Anna Sedláčková
herečka, divadelní ředitelka
- Narození:
- 29. září 1887
- Úmrtí:
- 24. listopadu 1967
Upravit profil
Dcera herce a režiséra Národního divadla Aloise Sedláčka, sestra herce Jaroslava Sedláčka a matka herečky a konferenciérky Marcely Sedláčkové. Už roku 1903 byla angažována do Národního divadla v chlapecké roli Roberta v dramatizaci Vernova románu...
Životopis
Dcera herce a režiséra Národního divadla Aloise Sedláčka, sestra herce Jaroslava Sedláčka a matka herečky a konferenciérky Marcely Sedláčkové. Už roku 1903 byla angažována do Národního divadla v chlapecké roli Roberta v dramatizaci Vernova románu Děti kapitána Granta.Od této doby až do její smrti ji pozorně sledovala a později jí jako sekretářka oddaně sloužila původně učitelka Ella Bozděchová, jejíž rukopisné paměti, uložené v knihovně IDU-Divadelního ústavu v Praze jsou základním pramenem hereččina života a díla. Pro divadlo Sedláčkovou kromě otce připravila herečka Marie Hübnerová. Díky štíhlé postavě, hudebnímu a pohybovému nadání vystupovala občas i v operách a baletech (viz Ladislav Hájek: Paměti Augustina Bergra, či web Národní divadlo Praha, Archiv). Hravost, temperament a smysl pro humor se projevoval už tehdy, půvab ji zase určoval k rolím princezen, naivek i kluků-třeba rozverného Puka ve Snu noci svatojanské.
Roku 1913 zazářila jako první česká představitelka Lízy Doolittlové v Shawově Pygmalionu. Jak dokládají fotografie, hrála ji na začátku umazaná od sazí a rozcuchaná, ale takto by ji při prodávání květin před divadlem pro elitu určitě sebral strážník. Mluvila v ječivé poloze a deformovala po žižkovsku výslovnost, jak dokládá při vybočení ze spisovné konverzace úryvek z role, dochovaný ze 30. let na rozhlasové fólii ( čaj u paní Higginsové). Byla to její životní role, ke které se později ráda vracela. V konverzační komedii Rozkošná příhoda si zahrála se svou učitelkou Hübnerovou. Jako titulní hrdinka Dámy s kaméliemi od Alexandra Dumase ml. dojala publikum svým citem i osudem – k této roli, kterou ze sentimentu povznesla k opravdovému umění ,1916) se později vrátila v Městském divadle na Vinohradech, kde jí byl v roli Armanda za mlada partnerem Hugo Haas. Sedláčková ztělesňovala na jevišti erotický ideál a všechny podoby ženství: mohla hrát tragédii, komedii, konverzačku, psychologické drama a improvizovat s Vlastou Burianem. Od francouzské šansoniérky Yvetty Guilbertové z kabaretu Chat Noir převzala hru se šátečkem, který tlumočil nejrůznější city. Kolegyně (a dokonce i ty, co ji neměly rády) studovaly všechny podoby lásky, kterou na scéně měla vyjádřit. (Edmond Konrád napsal, že se „na ni diváci chodili zamilovávat.“ Mohla hrát ženy všech stavů i povah od královny po žebračku či prostitutku U Kvapila hrála v Cyranu z Bergeracu štíhlou Roxanu nebo Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy, kterou si Vojanův Petruchio snadno přehodil přes rameno a odnesl ji tak se scény. Z této role po „zkrocení“ natočila líbezný epilog na desku, nahraný ale až 1943). Z filmových rolí ve vztahu k divadlu ji nejlépe zachycuje rokokově svůdná kněžna v němém filmu Lucerna (1925) podle Jiráskovy hry nebo starší milostné drama Konec milování (1913, námět,režie a kamera manžel Sedláčkové , podnikatel Max Urban (firma ASSUM) a soupeřkou ve filmu jí byla jiná přední členka ND, Jarmila Kronbauerová. Když nastoupil v Národním režisér Hilar, vyzkoušel úspěšně dát Sedláčkové jako protiúkol invalidní básnířku Alžbětu Browningovou a dokonce lesbičku (Bourdet: V zajetí) nebo psychologicky složitou Strindbergovu Královnu Kristýnu a Ninu v O´Neillově Podivné mezihře, těžkou v oddělení vzájemné komunikace od vnitřních monologů či extempore. Z klasiky vynikla v Národním i jako Marie Stuartovna či Anna Karenina (v té si ji diváci mohli srovnat s Olgou Scheinpflugovou).
