Anna Iblová se narodila v Praze, na Malé Straně. Její otec Alois původně studoval na kněze, ale stal se úředníkem městské spořitelny. Divadlu nepřál a z dcery chtěl mít doktorku. Anna nastoupila proto na dívčí gymnázium Minerva v Pštrossově ulici. Matka, rozená Bastelová, vzala Annu po splněném slibu píle ve škole roku 1905 poprvé do Národního divadla na představení Vrchlického-Fibichova melodramu Námluvy Pelopovy. Loučil se v něm s naší první scénou významný příslušník její “staré gardy”, herec a režisér Josef Šmaha. V roli Hippodamie vynikla mladá Leopolda Dostalová, která Iblovou vlastně inspirovala k touze stát se také herečkou (nemohla tušit, že s ní bude v letech 1920-1924 v angažmá na Vinohradech). Po otcově smrti zkoušela hrát Anna pod pseudonymy s ochotníky a ve škole její recitaci rozvíjela češtinářka, která rozpoznala její talent. Roku 1908 se Iblová stala soukromou žačkou přední herečky Národního divadla, Marie Hübnerové. Ta jí záhy začala svěřovat tragické role: tušila, že budou jejím oborem.

Když Annu v septimě jedna učitelka urazila: “Nehrajte přede mnou divadlo, vy komediantko!”, sbalila si dívka klidně učebnice a odešla při hodině středem. (Tento happening měl úspěch, protože vyděšená učitelka se bála, aby si studentka něco neudělala. Ta však mířila už navždy k divadlu, zatím kočovnému.)

Začínala krátce u kočovné společnosti Roberrta Morávka. Odtud byla v letech 1912-13 angažována k Intimnímu (Švandovu) divadlu v Praze na Smichově. Roku 1913 se provdala za o 13 let staršího herce Otto Bolešku, který zprvu působil v Městském divadle na Vinohradech (hrál např. tragického šaška v zahajovací inscenaci Vrchlického hry Godiva nebo titulní roli v Bahrově Pavouku, který byl roku 1911 první Hilarovou režií. Kvůli občanskému sňatku oba manželé vystoupili z církve. Boleška byl složitá, neurastenická povaha, zásoboval Annu dekadentní četbou a vodil ji na významné hosty do Nového německého divadla v Praze. Byl angažován Kvapilem do Národního divadla a hrál roku 1916 ve všech inscenacích jeho Shakespearovského cyklu. Trpěl nervovou chorobou a po neúspěšném pokusu o sebevraždu tento čin 1917 dokonal.

 Iblová se dvakrát setkala s Františkem Zavřelem, žákem Maxe Reinhardta, který významně ovlivnil moderní české divadlo. Nejprve hrála 1914 v jeho inscenaci Wedekindovy Lulu v Chrudimi s mladým začínajícím Zdeňkem Štěpánkem (Zavřelovým asistentem byl Jan Bor) a téhož roku na Vinohradech hostovala v postavě Milenky v Dykově Zmoudření dona Quijotta, kde jí byl partnerem Eduard Kohout. Po odchodu Kohouta do Národního divadla převzal jeho roli druhý manžel Iblové, Hilarův protagonista Roman Tuma. (S Kohoutem j. h. se znovu setkala 1930 v tragédii alžbětince Forda Giovanni a Anabela. V Hilarově expresionistické režii ztvárnila 1914 bojovnou královnu Amazonek Penthesileu v Kleistově tragédii s Eduardem Kohoutem v roli Achilla. Angažována byla 1916.  Hrála ve většině Hilarových inscenací, které do roku 1920 na Vinohradech vytvořily epochu a měly odvahu k experimentu.

Když se Hilar v letech 1921-35 stal šéfem činohry v Národním divadle, chtěla tam jít za ním, ale správa Vinohradského divadla jí to nedovolila. Tak zůstala až do roku 1954 věrna této scéně, kde ve 20. letech převzal vedení zakladatel naší moderní režie, Jaroslav Kvapil a přivedl si tam ke spolupráci mj. Karla Čapka. Po Hilarově inscenaci Antonia a Kleopatry se u Kvapila dostala častěji k Shakespearovi, ale jen ve veselohrách. V letech 1935- 1947 zároveň učila na Dramatickém oddělení Státní konzervatoře v Praze, kde dospívajícím studentům přibližovala zvláště lyrickou poezií Fráni Šrámka. Tento oblíbený autor právě pro ni napsal postavu Slávky Hlubinové ve hře Měsíc nad řekou (premiéra 1922). V několika hrách ztělesnila Élektru (Arnošt Dvořák: Nová Oresteia, Verhaeren: Spartská Helena). Mezi její blízké autory patřili např. Ibsen, Čechov, Strindberg (Slečna Julie, Tanec smrti,Pelikán) Pirandello či Dostojevskij (její Duňu v dramatizaci Zločinu a trestu zachytil 1928 němý filmový týdeník). Jako Alžběta Anglická v Schillerově Marii Stuartovně překonala herecky Annu Sedláčkovou i Adinu Mandlovou. Jedna z jejích posledních velkých úloh byla titulní postava Lorcovy Domu doni Bernardy (1946, režie Gabriel Hart). Pelageja Vlasovová v dramatizaci Gorkého Matky,´Raněvská v Čechovově Višňovém sadu.

Její recitaci básně Otokara Březiny Proč odvracíš se, ó, slabá? zachovala deska České akademie z roku 1929 a scénu smrti matky Aase z Ibsenova Peera Gynta.

Divadelní okénko (1937) na vzácné rozhlasové fólii s Griegovou hudbou. Jejím partnerem je zde Otomar Korbelář. Natočila několik němých filmů, především Neznámé matky (1921).

Anna Iblová přežila tragický konec obou manželů i své nemocné matky, o kterou se obětavě starala do její smrti roku 1951. Byla vystěhována z vily do vlhkého sklepního bytu, který se stal skladištěm nábytku. Bojovala s osamělostí a chudokrevností, propadala depresím a alkoholu. Zemřela na rakovinu žlučníku. Ani dlouho po smrti 1954 nedošla klidu a spočinutí. Roku 1974 byl její popel rozptýlen a hrob na Olšanech prodán.

Anna Iblová – bibliografie (výběr)
Veselý, Antonín : Hovory s herci. České divadelní dokumenty, nakladatelství           J. Otto,  Praha 1926

Götzová, Jóža: Profily českých herců, studie o soudobém českém divadle a herectví, S. V. U. Mánes, Praha 1931

Vacková, Růžena: České herečky v současnosti, in Žena v umění dramatickém, Topičova edice, Praha 1940

Konrád, Edmond: Herečka oběti. Anna Iblová 30 let členkou Městských divadel pražských, Divadlo, 1946, č. 9 (30. 11.)

Tetauer, Frank : Sedmero zástav, Nová Osvěta, Praha 1947

Müller, Vladimír: Tragédčin úděl, in Padesát let Městských divadel pražských

1907-1957, ÚNV Hlavního města Prahy , Praha 1958

Port, Jan: Anna Iblová, in Šedesát let divadla na Vinohradech 1907-1967, Divadelní ústav Praha, 1968

Kazda, Jaromír: Český herec Roman Tuma, in Informace a materiály, č.VIII, sv.5, Filosofická fakulta UK, Praha 1980

Šormová, Eva - Sýbová, Kristýna: Iblová Anna, in Česká divadelní encyklopedie, Česká činohra 1900-1945,  Divadelní ústav, Praha 2015

Autor: PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog