmítla nabídku k sňatku od Václava Levého a do konce života zůstala svobodná.

V její malířské škole studovala například Zdenka Braunerová.

Vlastní tvorba Mánesové je omezená. Malovat se učila jen od otce, moderní směry v malířství nepoznala. Její krajiny mají romantický nádech. V roce 1840 malovala s bratrem Josefem panoramata v Krkonoších, na konci padesátých a počátkem 60. let pak s oběma bratry v okolí Hrubé Skály. Uskutečnila i cesty do Vídně a Drážďan. Většina jejích prací je v majetku žákyň, v pozůstalosti se našlo asi padesát studií.

Zemřela náhle na srdeční onemocnění.