Sedláčková si byla vědoma svých kvalit, věřila jen své intuici a citu, a vynutila si být kvůli skandálům v Národním či na Vinohradech jen jako host, aby mohla, pokud by jí nevyhověli v jejích požadavcích, kdykoliv odejít. Toto výjimečné postavení imponovalo Jiřině Štěpničkové, která si ho později také vydobyla. Své soupeřky Sedláčková zmátla výrokem, že prý se neučí role čtením, ale nechá si text neutrálně monotónně předčítat a interpunkci či přízvuk si dá, kam ona chce. Běda, když jí na to některá naletěla! Její role jsou podtrhané barevnými tužkami a značkami, úplné partitury a je zřejmé že každé slovo, větu, krok či gesto měla dokonale promyšlené a předem připravené. Byla takovým magnetem širokého publika, že bylo navrhováno, zda by se Stavovské divadlo nemělo jmenovat Divadlem Anny Sedláčkové! Občas studenti její malé auto, parkující za divadlem, ručně donesli až do Panské ulice (bydlila v Pasáži Černá růže). K její popularitě přispíval denní tisk, zvláště obrázkové časopisy. Jejím francouzským vzorem byla herečka, která měla své vlastní divadlo – Sarah Bernhardt, z jejíhož repertoáru hrála nejednu roli, mj. i Napoleonova syna (Rostand:Orlík, MD na Vinohradech 1920 a 1928) – po válce z něj natočila na desku dialog s Metternichem v podání Zdeňka Štěpánka. Vyšel v reedic na CD Supraphonu spolu s ukázkami z Marie Stuartovny, kde tentokrát titulní roli svěřila Marii Glázrové a sama ztělesnila zápornou roli despotické královny Alžběty I. . Mnohé věty a slůvka vám utkví díky své intonaci, změně dynamiky či rytmické gradaci. Slůvko „ty!“ k imaginární soupeřce zůstane jako bodnutí dýkou.
V letech 1939-1945 se uskutečnil hereččin sen a v budově bývalého Mozartea (Jungmannova 30), kde předtím sídlilo E. F. Burianovo D 34, měla konečně své Divadlo Anny Sedláčkové (srv. heslo o něm v encyklopedii Česká divadla a Lilly Hodáčová: Zpěv Orfeův). Jako jediná divadelní ředitelka se tehdy nazúčastnila nacisty zorganizované manifestace v Národním divadle, kde všichni povinně odsoudili atentát na Heydricha a museli vztyčit pravici k hitlerovskému pozdravu. Jako jediné se jí též povedlo prosadit zakázaného autora Karla Čapka – hrála Emilii Marty v jeho Věci Makropulos. Znárodněním divadel přišla nejen o své divadlo, ale i o možnost hrát. Ona i její dcera Marcela byly perzekvovány komunistickým režimem (deaily viz níže, monografie Josefa Brože).
Roku 1967, v období určitého politického uvolnění, se blížilo jubileum naší první divadelní a filmové hvězdy, kterou komunisté odstavili ze scény a doufali v její zapomnění - Anny Sedláčkové. Rudolf Deyl st. býval v Národním divadle jedním z jejích častých partnerů. Už o prázdninách, kdy měla svátek, žil přípravami na její osmdesátiny jako comeback, který se stal shodou okolností jejím posledním vystoupením na jevišti. V srdečném dopise mj. píše:“ Všechny zvony celého kraje měly by se rozhlaholit nad slavným Tvým jubilejním svátkem v dnešní den a uctít tak jednu z největších našich dramatických umělkyň, co jsme jich kdy měli (…) Ale Tvé životní jubileum na podzim oslavíme, to jsem si pevně předsevzal a už na tom pracuji. Dnes, drahoušku, přijmi zatím skromnou gratulaci k svátku od svého upřímného kamaráda, který už od roku 1905 tíhl s Tebou tu káru Thespidovu a který Ti před tváří celé Prahy na podzim veřejně poděkuje za Tvé krásné a věrné služby, prokázané našemu umění.“
28. září si na slavnou herečku náhle vzpomněla vláda a udělila jí v předvečer narozenin jaksi dodatečně titul „zasloužilá umělkyně“, který měl kdekdo a zdůvodnila stručně, že Sedláčková ho dostává „za celoživotní hereckou práci“ 29.září oslavila narozeniny v soukromí. Třicátého září nadešel den oslavy paní Anduly, jak ji její diváci důvěrně nazývali, v nabitém sále pražské Lucerny. Bývalí kolegové Deyl a Steimar nastoupili ve smokingu. V pořadu účinkovali členové opery Národního divadla Eduard Haken, Zdeněk Otava, Hanuš Thein, Marie Tauberová, Jarmila Pechová, Libuše Domanínská a Dvořákovo kvarteto. Úvodní proslov měl teatrolog dr. Vladimír Müller, který připomněl hereččin význam. Pak se odvážil říci: „Teď vám přivedu na jeviště herečku, která má jen titul zasloužilá umělkyně, ale v očích svých diváků je už dávno umělkyní národní!“ Vešla dojatá Anna Sedláčková, celé hlediště vstalo a následoval dlouhotrvající potlesk. Byla to manifestace pamětníků i těch, kdo se přišli podívat ze zvědavosti na žijící legendu. Poněkud žoviální konferenciér nabídl Sedláčkové mikrofon. Gestem si zjednala ticho a pak řekla do obrovského sálu výrazně: „Za celou svou hereckou dráhu jsem mikrofon nepotřebovala. Nepotřebuji ho ani teď!“ Následoval nový aplaus. Konferenciér zmizel a paní Anna přednesla bez mikrofonu závěrečný monolog Emilie Marty z Čapkovy hry Věc Makropulos:“Jste tady? Co mám s vámi dělat? Umřít nebo odejít za dveře, to je stejné.“
V souvislosti s jubileem jí režim zvýšil aspoň trochu nespravedlivě nízký důchod. Brala však ten nový jen jednou - zemřela 24. 11. po srážce s motocyklistou při přecházení u Stavovského divadla. Její dcera Marcela, nezdědila herecký talent, ale byla kultivovanou moderátorkou.V roce 1968 krátce se Soběslavem Sejkem emigrovali do Švýcar, ale na Vejražkův slib beztrestnosti se vrátili. V Národním divadle však jen paběrkovala, deprese zesílil alkohol a 12. 4. 1969 spáchala sebevraždu. (Zůstala zachycena v rozhlasovém rozhovoru, který s matkou s dcerou natočil roku 1962 dr. Jan Wenig, velmi cenná nahrávka se vzkazem mladým hercům a herečkám).
Bibliografie (výběr):
Antonín Veselý: Hovory s herci
1926 Edmond Konrád: O Anně Sedláčkové
1928 Joža Götzová: Profily českých herců
1931 Karel Engelmüller: O slávě herecké
1947 Adolf Branald: My od divadla
1983 (kapitola Dáma s kaméliemi, s.239--263 a životopis 333-4 (mylné datum úmrtí – má být 24. 11. 1967)
A zejména monografie – Josef Brož: Aféry Anduly Sedláčkové, 2008
Dva pamětnicky důležité rukopisy. pouze k místnímu studiu v Knihovně IDU-Div.ústavu v Praze:
1) Ella Bozděchová: Vzpomínky na Annu Sedláčkovou a její dceru Marcelu , 1975
2) Olga Spalová-Srbová : Anna Sedláčková, přednáška Divadelního ústavu 1981
autor: PhDr. Jaromír Kazda , teatrolog
Roku 1913 zazářila jako první česká představitelka Lízy Doolittlové v Shawově Pygmalionu. Jak dokládají fotografie, hrála ji na začátku umazaná od sazí a rozcuchaná, ale takto by ji při prodávání květin před divadlem pro elitu určitě sebral strážník. Mluvila v ječivé poloze a deformovala po žižkovsku výslovnost, jak dokládá při vybočení ze spisovné konverzace úryvek z role, dochovaný ze 30. let na rozhlasové fólii ( čaj u paní Higginsové). Byla to její životní role, ke které se později ráda vracela. V konverzační komedii Rozkošná příhoda si zahrála se svou učitelkou Hübnerovou. Jako titulní hrdinka Dámy s kaméliemi od Alexandra Dumase ml. dojala publikum svým citem i osudem – k této roli, kterou ze sentimentu povznesla k opravdovému umění ,1916) se později vrátila v Městském divadle na Vinohradech, kde jí byl v roli Armanda za mlada partnerem Hugo Haas. Sedláčková ztělesňovala na jevišti erotický ideál a všechny podoby ženství: mohla hrát tragédii, komedii, konverzačku, psychologické drama a improvizovat s Vlastou Burianem. Od francouzské šansoniérky Yvetty Guilbertové z kabaretu Chat Noir převzala hru se šátečkem, který tlumočil nejrůznější city. Kolegyně (a dokonce i ty, co ji neměly rády) studovaly všechny podoby lásky, kterou na scéně měla vyjádřit. (Edmond Konrád napsal, že se „na ni diváci chodili zamilovávat.