Už od dětství se jako dcera dramatika Michela Vinavera pohybovala v prostředí divadla.

Aniž by absolvovala jakoukoliv odbornou hereckou průpravu, účinkovala na předních divadelních scénách; velký úspěch zaznamenala v jevištní adaptaci filmu Jeana Eustacheho La maman et la putain (1990) a ve hře Botho Strausse Le temps et la chambre (1991), inscenované Patricem Chéreauem v pařížském divadla Odéon.

Od pol. 80. let o ni stále častěji projevovali zájem také filmoví tvůrci, většinou však nepříliš známí.

První větší pozornost vzbudila titulní úlohou rockové zpěvačky Lilli, která se vrací z britského turné do Francie za svým otcem (Jean-Paul Roussillon) k divadelní společnosti, v poetickém snímku Kouzelníkova dcera (r. C. Boriesová).

Zásadní zlom v její kariéře učinil uznávaný režisér Bertrand Blier, díky jehož originálním filmům, ve kterých vytvořila hlavní postavy výstředních dívek uvolněných mravů, pronikla do mezinárodního povědomí a získala prestižní ocenění: smrtelným virem nakažená tulačka Joëlle, která zasvěcuje do tajů nezávislého a sexuálně nevázaného života přičinlivou kamarádku (Charlotte Gainsbourgová), v surrealné road movie Děkuji, živote (nominace na Césara 1991); dcera dobrosrdečného opilce Victorine, o jejímž dospívání i citové výchově až po manželství a mateřství vypráví operně stylizovaná poéma z velkoměstské periférie Cukr, káva, limonáda...; prostitutka Marie Abarthová, vykonávající svou profesi s hrdostí a láskou, ve smutné milostné komedii Můj pasák (Stříbrný medvěd na MFF v Berlíně 1996).