“ Mohla hrát ženy všech stavů i povah od královny po žebračku či prostitutku U Kvapila hrála v Cyranu z Bergeracu štíhlou Roxanu nebo Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy, kterou si Vojanův Petruchio snadno přehodil přes rameno a odnesl ji tak se scény. Z této role po „zkrocení“ natočila líbezný epilog na desku, nahraný ale až 1943). Z filmových rolí ve vztahu k divadlu ji nejlépe zachycuje rokokově svůdná kněžna v němém filmu Lucerna (1925) podle Jiráskovy hry nebo starší milostné drama Konec milování (1913, námět,režie a kamera manžel Sedláčkové , podnikatel Max Urban (firma ASSUM) a soupeřkou ve filmu jí byla jiná přední členka ND, Jarmila Kronbauerová. Když nastoupil v Národním režisér Hilar, vyzkoušel úspěšně dát Sedláčkové jako protiúkol invalidní básnířku Alžbětu Browningovou a dokonce lesbičku (Bourdet: V zajetí) nebo psychologicky složitou Strindbergovu Královnu Kristýnu a Ninu v O´Neillově Podivné mezihře, těžkou v oddělení vzájemné komunikace od vnitřních monologů či extempore. Z klasiky vynikla v Národním i jako Marie Stuartovna či Anna Karenina (v té si ji diváci mohli srovnat s Olgou Scheinpflugovou).
Sedláčková si byla vědoma svých kvalit, věřila jen své intuici a citu, a vynutila si být kvůli skandálům v Národním či na Vinohradech jen jako host, aby mohla, pokud by jí nevyhověli v jejích požadavcích, kdykoliv odejít. Toto výjimečné postavení imponovalo Jiřině Štěpničkové, která si ho později také vydobyla. Své soupeřky Sedláčková zmátla výrokem, že prý se neučí role čtením, ale nechá si text neutrálně monotónně předčítat a interpunkci či přízvuk si dá, kam ona chce. Běda, když jí na to některá naletěla! Její role jsou podtrhané barevnými tužkami a značkami, úplné partitury a je zřejmé že každé slovo, větu, krok či gesto měla dokonale promyšlené a předem připravené. Byla takovým magnetem širokého publika, že bylo navrhováno, zda by se Stavovské divadlo nemělo jmenovat Divadlem Anny Sedláčkové! Občas studenti její malé auto, parkující za divadlem, ručně donesli až do Panské ulice (bydlila v Pasáži Černá růže). K její popularitě přispíval denní tisk, zvláště obrázkové časopisy. Jejím francouzským vzorem byla herečka, která měla své vlastní divadlo – Sarah Bernhardt, z jejíhož repertoáru hrála nejednu roli, mj. i Napoleonova syna (Rostand:Orlík, MD na Vinohradech 1920 a 1928) – po válce z něj natočila na desku dialog s Metternichem v podání Zdeňka Štěpánka. Vyšel v reedic na CD Supraphonu spolu s ukázkami z Marie Stuartovny, kde tentokrát titulní roli svěřila Marii Glázrové a sama ztělesnila zápornou roli despotické královny Alžběty I. . Mnohé věty a slůvka vám utkví díky své intonaci, změně dynamiky či rytmické gradaci. Slůvko „ty!“ k imaginární soupeřce zůstane jako bodnutí dýkou.
V letech 1939-1945 se uskutečnil hereččin sen a v budově bývalého Mozartea (Jungmannova 30), kde předtím sídlilo E. F. Burianovo D 34, měla konečně své Divadlo Anny Sedláčkové (srv. heslo o něm v encyklopedii Česká divadla a Lilly Hodáčová: Zpěv Orfeův). Jako jediná divadelní ředitelka se tehdy nazúčastnila nacisty zorganizované manifestace v Národním divadle, kde všichni povinně odsoudili atentát na Heydricha a museli vztyčit pravici k hitlerovskému pozdravu. Jako jediné se jí též povedlo prosadit zakázaného autora Karla Čapka – hrála Emilii Marty v jeho Věci Makropulos. Znárodněním divadel přišla nejen o své divadlo, ale i o možnost hrát. Ona i její dcera Marcela byly perzekvovány komunistickým režimem (deaily viz níže, monografie Josefa Brože).
Roku 1967, v období určitého politického uvolnění, se blížilo jubileum naší první divadelní a filmové hvězdy, kterou komunisté odstavili ze scény a doufali v její zapomnění - Anny Sedláčkové. Rudolf Deyl st. býval v Národním divadle jedním z jejích častých partnerů. Už o prázdninách, kdy měla svátek, žil přípravami na její osmdesátiny jako comeback, který se stal shodou okolností jejím posledním vystoupením na jevišti. V srdečném dopise mj. píše:“ Všechny zvony celého kraje měly by se rozhlaholit nad slavným Tvým jubilejním svátkem v dnešní den a uctít tak jednu z největších našich dramatických umělkyň, co jsme jich kdy měli (…) Ale Tvé životní jubileum na podzim oslavíme, to jsem si pevně předsevzal a už na tom pracuji. Dnes, drahoušku, přijmi zatím skromnou gratulaci k svátku od svého upřímného kamaráda, který už od roku 1905 tíhl s Tebou tu káru Thespidovu a který Ti před tváří celé Prahy na podzim veřejně poděkuje za Tvé krásné a věrné služby, prokázané našemu umění.“
28. září si na slavnou herečku náhle vzpomněla vláda a udělila jí v předvečer narozenin jaksi dodatečně titul „zasloužilá umělkyně“, který měl kdekdo a zdůvodnila stručně, že Sedláčková ho dostává „za celoživotní hereckou práci“ 29.září oslavila narozeniny v soukromí. Třicátého září nadešel den oslavy paní Anduly, jak ji její diváci důvěrně nazývali, v nabitém sále pražské Lucerny. Bývalí kolegové Deyl a Steimar nastoupili ve smokingu. V pořadu účinkovali členové opery Národního divadla Eduard Haken, Zdeněk Otava, Hanuš Thein, Marie Tauberová, Jarmila Pechová, Libuše Domanínská a Dvořákovo kvarteto. Úvodní proslov měl teatrolog dr. Vladimír Müller, který připomněl hereččin význam. Pak se odvážil říci: „Teď vám přivedu na jeviště herečku, která má jen titul zasloužilá umělkyně, ale v očích svých diváků je už dávno umělkyní národní!“ Vešla dojatá Anna Sedláčková, celé hlediště vstalo a následoval dlouhotrvající potlesk. Byla to manifestace pamětníků i těch, kdo se přišli podívat ze zvědavosti na žijící legendu. Poněkud žoviální konferenciér nabídl Sedláčkové mikrofon. Gestem si zjednala ticho a pak řekla do obrovského sálu výrazně: „Za celou svou hereckou dráhu jsem mikrofon nepotřebovala. Nepotřebuji ho ani teď!“ Následoval nový aplaus. Konferenciér zmizel a paní Anna přednesla bez mikrofonu závěrečný monolog Emilie Marty z Čapkovy hry Věc Makropulos:“Jste tady? Co mám s vámi dělat? Umřít nebo odejít za dveře, to je stejné.“
V souvislosti s jubileem jí režim zvýšil aspoň trochu nespravedlivě nízký důchod. Brala však ten nový jen jednou - zemřela 24. 11. po srážce s motocyklistou při přecházení u Stavovského divadla. Její dcera Marcela, nezdědila herecký talent, ale byla kultivovanou moderátorkou.V roce 1968 krátce se Soběslavem Sejkem emigrovali do Švýcar, ale na Vejražkův slib beztrestnosti se vrátili. V Národním divadle však jen paběrkovala, deprese zesílil alkohol a 12. 4. 1969 spáchala sebevraždu. (Zůstala zachycena v rozhlasovém rozhovoru, který s matkou s dcerou natočil roku 1962 dr. Jan Wenig, velmi cenná nahrávka se vzkazem mladým hercům a herečkám).
Bibliografie (výběr):
Antonín Veselý: Hovory s herci
1926 Edmond Konrád: O Anně Sedláčkové
1928 Joža Götzová: Profily českých herců
1931 Karel Engelmüller: O slávě herecké
1947 Adolf Branald: My od divadla
1983 (kapitola Dáma s kaméliemi, s.239--263 a životopis 333-4 (mylné datum úmrtí – má být 24. 11. 1967)
A zejména monografie – Josef Brož: Aféry Anduly Sedláčkové, 2008
Dva pamětnicky důležité rukopisy. pouze k místnímu studiu v Knihovně IDU-Div.ústavu v Praze:
1) Ella Bozděchová: Vzpomínky na Annu Sedláčkovou a její dceru Marcelu , 1975
2) Olga Spalová-Srbová : Anna Sedláčková, přednáška Divadelního ústavu 1981
autor: PhDr. Jaromír Kazda , teatrolog
